Po dvou novelách vydaných v letech 2014 (Kathy) a 2016 (Café Groll) oslovilo Jana Štiftera nakladatelství Vyšehrad a jeho třetí titul, tentokrát román, představilo jako úvodní svazek edice Tvář, která se zaměřuje na původní českou prózu. Sběratel sněhu (Vyšehrad, 2018) je zároveň zatím jediný titul této edice, který byl zpracován do podoby audioknihy. A přestože v úvodní sekvenci nezaznívá vedle trojice interpretů i jméno režiséra, můžeme konstatovat, že tvůrci přistoupili k materiálu nadmíru pečlivě. Zaměřili se především na dostatečné odstínění jednotlivých linií a usnadnili tak posluchači orientaci v příběhu zalidněném velkým množstvím postav, který se zpočátku rozplétá opravdu jen velmi pozvolna.

Ačkoliv mají všechny tři různě se střídající linie (určené daty 1930–1945, 1956, 2017) ve vyprávění zhruba stejný prostor, centrální příběh, konkrétně příběh kamarádství tří kluků z českobudějovické Šmídovny, se odehrává v roce 1956. Štifter při psaní pracuje s archivními prameny i vlastní rodinnou pamětí a svět kluků, kteří v okolních budovách pátrají po záhadném balíku, aby v šedivé každodennosti zažili dobrodružství, vybudoval kolem domu, který v Českých Budějovicích sloužil k umisťování nepřizpůsobivých či nepohodlných rodin. Tomuto příběhu předcházejí meziválečné osudy majitele pohřebního ústavu Františka Pumprly, které v textu slouží jednak jako ozřejmění česko-německých vztahů, jednak vysvětlují původ jednoho z chlapců. Události z naší současnosti potom v závěru odhalují, jak chlapecké přátelství dopadlo. Zdánlivě realistické vyprávění je ozvláštněno duchařským prvkem v podobě jednoho z chlapců: „A pak je tu ten třetí. Josef. Oslavil jen druhé narozeniny. Vypadá však taky na třináct.“ Karlos a Áda jsou jediní, kdo může Josefa vidět, ale Josef může nahlížet do soukromí prakticky kohokoliv, kdo se v příběhu mihne. Josefovým neomezeným přístupem do životů obyvatel Šmídovny Štifter, který v celém textu při vyprávění střídá hlediska jednotlivých postav, tímto způsobem šikovně řeší potřebu vševědoucího vypravěče ve zdaleka nejzalidněnější vyprávěcí linii. Vzniká tak lepší přehled jak o figurách vytvářejících specifický ráz místa, tak o postavách s výsadnějším postavením, například těch, které hrály roli už v předválečné etapě.

Když jsem kytici vázala

Audionahrávku otevírá instrumentální úryvek písně Když jsem kytici vázala a hned vzápětí navazuje první věta románu: „Tu písničku neslyšel roky.“ Píseň tu má své místo nejenom pro ten přímý odkaz, ale zejména proto, že hraje svou roli jak v ději, tak v prostoru Šmídovny. V klíčových momentech se navíc do vyprávění refrénovitě vrací a vzhledem k tomu, že interpret meziválečné linie Jiří Schwarz ji s postupujícím dějem podává zdánlivě odbytě, s cílenou nedokonalostí (ale o to větší vtíravostí), je příhodné, že si ji v úvodu krátce poslechneme beze slov.

Kromě tohoto úplného začátku má ovšem každé období svůj vlastní hudební předěl odpovídající době vyprávění. Nejvíc tu kontrastují tak trochu tklivé zvuky klavíru uvádějící prvorepublikovou část příběhu s elektronickou hudbou vrhající posluchače do roku 2017. Co se týče rozčlenění textu, měli to tvůrci celkem snadné, protože knihu tvoří šedesát, většinou krátkých, kapitol a každá z nich začíná trojicí letopočtů, přičemž je tučně zvýrazněn ten, v němž se daná kapitolka odehrává. Interpret tak vždy na daném místě přečte konkrétní rok a teprve po něm následuje hudební intro. To je skvělé pro navození atmosféry i pro posluchačovu orientaci, nicméně vzhledem k tomu, že se jednotlivá období nestřídají po kapitole, ale spíš po sériích kapitol (posloucháme tak třeba pět kapitol z roku 1956 a potom se přesuneme na dalších 5 z roku 1931) a některé kapitoly mají v knize třeba půl stránky (což ani při kapesním formátu edice Tvář opravdu není moc), možná by celý hudební předěl stačil pouze u první kapitolky z dané série.

Nostalgický Meduna a Schwarzova zdánlivá tvrdost

Román se otevírá i uzavírá perspektivou roku 2017, nicméně jinak se kapitoly všelijak nepravidelně střídají, vezměme to tedy chronologicky. Nejstarší období se na rozdíl od dalších dvou, ohraničených jediným rokem, klene od roku 1931 až do konce druhé světové války. Spisovným jazykem a rozvážným, jaksi nostalgickým či snad noblesním tónem evokujícím prvorepublikovou atmosféru jej zprostředkovává Jaromír Meduna. Tuto etapu otevírá smrt maminky sourozenců Pumprlových, Františka a Jenovéfy. František se rozhodne postavit na vlastní nohy a založit živnost, aby se postaral o sestru a zároveň se mohl ucházet o Anežku Kvapilovou. Právě jejich vztah a osud je poznamenán česko-německými vztahy v meziválečném a posléze válečném Československu. František, syn české matky a německého otce, usoudí, že v Budějovicích, kde jsou dva české pohřební ústavy, by další neměl moc nadějí na úspěch, a proto založí jeden německý. Ne každý ovšem toto rozhodnutí chápe jen jako logickou obchodní strategii.

Rok 1956 dostal na starosti Jiří Schwarz – již bylo řečeno, že v této linii se vyskytuje nejvíce postav a zároveň tu má vypravěč asi největší rozptyl co do množství informací. Nejvíc se toho dozvídáme, když vypravěč nahlíží svět prostřednictvím Josefa. Přestože chlapec funguje v knize jako dějotvorný mysteriózní prvek, vypravěč jej uvádí zcela nevzrušeně: „Máma se s ním utopila v pětačtyřicátém ve Vltavě v Budějcích, když se ji Češi chystali vystěhovat ze statku a poslat do lágru.“ Neobjeví se tu ani stín pochybnosti nebo pocitu, že je na Josefově bytí něco nadpřirozeného. I Jiří Schwarz popisuje Josefovu přítomnost jako něco naprosto běžného. Svůj part podává s pečlivou výslovností, bez zbytečných emocí a vlastně se zdánlivou tvrdostí, která jako by zrcadlila zdánlivou tvrdost světa třináctiletých kluků. Postavy odlišuje změnou důrazu či tónu, hlas ale nikterak zbytečně neproměňuje a během celého vyprávění zůstává velmi civilní.

Jakub Saic na vlně vulgarit

O to větší kontrast s oběma jmenovanými interprety vytváří dynamický výkon Jakuba Saice. Časová sekvence umístěná do naší současnosti se totiž jako jediná omezuje na hledisko jediné postavy – dvaadvacetiletého Dominika, který „nepatří nikam, že je pro bílý moc hnědej a taky není normální cikán, protože maká“. Jednou by chtěl mít peníze, ale zatím se stará spíš o pivo a holky. Štifter těmto kapitolám uzpůsobuje jazyk, a Jakub Saic si tak musel poradit se spoustou nespisovností i vulgarit. Nutno podotknout, že se do role Dominika doslova položil. Zatímco prvorepublikové části jsou psány v minulém čase, šestapadesátý rok a současnost vypravěč zprostředkovává v čase přítomném – v Dominikových kapitolách navíc záznam událostí často přechází v jakýsi proud vědomí. Interpret v těchto částech přejímá roli Dominika a napodobuje jeho domnělou dikci. Stále však nejde o vyprávění v první osobě, proto si dokáže držet i jakýsi vypravěčský odstup a svěřenou postavu místy spíš ironizovat, což je posluchačsky velmi atraktivní.

Několik časových linií rozkročených přes celé dvacáté století využívá v současné próze celá řada autorů a vlastně je docela osvěžující, že roli toho současného objevitele zaniklých osudů nehraje intelektuál(ka) ve středním věku nebo postava nevyrovnaná s vlastními osudy, ale kluk, který toho o minulosti moc neví, nijak zvlášť ho nezajímá a přichází k němu v podstatě proti jeho vůli. Jako kdyby propojování současnosti s minulostí nebylo ani tak věcí lidí, jako věcí míst. Koneckonců místa a jejich paměť jsou pro Štifterovu tvorbu obecně klíčová. Svůj románový svět vtěsnává do konkrétních měst, ulic i budov. Tam se objevují stále stejné tváře, patřící už ale jiným lidem, a zůstávají živé události odváté časem, nedosažitelné stejně jako loňský a předloňský sníh, který si Dominik uchovává v mrazáku.