Příběhy neohroženého barbarského válečníka Conana se u nás už od počátku devadesátých let těší setrvalé oblibě u fanoušků hrdinské fantasy. A to jak jejich literární, tak filmové a komiksové verze. Pokus vydávat česky slavnou sérii vydavatelství Marvel ze sedmdesátých a osmdesátých let sice skončil poměrně záhy, v nedávných letech se však komiksový Conan do českých knihkupectví velkolepě vrátil. Nejprve rozměrnou exkluzivní publikací Kolosální Conan, kterou nakladatelství Comics centrum vydalo v omezeném nákladu v roce 2014 (následně začalo vydávat jednotlivé příběhy ve skromnějších a cenově dostupnějších verzích), a o čtyři roky později přišlo Argo s povídkovou sérií Conan z Cimmerie. Na té je zajímavé, že se tu do adaptace klasických příběhů amerického pulpového klasika Roberta E. Howarda z dvacátých let minulého století pustili francouzští tvůrci. Ne že by ve Francii nebyl fantasy žánr populární – fantasy komiksy tam slaví značné komerční úspěchy nejpozději od konce osmdesátých let. Nicméně Conan byl a je považován za cosi typicky amerického.

První svazek přinesl povídky Královna černého pobřeží, Černý kolos a Za Černou řekou, letos vydaný druhý díl nabízí jednu z nejslavnějších conanovských povídek vůbec: Dceru pána mrazu. Doplněna je epičtějšími příběhy Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela. Jde přitom o tradiční frankofonní formát zhruba šedesátistránkových alb, který má svá úskalí daná právě zmíněným standardním rozměrem. Autoři do něj museli roztáhnout kratičkou Dceru pána mrazu a naopak vměstnat rozsáhlejší a dějově mnohem bohatší Šarlatovou citadelu. Zejména Dcera pána mrazu tak trochu ztrácí ono kouzlo úsporné, přímočaré, nic moc nevysvětlující povídky o nadpřirozené krasavici, která Conana láká do záhuby. (Pro pořádek dodejme, že existují dvě verze – jedna původní, druhá přepsaná Howardovým pokračovatelem L. Sprague de Campem.) Kreslíř Robin Recht, který si sám psal i scénář, ji interpretuje a doplňuje. Ne nezajímavě (a například to, že obři, kteří mají Conana zabít, dostali podobu ledních medvědů, je rozhodně invenční pojetí), ale poněkud zdlouhavě a doslovně. Titulní hrdinka je v původní povídce unikavou, posmívající se a žádoucí ženou, ale vlastně jde z její strany jen o hru a léčku. Recht z ní místo toho dělá sexuální dračici.

Kresebně je ovšem Dcera pána mrazu neobyčejně působivá a výrazně předčí obě následující povídky. Recht si v zásadě vystačí se čtyřmi barvami (bílou, modrou, černou a křiklavou červenou), aby vybudoval působivou atmosféru zasněženého severu. Chytře pracuje s bitevní vřavou, kterou nechá v jednom případě vystínovat, v druhém překrýt citoslovci, čímž uniká popisnosti, která jinak zatěžuje dialogy (a také přidaný monolog vnadné dívky). Conan tu působí až démonicky a snadno uvěříme, že vysílený z bitvy ještě porazí dva mocné protivníky.

Další dvě povídky už mají epičtější půdorys a charakteristickou skladbu: Conan se hned na začátku děje dostane do potíží, které se stupňují často dost nečekaným směrem, aby vše nakonec vyřešil jeho meč bez ohledu na to, jak mocní a neporazitelní se předtím jeho protivníci zdáli. Scénáře Stínů měsíční záře i Šarlatové citadely jsou poměrně konvenční, podobně je na tom i kresba, byť je nutné přiznat, že Virginie Augustinová v prvně jmenované skvěle pracuje s barvami, fyziognomií postav a jejich mimikou. Kresba Étienne Le Rouxe v Šarlatové citadele vyznívá nejhůře, přestože tu najdeme mnoho akčních scén včetně velkých bitevních výjevů. A jistým zklamáním je i scénář Luca Brunschwiga (čeští čtenáři jej znají z pozoruhodné, ale zatím stále torzovité série Holmes), který zachovává a ještě snad zdůrazňuje pojetí Conana krále jakožto vládce, který si svůj trůn „poctivě“ vybojoval a zodpovědně myslí na svůj lid; na rozdíl od tradičních šlechtických rodů, jimž jde jen o vlastní prospěch. Zatímco jindy bývají conanovské povídky nekompromisně chlapácké a cynické, Šarlatová citadela nemile překvapí naivním až pohádkovým idealismem.

Jako celek snad působí druhý svazek Conana z Cimmerie trochu nevyrovnaně, neznamená to ovšem, že by nestál za přečtení. A komiksové fanoušky třeba přivede k přečtení původních literárních, podstatně syrovějších verzí.