Etnolog Petr Janeček se v dalším dílu známé série Černá sanitka zamýšlí mimo jiné nad tím, jak se folklor proměňuje vlivem sociálních sítí a v době vzestupu politického populismu. Zařadil sem jednak urbánní legendy, které v některých případech v podstatě variují témata z jeho předchozích knižních sběrů, ale také pověry, fake news a konspirační teorie. V úvodu totiž vysvětluje, že soudobé pověsti (či „městské legendy“) jako žánr pomalu zanikají: „Nové nastupující generace mileniálů a generace Z, vyrůstající s chytrými mobilními telefony a na elektronických sociálních sítích, disponují specifickým kulturním věděním a razantně odlišnými sociálními praktikami.“ V jejich folkloru tedy dominují nové žánry: internetové memy a zmíněné hoaxy, fake news, konspirační teorie a „creepypasty“ (což jsou hororové pověsti nebo obrazy šířící se na internetu). Důvodem je přitom i obecný společenský kontext: obsah fake news a hoaxů dnes stále častěji reprodukují a komentují i tradiční „mainstreamová“ média. „Je samozřejmě čtenářsky atraktivnější a pikantnější citovat nejnovější prohlášení (ne)oblíbeného politika na Twitteru než jeho nudné tiskové prohlášení,“ komentuje autor ironicky. Nicméně pokud nějakou fámu šíří například americký prezident, média se jí prostě nemohou nevěnovat a zcela ji ignorovat.

Autor v knize vystupuje v několika úlohách. Některé fámy uvádí na pravou míru, respektive vysvětluje, proč se daný příběh v této podobě nemohl nikdy stát. Zároveň zastává i roli kulturního historika, který vysvětluje historické pozadí a předobrazy jednotlivých příběhů. V neposlední řadě se potom obecněji zamýšlí nad tím, jaká je jejich univerzální společenská a spirituální funkce.

Tisíce slov o hlávkách zelí
Při odhalování falešných fám Janeček čtenáře zavádí do mnoha odlišných oblastí. Zabývá se například historkou o nespotřebovaném mléku, které se údajně vrací ke zpracovateli, aby otevřel obal, mléko opětovně převařil a opět zabalil. Zastánci tohoto tvrzení jej dokládají tím, že v číselných řadách na obalech schází některá čísla – chybějící čísla ale slouží pouze k identifikaci výrobního pásu, na kterém byla daná krabice mléka potištěna. Jindy komentuje zprávu o počtu slov evropské vyhlášky o prodeji zelí; zatímco Otčenáš má šedesát slov a Desatero přikázání čtyřicet, ona vyhláška jich má celých 26 911. Autor proto uvádí, že v roce 2006 skutečně vznikla evropská směrnice o velikosti hlávek zelí a jejich značení, slov měla ale dva tisíce a v roce 2009 byla zrušena.

Co se osočování politických protivníků a nepravdivých obvinění týče, ukazuje se, že mají dlouhou tradici. Současný premiér tak není zdaleka první, kdo u nás nepodloženě mluví o „zaplacených demonstrantech“. Už v třicátých letech 20. století totiž demokratičtí čeští novináři a intelektuálové, kteří nechtěli vidět hluboké sociální a politické příčiny vzestupu Henleinovy Sudetoněmecké strany, popisovali „jejich politické mítinky jako kompletně placené z nacistického Německa“.

Janeček připouští, že existují případy, kdy je oficiálně šířená verze nepřesná či zastaralá, a právě fáma se zakládá na pravdě a svědectví očitého svědka. Kupříkladu během povodní roku 2002 úřady ve veřejných sdělovacích prostředcích uklidňovaly Pražany, že je situace zcela v pořádku, zatímco ústně se již šířily zvěsti, že se do jedné stanice metra dostala voda a že se bude celé metro brzy zavírat – což se později do všech detailů potvrdilo. Reálný základ mohou mít i dlouho předávané legendy – například v jedné české historce si pražský poslanec natočí na domácí video sex s manželkou, ale použije k tomu videokameru z půjčovny, odkud se pak záznam široce rozšíří. Jedná se o domácím poměrům přizpůsobenou verzi události, která se v roce 1986 přihodila šerifovi jistého amerického městečka.

V mnoha jiných případech ovšem autentičnost informací není možné ověřit, a ani to není podstatné. Obecně autor upozorňuje, že v mnoha soudobých fámách se velmi často vynořují pohádkové motivy, jako je opakování číslovky tři používané v tradičních pohádkách a dalších folklorních a mytologických textech (a to i v těch nejsoučasnějších, mezi něž patří pověra o tříhodinovém čekání ve frontě na covidový test, který sice neproběhne, ale údajný testovaný je i tak posléze informován o jeho výsledcích).

Spiklenci v restauraci
U mnoha lidí se pak jednotlivé fámy skládají do celých konspiračních teorií, které se často blíží komplexnímu světonázoru. Sofistikovanější konspirační teorie se přitom masověji objevují až ke konci 18. století. Místo Bohem posvěceného panovníka začali vládnout neurození obyčejní lidé a napůl anonymní byrokracie. „Kolektivní imaginace proto začala vidět jako hlavní zdroj zla intelektuální a ekonomické elity vlastního státu, nejčastěji reprezentovaného tajnými společnostmi.“ I když mohou působit fantasmagoricky, v jejich jádru podle autora „stojí autenticky lidská snaha o porozumění chaotickému světu kolem nás pomocí jeho zpřehlednění (bohužel, většinou až příliš radikálního)“.

Takto smířlivě se autor vyjadřuje i přesto, že některé konspirační teorie mohou mít pro jejich pomyslné aktéry řadu nepříjemných následků. Ať už je to ovlivňování voleb, nebo anonymní výhrůžky smrtí lidem údajně zapojeným do tzv. Pizzagate – podle konspirátorů měli unášet a mučit děti, pít jejich krev a jíst jejich maso. Autor ovšem danou problematiku líčí z hlediska etnologa, ne politologa. Za svůj obor proto k tématu dodává, že podle něj jde o novodobou verzi „rituální pověry“, tedy představy o tom, že židé unášejí a zabíjejí mladé křesťany. Novější verzí pak byla teorie, jež vysvětlovala náhodná zmizení dětí v 18. století jako důsledek zločinů starých neduživých aristokratů, „kteří v noci projíždějí v černých kočárech krajinou a unášejí děti svých poddaných“. Z jejich těl pak údajně v restauracích (tehdější novince na poli stravování) připravovali zvláštní polévku, která jim měla znovu dodat ubývající životní sílu. (Pojem restaurace přitom skutečně vychází z francouzského slovesa „restaurer“, tedy „oživit“ či „znovunabýt“.)

Pověry ve věku rozumu
Méně senzační a relativně bližší současné české každodennosti jsou pasáže o soudobých pověrách. I u nich se autor snaží vysvětlit jejich archaické předobrazy či původ, které ovšem vychází z velmi odlišného obrazu světa: „Klepání na dřevo nacházíme už u starých Keltů a tehdy možná souviselo s archaickou druidskou vírou v ducha stromů. Klepání na něco, co neshoří, je zase aktem primitivní homeopatické magie fungující na základě zdánlivé podobnosti dvou jevů. Předmět, na který bylo symbolicky poklepáno, má být na základě tohoto principu stejně trvanlivý jako vyřčené slovo.“ To, že naši předci po kýchnutí pronášeli „Pozdrav Pán Bůh“ zase souviselo s představou, že člověk je duševně nejzranitelnější v okamžiku kýchnutí, protože do něj v tu chvíli může snadno vstoupit jakýkoli zlý duch. „Pronesené boží jméno“ mělo tedy sloužit jako magická ochrana.

Obšírně se autor věnuje pověře o nešťastné třináctce. Podotýká, že ať už je původ této pověry jakýkoli, jisté je, že její obliba začala pro leckoho překvapivě stoupat s nárůstem obecné gramotnosti a vznikem moderních médií, tedy až koncem 19. století: „K jejímu masovému rozšíření přispěly především noviny. Jedna z nejvytrvalejších pověr se tak paradoxně nejvíce rozšířila až ve věku rozumu a racionality!“ (Což ale pro religionisty a sociology náboženství nepředstavuje žádné překvapení. Jak údajně tvrdil Gilbert Keith Chesterton: „Jakmile člověk přestane věřit v boha, uvěří úplně všemu.“)

Můžeme se skepticky ptát, jestli autor do knihy nezařadil až příliš mnoho různorodého materiálu a jestli by nebylo lepší napsat samostatnou a důkladnější publikaci věnovanou jen pověrám. Ona široká tematická rozkročenost by se dala též interpretovat jako bezradnost folkloristy, který si není jistý, co má být v současné turbulentní době předmětem jeho zájmu. Podle mne ale Janeček prokazuje, že i jako etnolog má k aktuálním tématům co říci, a je rozhodně dobře, že tak činí. Do nepřehledného množství skandálních příběhů a rádoby odhalujících teorií, které na nás dotírají a zmocňují se nás, totiž pomáhá vnášet racionální řád a orientaci a přispívá k jejich fundovanějšímu rozlišování.