Obliba žánru historické detektivky mezi českými čtenáři stále nijak výrazně neklesá, a i když se to týká nejčastěji příběhů ze středověku a z české kotliny, nakladatelé to zkoušejí i jinak. Havlíčkobrodské nakladatelství Hejkal, které se jinak soustředí spíše na domácí beletrii, případně na finskou literaturu, kterou překládá majitelka nakladatelství Markéta Hejkalová, od letoška sází na úspěšnou sérii rakouského spisovatele Andrease Pittlera Vídeňské zločiny. Pittlerovy romány (nejen ze zmíněné série) jsou nejpozději od roku 2014 v Rakousku velkými bestsellery, dočkaly se překladů do jiných jazyků a také několika domácích literárních cen.

Neobvyklé je, že první kriminální případ Pittlerova pátrače, policejního rady Davida Bronsteina, vyšel až jako čtvrtý titul série. Autor ji započal v roce 2008 románem Tacheles, který se odehrával v roce 1934 během takzvaného červencového puče, neúspěšného pokusu o nacistický převrat. V dalších dvou románech Pittler umístil děj vždy o několik let dříve, až se v tom čtvrtém vrátil k roku 1913, kdy se Bronstein nachází na nudném oddělení sledování a hlídání nepřátelských živlů a se svým prvním skutečným případem vraždy teprve míří na vídeňskou kriminálku. Pořadí českého vydání tedy dává smysl, i když je pravděpodobné, že původní pořadí (v němž čtenáři už vědí, kam se budou Bronsteinovy pracovní i osobní osudy ubírat) nabízí kontextové čtení a poučenější vnímání některých postav a vztahů.

To je ostatně při vnímání textu možná podstatnější než detektivní zápletka, která sama o sobě ničím nevyniká. Teprve když se vyjeví její zasazení do dobových dějinných souvislostí, získává své kouzlo a čtenář autorovi odpustí, že tu je jen velmi málo toho, co od detektivky očekává, totiž pátrání (neboli detekce). Jde o sebevraždu oběšením, obětí je mladý nižší důstojník armádního generálního štábu a nic nenasvědčuje tomu, že by v tom měl prsty někdo cizí. Ani Bronstein nemá žádné přesvědčivé důkazy, že by mladíka někdo zavraždil, přesto se urputně vrtá v jeho osobních i profesních vztazích. Vraha nakonec odhalí docela rychle, nicméně dostat jej před spravedlnost, to už je těžší.

První podařený prvek románu totiž spočívá v detailním vykreslení sociální stratifikace tehdejšího hlavního města habsburské monarchie. Na vrcholu jsou téměř nedotknutelní rakouští šlechtici, pod nimi rakouští úředníci a až pak následují příslušníci dalších národů soustátí: Uhři, Češi, Jihoslované a Židé, k nimž patří i Bronstein. Ten po většinu románu prožívá milostný románek s pohlednou šlechtičnou, což Pittlerovi opět umožňuje popsat a komentovat společenské rozdíly v každodenním životě. Původ a sociální postavení ještě v době těsně před první světovou válkou hrají důležitější roli než peníze.

Druhým cenným prvkem a důvodem, proč je lepší číst knihu ne jako detektivku, ale jako historický román (původní název Tinnef, což v němčině znamená cosi jako haraburdí, ostatně krimi žánr nijak neimplikuje), je prolínání osudů fiktivních postav s významnými událostmi roku 1913. Začíná to Bronsteinovým nudným sledováním malého ruského emigranta Džugašviliho, pokračuje náhodným přimotáním se k atentátu na poslance Říšského sněmu Schuhmeiera a vrcholí tím, že Bronstein odhalí špionážní činnost vysokého důstojníka císařské armády Redla. V celé policejně-konspirační hře je sice spíše jen pěšákem a svědkem, ale nakonec se ukáže také chytré propojení s titulním případem podivné sebevraždy.

Pittlerovo psaní se vyznačuje poklidným tempem, zároveň jeho příběh nemá bodrou atmosféru vacátkovské Prahy ani charakter sentimentálního retra. Jeho předválečná Vídeň je tvrdší, barvitější a syrovější, byť ne zas tolik, jako dejme tomu meziválečná Vratislav u Marka Krajewského nebo Berlín Volkera Kutschera. Milostná linka má nejen nalákat čtenářky, ale upozornit na stavovské i národnostní rozpory, přičemž český čtenář bude možná s jistým překvapením počítat hojný výskyt česky znějících jmen. Jde přitom vesměs o Vídeňáky, z Prahy se v románu objeví jen novinář Egon Erwin Kisch, Bronsteinův příležitostný kamarád a hospodský kumpán. Bronsteinovi se děje podezřele mnoho důležitých náhod, ale vlastně se jeho příhody spojují do docela podařeného vícevrstevného čtení. Jen skalní příznivci krimi žánru je odzívnou jako přinejlepším průměrné.