Polská reportérka Urszula Jabłońska (nar. 1980) vydala v minulém roce svou druhou reportážní knihu Światy wzniesiemy nowe (Zbudujeme nové světy), ve které se vydává po stopách současných i zaniklých alternativních komunit z celého světa. Hledá tak odpověď na otázku, nakolik se jejich zakladatelům či stoupencům podařilo naplnit utopické vize, na jejichž základě tyto „nové světy“ vznikaly. Autorka, jejíž nejoblíbenější polské slovo je diabełek (ďáblík) a která svým lehce noirovým vzezřením vzbuzuje okamžitý respekt, v rozhovoru prozradila, proč nemůže psát beletrii, a hovořila také o tom, co nám může v současném světě přinést utopie. 

iLiteratura: Tvá první reportážní kniha Człowiek w przystępnej cenie (Člověk za přijatelnou cenu, 2017) pojednávala o současném Thajsku, v té druhé zase cestuješ po dnešních alternativních společenstvích. Jak si vybíráš témata knih? Existuje nějaký vzorec, kterým by se reportéři měli řídit, když přemýšlejí, o čem psát? 
Urszula Jabłońska: Nabídku napsání knihy o Thajsku jsem dostala přímo z nakladatelství Dowody na Istnienie. Jelikož mám Thajsko moc ráda a turistům jsem chtěla nabídnout širší perspektivu, než je ta, na kterou narazí na dovolené, samozřejmě jsem řekla ano. Kniha o alternativních společenstvích, utopii a její roli při konstruováni lepšího světa už byla můj vlastní nápad. 
Mě musí téma pro reportáž pohltit. Musím ucítit šimrání v břiše, trochu jako když se zamiluju. A právě tehdy vím, že budu mít tolik síly a odhodlání, abych se knize věnovala příští tři nebo čtyři roky. Práce na reportáži je nesmírně namáhavá – nespočet cest, hledání hrdinů, studium pramenů, rozkrývání podstaty problému. Musíš mít dostatek sil, aby tě to neodradilo.

Fikce mě nedokáže nadchnout

iLiteratura: Proč reportáž? Proč ne klasická beletrie? Obzvlášť tvá první kniha se beletrii dost podobá, často v ní používáš stylizovaný, téměř poetický jazyk… 
Urszula Jabłońska: Opravdu bych chtěla umět psát romány, hlavně proto, abych si odpustila ten namáhavý, i když samozřejmě taky fascinující proces práce reportérky. Bohužel mám ale problém si cokoliv vymyslet. Každá fikce se mi ve srovnání s realitou zdá přitažená za vlasy. Nedokáže mě nadchnout tak moc jako příběhy, které se doopravdy staly. 

iLiteratura: Jako autorka se účastníš mezinárodního projektu CELA, do něhož se zapojilo několik evropských zemí. Jak hodnotíš podobné projekty, kde se navzájem potkávají literatury psané různými jazyky? Co přesně pro tebe CELA znamená? 
Urszula Jabłońska: V rámci projektu máme možnost nejen potkat se se spisovateli a překladateli z ostatních zemí, ale také se seznámit s tím, jak vypadají knižní trhy v ostatních koutech Evropy. Osobně jsem byla obrovsky zaskočená tím, jak moc se různí, jak odlišné knihy se vydávají v Nizozemsku a jaké v Rumunsku. Je úžasné, že existují projekty, které si kladou za cíl upevnit literární a nakladatelské praktiky mezi evropskými státy.

iLiteratura: Když se tak zamyslíš nad akcemi, jichž jsme se v rámci projektu účastnili, spatřuješ nějaké výrazné rozdíly mezi zúčastněnými evropskými literaturami? Necítíš třeba, že ta či ona literatura je ve vztahu k ostatním rozvinutější? 
Urszula Jabłońska: Zjistila jsem, že ve většině evropských zemí je rozhodně nejoblíbenější fikce – romány, povídky, často velmi experimentální. Non fiction zastupuje pouze Polsko. Bylo pro mě překvapením, že v některých státech reportážní knihy vůbec nevycházejí. Naštěstí to neplatí o Česku (úsměv).

Utopie a útěk od reality

iLiteratura: Na jaře tohoto roku jsme na projektovém setkání v Madridu společně prezentovali tvůj reportážní text o utopiích formou scénického představení. Co myslíš, může divákovi reportáž transformovaná do divadelní podoby přinést něco nového? 
Urszula Jabłońska: Můj text Ostrov nebyl vyloženě reportážní, šlo spíš o pokus zachycení ducha mé knihy Światy wzniesiemy nowe v podobě povídky. V tom textu se pokouším představit si, jak by vypadal ostrov Utopie, kdyby jej Thomas More popisoval dnes. 
V Polsku jsou divadelní adaptace reportážních knih velmi oblíbené a těší se značné popularitě. Dokonce existují reportáže, které nevycházejí v tištěné podobě, ale právě ve formě představení. 

iLiteratura: Byla bys ráda, kdyby v současném Polsku existovaly příklady utopických společností? A pokud ano, jak by měly vypadat?
Urszula Jabłońska: V Polsku již několik let vzniká každým rokem víc a víc nápadů na takové společnosti. Zatím sice nepřežijí déle než rok, ale moc jim fandím. Podle mě neexistuje jeden ideální model; krása těch společností spočívá v tom, že jejich členové dokáží od základu vymyslet celou společenskou strukturu, nic je nelimituje. 

iLiteratura: Ve své nejnovější knize píšeš o alternativních společenstvích, zatímco tvoje kolegyně, reportérka Katarzyna Boni, víceméně ve stejnou dobu napsala reportáž o indickém Aurovillu. Co nového může do našich životů vnést vize utopie? Jsme s nimi tak strašně nespokojeni, že bychom měli hledat nové možnosti? Nebo se spíš jedná o jeden ze způsobů, jak utéct od reality – tak trochu v duchu fikce? 
Urszula Jabłońska: S Kasiou (Katarzynou) Boni jsme psaly knihy ve stejné době, ale vposledku jsou obě úplně jiné. Utopická společenství vznikají v dobách, kdy lidé cítí, že současné společenské reálie neodpovídají jejich představám. Jako v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy světem prudce otřásly nové ideje, proměňovaly se představy o lásce, rodině, náboženství. Tehdy vzniklo Auroville, ale taky evropská společenství, o kterých píšu já – Christiania v Dánsku, Bhagavánovy osady po celé Evropě, ale i mimo ni, družstva Longo Maï ve Francii a Friedrichshof v Rakousku. Za každou z nich stála utopická vize nového světa. Povedlo se je zrealizovat? Na tuhle otázku se snažím odpovědět ve své knize. 
Nicméně i v současnosti se nacházíme v kritickém bodě – klimatické změny představují stále větší ohrožení, mnoho osob pociťuje, že současný model společnosti nikam nevede. Odtud pramení oblíbenost takzvaných ekovesnic – komunit, které se snaží od základu ustálit vztah člověka a přírody nikoli na základě hierarchie, ale rovnosti. Je jasné, že vznik takových komunit není možností pro všechny, ale utopické uvažování je opravdu nezbytné. Dokud nespatříme obrazy odlišné od těch, které nám poskytuje realita, nedokážeme z ní vykročit ven.

iLiteratura: Zdá se, že ráda utíkáš od reality. Co ale děláš, když nemáš možnost úniku? Vypadáš jako někdo, kdo má všechno pevně pod kontrolou. Jaký je tvůj recept? Pomáhá ti v tom literatura, máš třeba oblíbené spisovatele? 
Urszula Jabłońska: Snažím se, abych z reality neutíkala, ostatně to vyžaduje i má práce reportérky. Když už se ale cítím opravdu v pasti, odjíždím. Cestování mi vždy vyčistí hlavu, pomáhá mi věnovat se důležitým věcem. Nejraději cestuju do Asie, poslední dobou mě hodně přitahuje Indie. 
Mám řadu oblíbených spisovatelů, ale pokud se chci odpoutat od reality, sáhnu po knihách mé jmenovkyně Ursuly Le Guin. Chtěla bych umět vybudovat tak úžasné světy jako ona.