V posledním románu Muži v mé situaci (Menn i min situasjon, norsky 2018) norský autor Per Petterson (nar. 1952) volně rozvíjí další životní osudy svého alter ega Arvida. Oproti předchozím, kritikou ceněným titulům, především nedávno zfilmovanému Jít krást koně, je to kniha o poznání méně poetická. Líčení přírody v ní nahradilo velkoměsto, noční ulice, bary a náhodné známosti na jednu noc. Čtyřicetiletý Arvid se totiž vzpamatovává z rozvodu a rozpadu rodiny.

Co naopak zůstává, je Pettersonovo ústřední téma. Tím jsou mezilidské vztahy, pokud se tedy v případě hrdiny o něčem takovém dá mluvit. Spisovatel Arvid se topí v porozvodovém deliriu, přes den se vyhýbá lidem, večer nemůže vydržet v poloprázdné posteli a tichém bytě a tráví čas v autě, v němž buď spí, nebo bezcílně jezdí ulicemi Osla. Kromě toho hodně pije a navštěvuje vykřičené podniky, kde potkává ženy, s nimiž někdy úspěšně stráví noc, jindy odchází nad ránem s trapným pocitem selhání. Konkrétní okolnosti rozchodu zůstávají nedořečené a skryté pod nánosem hrdinova bloudění městem i sebou samým. V nesouvislých vzpomínkách se Arvid vrací nejen k manželství, ale i k matce a bratrům. Tragédii, v níž v roce 1990 při požáru trajektu Scandinavian Star zahynuli Pettersonovi rodiče a mladší sourozenci, autor reflektuje nejen zde, ale i ve své předchozí tvorbě.

Petterson v rozhovorech opakovaně tvrdí, že jestli něco nesnáší, jsou to zápletky. A je tomu tak i tentokrát – dramatické oblouky ani vztahové trojúhelníky tu nenajdeme, spíše životní úsečku, tvořenou nekončící osamělostí a mlčením a občas a nepříliš úspěšně přerušenou nějakým setkáním. Samota tu nepramení jen z rozpadu partnerství, ale z jakési hlubší existenciální podstaty. Petterson se ptá, co je smysl života a zda ho lze vůbec hledat v soužití s jinými lidmi. Jistou naději a možnost naplnění spatřuje v literatuře. Autorovo alter ego opakovaně utíká z Osla do zapadlého švédského městečka. Tady, desítky kilometrů od domova, kam jezdíval jako mladý, si Arvid kupuje knihy v malém knihkupectví a v místní cukrárně si je čte. Ve chvílích naprosté samoty daleko od všech se možná odráží, kým Arvid opravdu je, a lze v nich hledat odpověď na otázku, proč skončilo jeho manželství.

I když román zřetelně přesahuje příběh porozvodové deziluze a pojednává o hledání smyslu života v obecnější rovině, Petterson v něm až mrazivě přesně zachytil dopad, který má rozchod rodičů na děti. Popisuje, jak se Arvidovi postupně jako ujíždějící vlak vzdalují jeho tři dcery, jak ubývají společně trávené chvíle i témata k hovoru. Narůstá mezi nimi neviditelná zeď a na obou stranách také nejistota, pramenící z postupného odcizení. Arvid tuší, že on jediný může situaci zvrátit, ale chybí mu k tomu energie, sebevědomí a odhodlání. Smutnou dohrou rozpadu rodiny jsou vážné psychické problémy, s nimiž bojuje nejstarší dcera.

Pettersonovy tiché, klidné prózy, mezi nimiž nejsou Muži v mé situaci výjimkou, vynikají precizností na rovině jazykové i stylové. Vyprávění je to současně syrové, křehké a sebeironicky humorné. Jestli hledáte v současné literatuře obraz rozervaného muže, který neví, proč je vlastně na světě, otevřete si Pettersonův román. Můžete ho číst jako knihu o rozpadu rodiny, fenoménu, s nímž se potýká stále vyšší procento z nás. Větší zážitek však přinese, budete-li ho vnímat jako text o hledání smyslu, o rozporu mezi existenciální samotou každého jedince a spolubytím s dalšími.

Muži v mé situaci z titulu románu nejsou jenom rozvedení muži, ale všichni muži, kteří každé ráno hledají důvod, proč vstát z postele. Ano, muži. Nutno přiznat, že o ženách se toho v knize příliš nedozvíme, ale o těch zase vyprávějí jiné příběhy.