Ačkoliv se českobudějovický spisovatel Jan Štifter řadí k dnes už velké a kvalitativně rozkolísané skupině autorů, kteří se ve svých prózách věnují událostem dvacátého století, rozhodně neplatí, že by byl snadno zaměnitelný. Má specifickou poetiku, cíleně pracuje s nedořečeností a některé klíčové motivy často nechává plynule přecházet z jednoho textu do druhého. Na rozdíl od bezpříznakového vyprávění mnohých jiných autorů činí z jazyka neoddělitelnou součást svého autorského stylu. Těsnou provázaností děje s konkrétním regionem nebo městem se jeho texty do jisté míry přibližují přístupu Karin Lednické nebo Kateřiny Tučkové, mnohem více než na archivních materiálech (přestože se ani bez nich logicky neobejde) však Štifter staví na příbězích získaných od pamětníků, nejčastěji pocházejících z vlastní rodiny. A právě na základě rodinných vyprávění vznikl i jeho nejnovější román Paví hody. 

Štifterovy předchozí tituly se většinou odehrávají v Jižních Čechách, konkrétně právě v domovských Českých Budějovicích. Důvěrnou znalost popisovaného prostoru autor zužitkoval jak ve Sběrateli sněhu, prvním Štifterově románu, vydaném nakladatelstvím Vyšehrad (tato kniha zároveň odstartovala jejich edici současné české prózy Tvář), tak v novele Café Groll, která již dříve vyšla u Pikador books a v loňském roce se kromě nového vydání (rovněž ve Vyšehradu) dočkala i inscenace v Jihočeském divadle. A do stejného regionu Štifter zasadil i povídkový soubor Světlo z Pauliny. Teprve v Pavích hodech se přesouvá do nového prostoru, konkrétně na Pardubicko, do Trutnova a slovenského Trenčína. Tam všude totiž vedou stopy románových hrdinů a zároveň fikčních reinkarnací členů Štifterovy rodiny z maminčiny strany.

Mýty předávané po generace 

Přítomnost rodinné historie je ostatně celkem patrná i v případě, že čtenáře minuly nejrůznější rozhovory s autorem, v nichž genezi románu vysvětluje. Už jen věnování babičce, která „naučila obecního kozla kouřit“, odkazuje k fascinaci rodinnými (a v tomto případě zároveň vesnickými) mýty, podobně jako přezdívka Tarzan, již jeden z hrdinů získal, když při souboji organizovaném cirkusáky porazil medvěda. Štifter v krátké předmluvě upozorňuje, že s neustálým předáváním rodinného příběhu jej každý vypráví jinak a nikdo neví, kde je vlastně pravda. Celý tento komentář zakončuje snad až zbytečně líbivou větou: „Trochu se bojím, jestli to nebylo nějak takhle.“ Možná je škoda, že se samotným fungováním rodinných mýtů autor už tematicky příliš nepracuje (přímí účastníci událostí o nich spíš mlčí, což ale nejspíš koresponduje s dobou). Štifter však rozhodně dokáže vytěžit kouzlo oněch mýtů a má dar vyhmátnout působivé obrazy, což román činí čtenářsky velmi atraktivním.

Po kompoziční stránce je text tvořen čtyřmi většími celky, zasazenými do různých časových období, i když se někdy dočkáme občasných skoků časem dopředu a zase nazpátek. Nutno podotknout, že rozlišení na větší celky uvádíme částečně pro účely recenze. V textu totiž zmiňované čtyři pasáže nejsou nijak formálně oddělené. Text postupuje po relativně krátkých kapitolách, jež jsou vždy označeny místem a letopočtem. V první části se čtenář ocitá mezi válkami ve vesnici Horní Jelení a nahlíží při tom převážně do dvou domovů – v jednom žije Jaruna, následkem světové války osamělá, skoro třicetiletá „čekatelka na život s prázdným lůnem a holým barákem“, ve druhém dva sedmnáctiletí kamarádi Tonda a Václav. Václav pracuje, kde se zrovna dá, a rád by se vydal do Ameriky, zatímco vyučený natěrač Tonda si na boudu u domu namaloval nápis „mistr barev“ a každému člověku, zejména každé dívce na světě dokáže přisoudit jiný barevný odstín. Barev a smyslových vjemů jsou plné i popisované scény, jež Štifter vrství jednu za druhou, aby dostatečně vykreslil své hrdiny – od cirkusového představení až po koupání v rybníce. Příroda kolem Jelení hraje ve vyprávění specifickou roli, postavy jsou s ní srostlé a místa mají paměť, jako ostatně ve všech Štifterových textech.  

Ve druhé části se román převrací do ich-formy a skáče o patnáct let dopředu, aby sledoval dozrávání mladého zahradnického učně Jendy. Dějištěm nicméně stále zůstává Horní Jelení. Pryč se z něj dostáváme až ve třetí části, kdy Václav se svou manželkou dostává přidělený dům po Němcích v Trutnově, byť se do Horního Jelení stále vracejí. Poslední část románu opět ich-formou osvětluje, co se stalo s Jendou za války, a tady se čtenář společně s vypravěčem dostane až do slovenského Trenčína. 

Kdo popravil Tarkoviče

Působivost předchozích textů vychází rovněž ze Štifterova zvyku zabudovat do jinak poměrně realistického vyprávění většinou ojedinělý mystický prvek – ve Sběrateli sněhu je jedním z hlavních hrdinů duch malého chlapce, který společně s kamarády dospívá, v jedné z povídek ve Světle z Pauliny se zase hrdina setkává se svým dětským já. Paví hody jsou v tomto směru o něco civilnější, i když minimálně Tondovo vidění barev určitý náznak transcendence nezapře. V porovnání se Sběratelem sněhu jsou Paví hody sevřenější, i co se týče časového rozpětí a vzájemných vztahů postav (v novějším románu jde o členy jedné rodiny).

Zároveň román svým časovým umístěním o něco více podléhá oněm velkým dějinám, jakkoliv se Štifter minimálně snaží o nabourávání těch nejzjevnějších a nejobvyklejších stereotypů. Například není zcela jednoznačné, kdo se v jednu chvíli dopustil popravy ve slovenském lese, kde se ukrývají odbojáři nebo jaké pocity může vzbudit příchod do vily, kde byl ještě nedávno doma někdo jiný. V zásadě to sice pořád není nic, co by výrazně překvapilo, ale alespoň se vše odehrává na místech, kam se čtenář současné české prózy většinou ještě moc nepodíval.

Někdo se brzy nastěhuje

Střídání lidí v domech či bytech, které zůstávají stát bez ohledu na osud svých obyvatel, je motiv, k němuž se Štifter ve svých dílech opakovaně vrací. Nejsilněji v jedné z povídek ze Světla z Pauliny, kde se v jediném bytě kvůli běhu „velkých dějin“ vystřídají tři rodiny. Všechny tři mají chlapce podobného věku, kteří nerudnému sousedovi splývají v jediného. V Pavích hodech takové místo představuje jak honosná vila v Trutnově, která vesnickému páru z logiky věci ani nemůže přinést štěstí, tak dům starého Tarkoviče uprostřed slovenského lesa, protože „nejspíš existuje někdo, kdo se sem brzy nastěhuje. Odřízne si Tarkoviče, uklidí a převlékne postel.“ 

Obraz Tarkoviče oběšeného na stromě v kapitole Kam vítr navíc ukazuje (jako jeden z mnoha) Štifterovu schopnost opakovaně rozvíjet jeden jediný obraz a se sympatickým citem pro jazyk na něj navíjet další souvislosti. Houpání doleva a doprava rytmicky odměřuje události v dané kapitole a Tarkovičův příběh tak pomáhá dokreslovat popisované události. 

V čem Štifter vyniká, je umění naznačovat a zároveň neprozradit příliš mnoho. Paví hody jsou pečlivě a zručně prokomponované, a rozhodně přitom nebudí dojem jednoduché skládačky jako jiné texty, jejichž vyprávěcí linie se postupně sbíhají, aby do sebe natěsno a definitivně zapadly. Štifter se rozhodně nebojí nedořečenosti a prázdných míst. Často skáče v čase a dramatické události, které by mohly působit bulvárním dojmem, zprostředkuje či jen naznačí později. Dalo by se nejspíš říct, že nedourčenost postav je součástí vypravěčského záměru, což hrdiny ve výsledku činí velmi lidskými. Čtenáře Štifterových románů Paví hody pravděpodobně ničím novým nepřekvapí. Čtenáře, kteří jsou znudění a zahlcení příběhy o historii dvacátého století a raději upírají zrak do současnosti, o svém významu asi nepřesvědčí. Milovníci historických románů, obzvláště těch navázaných na určitý region, by však měli být spokojení.