Mladá švýcarská spisovatelka Gianna Molinari (*1988), píšící navzdory svému italskému jménu německy, zaujala svým debutem Tady je všechno ještě možné porotce hned několika různých cen, mimo jiné v roce 2018 pronikla i na longlist Německé a na shortlist Švýcarské knižní ceny. V překladu Marty Eich jej nyní na český trh uvedlo zlínské nakladatelství Archa. Vedle oceňovaného debutu na sebe strhla autorka pozornost i svou angažovaností v pomoci uprchlíkům.

Děj románu lze shrnout velmi snadno – do továrny na kartonové obaly je přijata nová noční hlídačka a vypravěčka v jedné osobě. Továrna stojí před krachem, a práce tak není mnoho, poklidnou činnost ale naruší informace, že v areálu továrny byl údajně spatřen vlk. Šéf rozhodne, že potenciálně nebezpečnou šelmu je nutné zneškodnit. Snaha odchytit vlka se tak postupně stává hlavní náplní práce vypravěčky a jejího kolegy, přičemž pochyby o účelnosti této činnosti si oba nechávají pro sebe před šéfem i před sebou navzájem.

Symbol vlka lze interpretovat hned několika způsoby. Může představovat jakési alter ego samotné vypravěčky, s níž ho pojí nejasnost motivace, která oba do továrny přivedla, i prostá skutečnost, že oba jsou aktivní v noci. Zároveň lze vlka vidět jako symbol uprchlíků, kteří opouštějí svou zem, překonávají hraniční ploty a snaží se najít obživu alespoň tam, kde příslušníci vyspělé západní společnosti vidí už jen odpad. Strach z vlka, který zaměstnance továrny děsí, aniž by měli jistotu, že vlk v továrním areálu skutečně je, pak v mnohém připomíná obavy mnoha Čechů z muslimských teroristů, ačkoli se vlastně nikomu nepodařilo dokázat, že na našem území vůbec nějací jsou. V podobném smyslu lze chápat i pasti, které na vlka nechá šéf továrny políčit – vypravěčka připouští, že vlastně neví, co se bude dít v případě, že vlk v některé z pastí skutečně uvízne, a nakonec se past málem stane osudnou pouze jednomu ze zaměstnanců. Kladení pastí a kopání jam, do nichž má vlk spadnout, tak slouží především jako způsob, jak zaměstnance uklidnit, dát jim najevo, že šéf na jejich bezpečnost myslí, a zároveň pomáhají odvést jejich myšlenky od nejisté budoucnosti, poté co továrna definitivně zkrachuje. Podobnost s některými politickými ideologiemi je skutečně nabíledni.

V protikladu k prostředí továrny, kam už jen zřídka zajíždějí kamiony, stojí nedaleké letiště, ze své podstaty spojené se světem a nabízející možnost uniknout před chmurnou přítomností na místa, kde je možné začít nový život. Kromě toho zde najde práci i jeden z mála továrních zaměstnanců, s nimiž se vypravěčka sblíží, a při jejich setkáních vidí čtenář jasný kontrast mezi jeho nadšením ze zajištěné budoucnosti a jejími spíše depresivními současnými vyhlídkami. (Nevyhnutelně se vnucuje poznámka, že autorka nemohla při psaní knihy tušit, že se letiště jednoho dne stanou místy jen málo depresivnějšími, než jsou továrny utlumující svůj kdysi rozsáhlý provoz.)

I další z klíčových motivů románu úzce souvisí s uprchlíky, a to velice konkrétním způsobem – blíže jej však není vhodné s ohledem na zájemce o četbu knihy popisovat. Snad lze uvést alespoň to, že zároveň má vztah i ke zmíněnému letišti, je inspirován skutečnou událostí a autorka jej využila v samostatném textu ještě před vydáním celé knihy (i tento text získal v její vlasti literární cenu). Kromě toho má tento motiv do značné míry i detektivní rysy, čímž vnáší napětí tam, kde by otázka přítomnosti či nepřítomnosti vlka mohla své kouzlo chvílemi ztrácet.

Vedle toho všeho se vypravěčka zabývá i ryze exaktními vědami a encyklopedickými vědomostmi, k čemuž ji dovede na první pohled banální záležitost: počítá složitými fyzikálními vzorečky dobu pádu plastového panáčka ze stolu na zem nebo počet blech nutný k tomu, aby hypoteticky dokázaly pohnout letadlem. Její vyprávění je doplněno i záměrně neumělými kresbičkami a abstraktními fotografiemi, což spolu s nekonkrétností mnoha vystupujících postav a míst (vlastně se ani nedozvíme, jak se vypravěčka jmenuje nebo kde její továrna leží) přispívá k tomu, že hranice mezi realitou a sledem vypravěččiných neurčitých představ se pro čtenáře stává podobně děravou, jako je plot obklopující pozemek výrobního závodu.

Útlou knihu zvládne leckdo přečíst za necelý den, rozhodně je ale lepší si četbu rozdělit do několika úseků a zamyslet se nad někdy až existenciálními otázkami, které sobě i čtenářům vypravěčka klade a jejichž naléhavost je ještě podtržena bezútěšností, nebo dokonce bezvýchodností situace, v níž se hlavní hrdinka nachází. Autorce se podařilo vystříhat se v textu odkazů na švýcarské reálie, a není tak těžké si představit, že se děj může klidně odehrávat jen pár kilometrů od místa, kde knihu čteme. V neposlední řadě dojem z knihy nejspíše posílí i nadcházející podzim, který se podle všeho chystá zbořit mnohé z jistot pokládaných v našem životě za dané.