iLiteratura: Jako česká autorka píšete česky, ale vaši rodiče jsou původem z Bulharska. Mohla byste spojit bulharskou kulturu s jednou nejdojemnější vzpomínkou?
Borjana Dodova: V dětství jsem jezdila se svými rodiči na letní výlety do Bulharska. Díky tomu jsem od malička věděla, jak vypadá pořádná hromada melounů. Zralost melounu se testovala tak, že se do něj vyřízl protáhlý jehlan, který sahal až do středu. Kupec měl možnost ochutnat, a když se mu meloun nelíbil, celý se vyhodil.
S jídlem to vůbec bylo hodně veselé. Většinou to dopadlo tak, že jsme hned po příjezdu do Bulharska snědli víc broskví a smažených sardinek, než bylo záhodno, a pak se čekalo, co se bude dít. Tyhle letní zážitky utvářely moje dětství. Bez nich bych možná vyrůstala podobně jako mí kamarádi z Prahy, protože rodiče hodně dbali na to, abych českou kulturu znala stejně dobře, ne-li lépe než moji vrstevníci.

iLiteratura: Do Sofie jste jezdívala v dětství, teď jste se tam na začátku roku vrátila na rezidenční pobyt do Domu kultury a překladu. Jak na vás město působilo?
Borjana Dodova: Současná Sofie pro mě byla zcela novým městem. Jako dítě jsem ji neměla ráda. Zdála se mi hlučná a špinavá. Pamatuju si neustálé zvonění tramvají, které jezdily po bulváru Alexandra Stambolijského, pravoslavný kostel, do kterého se vcházelo po schodech dolů a byla v něm tma, a pány z parku, kteří měli moře času, posedávali pod stromy a hráli šachy. A potom zvláštní pach starého domu, ve kterém můj otec vyrůstal.
Ale tohle bylo hodně dávno, před více než dvaceti lety. Nyní v centru panoval příjemný ruch. Před vchodem do městské tržnice postával stařík s magnetofonem a na plné pecky si pouštěl folklorní hudbu. V podloubí Centrálního univerzálního obchodu se sdružovali školáci a v odlescích prázdných vitrín si nacvičovali tanečky. V předvečer uzavírky restaurací to v podchodu stanice metra rozbalil metalový kytarista. Dokud to šlo, bylo všude veselo a živo. Bavilo mě poslouchat špičkování mezi bulharskými a íránskými řezníky.
Proplétání kultur je samozřejmě pro Balkán typické: v okruhu sta metrů od zastávky metra Serdika, kterou lze považovat za pomyslný střed města, se nachází pravoslavná katedrála, katolický kostel, synagoga i mešita. Tohle místo je vůbec velmi zajímavé. Na průsečíku hlavních ulic se kdysi nalézala socha Lenina. Dnes na tomto místě stojí socha sv. Sofie, takový nevkusný památník z konce 90. let. Jak jsem pochopila, o památník se stále vedou spory kvůli nejasné symbolice a pochybným estetickým kvalitám, mezi něž patří mimo jiné také vnadný hrudník světice.

„O nacionalismu a národní identitě jsem se mohla bavit kdykoliv a kdekoliv.“
iLiteratura: Čemu jste se během tohoto pobytu věnovala?
Borjana Dodova: Těšila jsem se, že budu moci v klidu pozorovat běžný život v hlavním městě a že si zajdu do historických a etnografických muzeí a trochu zmenším míru svého ignorantství. Zatímco v Čechách jsme s rodiči objížděli hrady a zámky, v Bulharsku jsme většinou jenom plavali v moři nebo vařili. Možná mě rodiče chtěli uchránit pohledu na useknuté ruce Stefana Stambolova, ale myslím si, že se podvědomě snažili zabránit tomu, abych se zasekla v procesu integrace. Takže jsem chtěla tuhle mezeru trochu zaplnit. Zároveň jsem si plánovala naplno se věnovat novému textu, který pracovně nazývám Balkánská kuchařka.
Něco z původních plánů se mi podařilo uskutečnit, za což jsem Domu literatury a překladu, nadaci Next Page a městu Sofie velmi vděčná. Do Sofie jsem přijela s několika otázkami, které jsem měla v úmyslu velmi opatrně pokládat. Ke svému překvapení jsem ale zjistila, že nemusím dlouho chodit kolem horké kaše. Například o nacionalismu a národní identitě jsem se mohla bavit s kýmkoliv kdykoliv a kdekoliv a nikdo mě při tom nechtěl zabít. Uznávám, že to není první konverzační téma, které by měl člověk na Balkáně otvírat, ale mě se celou dobu drželo. Svou roli nejspíš hrála také moje jazyková neobratnost, protože když člověk vypadá jako tabula rasa, lidé začnou velmi ochotně vysvětlovat, co si myslí, aniž by se chtěli hádat.

iLiteratura: I vás ale musela na cestě zastihnout pandemie koronaviru.
Borjana Dodova: Samozřejmě. Všechno se začalo zavírat. Nejdřív školy a divadla, potom restaurace, galerie a muzea. Mou poslední veřejnou zastávkou ve městě byla krajanská restaurace v Československém klubu T. G. Masaryka, kde jsem si objednala guláš a plzeňské pivo. Byl to asi nejlegračnější guláš v mém životě. Obsahoval víc zeleninového základu, než je v Čechách zvykem, a knedlík se neomylně zařadil do skupiny podivných existencí. Shodou okolností to byl poslední den, kdy měly restaurace otevřeno. Plno sice nebylo, ale několik Bulharů si ještě naposled zašlo do klubu na salát a rakiji. Alespoň jsme měli jasno v tom, kdo kam patří.

iLiteratura: V Sofii jste spolupracovala s Českým centrem. Plánujete i do budoucna nějaký společný projekt?
Borjana Dodova: Spolupráce s Českým centrem v Sofii byla skvělá. Zatímco se všechno kolem mě postupně kvůli koronaviru zastavovalo, České centrum se naopak rozběhlo plnou parou vpřed. Nikdy předtím se mi nestalo, že by se původně nezřetelný záměr mohl uskutečnit tak hladce a s takovou rychlostí. Velmi si vážím podpory, díky níž vznikl překlad mé povídky Noční sen z češtiny do bulharštiny. Dobromir Grigorov byl tím nejpozornějším překladatelem, v kterého jsem mohla doufat, a Pančo Černev, který povídku namluvil, jí propůjčil ten nejpříjemnější mužský hlas.
Doufám také, že se nakonec uskuteční událost, kterou jsme začali společně s Českým centrem připravovat. Koncipovala jsem ji jako komponovaný večer, na kterém by se přečetla povídka o snech mého dědečka. Kromě této osobní roviny jsem měla v plánu mluvit o odcizené krajině severních Čech a o stěhování gotického kostela v Mostu. Zatím se všechno odkládá, jinak to ani nejde. Jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.

„Každý literární text se musí nějak vypořádat s rytmem.“
iLiteratura: Ve své tvorbě se vyjadřujete prózou. Přemýšlela jste někdy nad tím, že byste zkusila poezii?
Borjana Dodova: Některé věci si člověk nevybírá. Prozaický text je pro mě médiem, které asi nejlépe ovládám a které mi umožňuje o světě něco říct. Což ale neznamená, že bych před poezií zavírala oči, právě naopak. Docela hluboce jsem totiž přesvědčená o tom, že to, co bychom nakonec označili v básni za poezii, může být přítomné také v povídce nebo románu. Každý literární text se totiž musí nějak vypořádat s rytmem. Musí nějak vyřešit otázku, jak za sebe řetězit slova tak, aby věty netahaly za uši. Musí vědět, jak ukotvit řeč a umožnit její zápis do textu. Nikoho nepřekvapí, když se začne mluvit o rytmických strukturách v poezii, ale vždyť třeba takový Louis-Ferdinand Céline si také stěžoval na úmornou práci, kterou si musí projít, aby dosáhl „hudby“ ve svých románech.
Myslím, že otázka vztahu mezi řečí a textem je hodně univerzální. Poslední dobou jsem často přemýšlela o hlasu. Když přijdu na to, jak mluví vypravěč, může mě jeho hlas někam zavést, a já přitom nemusím dopředu vědět kam. Tohle objevování nových míst je pak tím největším dobrodružstvím. A nemyslím si, že by se autenticitou hlasu trápili jenom prozaici. Každý autor se musí zabývat tím, jak dostatečně zúžit pole možností výrazu a zároveň si nechat otevřené dveře, protože jazyk je hodně nespolehlivý nástroj. Nutí nás říkat i to, co bychom nechtěli, vede k upovídanosti a někdy také umí nepříjemně blábolit.

iLiteratura: Máte zkušenosti s počítačovou lingvistikou, ovlivnil vás tento obor ve vašem smýšlení o jazyku?
Borjana Dodova: Ano, hodně. Jazykové modelování je dnes na takové úrovni, že třeba v angličtině lze generovat dlouhé texty, které alespoň na první pohled vypadají smysluplně. Takových textů bude vznikat hodně a vůbec nepochybuji o tom, že se časem natrénují silné jazykové modely i pro češtinu. To, co bude tyto umělé texty odlišovat od autorské tvorby, bude podle mě autenticita řeči.
Nemyslím si, že bychom chtěli poslouchat, co nám říká umělá neuronová síť. Román, který napsal stroj, je nezajímavý, dokud k tomu člověk nepřidá další kvalitu. Ta kvalita může vzniknout různými způsoby, třeba jenom prostým výběrem z navrhovaných možností, ale podle mého názoru tam bude muset vždycky být. Protože když se kdysi lidé začali sdružovat a když si začali něco vyprávět, dělali to z upřímného zájmu a ze zvědavosti. Nechtěli slyšet cokoliv a proč by také ztráceli čas? Chtěli vědět, co se někde jinde stalo a také co si o tom někdo jiný myslí. Vždycky mluví jeden člověk k jinému člověku a tohle podle mě nejde obejít.

iLiteratura: Vaše povídka Noční sen je o vašem bulharském dědečkovi. Znala jste ho dobře?
Borjana Dodova: Svého dědečka z města Gorna Orjachovica jsem zažila, ale moc jsme si toho říct nestihli. Narodil se v roce 1912, takže nás dělilo víc než sedmdesát let. Zemřel dřív, než jsem stihla dospět. Navíc toho nikdy moc nenamluvil. Většinou jsem ho potkávala během letních prázdnin v kuchyni, kde poslouchal rádio nebo se díval na televizi. Když o něm přemýšlím, vybaví se mi jeho vzpřímený postoj. Nikdo neuměl sedět na židli tak rovně jako on.
Pamatuju si, že někdy v polovině 90. let za námi přijel do Prahy. Myslím, že chtěl u nás dokonce zůstat natrvalo, protože se pohádal s tetou. Byla zima a dálkový autobus se někde zasekl, takže do Prahy dorazil někdy po půlnoci. My jsme v té době neměli v domě zavedený telefon. Volalo se k nám přes sousedy, které dědeček pochopitelně nechtěl v noci budit. Věděl, že by ho taxikáři natáhli, a proto raději strávil noc na nádraží. Přijel k nám až ranní hromadnou dopravou. Rozhodně se uměl o sebe navzdory ztíženým podmínkám postarat. Zůstal u nás asi tři týdny a po celou tu dobu se mnou hrál Hru o akcie, což byla dobová verze Monopolů, přesazená do prostředí kapitálových trhů. Dodnes mi není jasné, jak jsme to dělali. Já jsem v té době byla ještě malý špunt a děda neuměl česky. Přesto si pamatuju, že jsme každý den s velkým gustem hromadili virtuální majetek a odpovídali na složité otázky ohledně výplaty dividend.

iLiteratura: Jak povídka vznikala, je v ní víc fikce, nebo reality?
Borjana Dodova: Povídku Noční sen, která vyšla v 115. čísle Revolver Revue, jsem začala psát před dvěma lety ve vlaku do Varny. Impulzem pro její vznik byl adresář, který mi ukázala teta. Dědeček si do něj poznamenával všechno, co mu stálo za zaznamenání. Kromě adres a telefonů tam měl také babské rady a nejrůznější lidové recepty. Nejvíc mě ale zaujalo, že si do sešitku zapsal několik snů. Zápisník jsem musela tetě vrátit. Říkala, že ho ještě používá. Ale cestou do Varny jsem o něm hodně přemýšlela. Takže některé motivy z povídky jsem si vymyslela, ale mnohé jsem převzala z rodinných vyprávění. A ta hlavní otázka, proč si někdo najednou začne zapisovat sny, ta je autentická.

„Můj dědeček si prožil celé moderní dějiny své země.“
iLiteratura: Podle povídky Noční sen usuzuji, že váš děda nesnášel komunistický režim. V Česku byl samozřejmě socialismus také a vy jste ho jako dítě musela zažít. Byl ten socialismus jiný než v Bulharsku? Máte na to nějaké vzpomínky?
Borjana Dodova: Řekla bych, že můj dědeček neměl nikdy na růžích ustláno. Prožil si celé moderní dějiny své země. Narodil se čtyři roky poté, co Bulharsko vyhlásilo nezávislost na osmanské říši. Mladý stát právě procházel první balkánskou válkou, po které přišla druhá balkánská válka a pak dvě světové, načež nastoupil komunistický režim. Za první světové války padl jeho otec a jeho matka, tedy moje prababička, ho nechala zaměstnat. Takže po třech třídách základní školy dědeček nastoupil jako pomocník do velkoskladu s potravinami, kde se schovával za velkými pytli s cukrem, aby je nemusel nosit, protože na něj byly moc těžké.
Podobných příhod jsem slyšela bezpočet. Komunisté mu třeba vzali psací stroj. Pořídil si ho z ryze praktických důvodů. Neměl vypsanou ruku a styděl se za svůj rukopis. Také mu zestátnili nějaké pozemky, na kterých chtěl pěstovat bavlnu. Pamatuju si, že jsme se po revoluci byli na jedno takové pole podívat. Většinu z něj zabíral hřbitov, ale za hřbitovní zdí zbývala ještě malá část pozemku, na které kvetly slunečnice.
Na nějaké důkladnější srovnání komunistických režimů si netroufám. Nabízí se ale jeden rozdíl a tím je možnost soukromého podnikání, které v Bulharsku přece jenom nějak přežívalo. Mému dědečkovi se navzdory všem omezením dařilo, po válce se vyučil sklářem, a lidé si toho samozřejmě všímali. Kvůli jeho drobnému podnikání pak moje matka nemohla v Bulharsku studovat. Po maturitě chvíli pracovala v továrně na cukrovinky, odkud ji po čase poslali domů s tím, že má otce, který se o ni může postarat, a kromě toho se může vdát. Děda pak nějakým trikem, o jehož věcné podstatě se mohu jenom domýšlet, dosáhl toho, že mohla vycestovat do Československa, kde nakonec vystudovala chemii. Takže předpokládám, že dědeček měl na komunisty vztek. Nebo alespoň já si nedokážu představit, že by tomu bylo jinak.

„Bulharsky umím odříkat novoroční koledu, ale ne se vyjádřit.“
iLiteratura: Píšete také bulharsky?
Borjana Dodova: Bulharsky psát nedokážu, rozhodně ne na takové úrovni, abych se za to nestyděla. Potýkám se s obvyklými potížemi „druhé generace“. V rodině mluvíme bulharsky, ale domácká témata nemohou nahradit přímý kontakt s živým jazykem. Takže sice dokážu konverzovat o vybraných tématech, jako je vaření, zahrada nebo počasí, ale cokoliv mimo tento kontext naráží na mou malou slovní zásobu. Občas mi to připadá komické, protože ten jazyk mám opravdu hluboce zažitý, je to moje mateřština, matka mi četla bulharské pohádky, umím odříkat novoroční koledu, ale nedokážu se v něm vyjádřit.
Zároveň mi domácký okruh bulharštiny nenápadně prosakuje do češtiny. V psaném projevu se mi to díkybohu nestává, ale v řeči občas nevědomky zaměním rod. Třeba petrželi přisoudím mužské zájmeno, protože v bulharštině je ten petržel. Případně se mi do slovníku mohou vloudit zdánlivě česká slova s podivným významem. Nedávno mi takhle cizopasila bolest na místě, kde měla být nemoc, protože v bulharštině se nemoc řekne болест (bolest), a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to nesedí.

iLiteratura: Trápí vás vaše jazyková nejistota?
Borjana Dodova: Trápí. Vím, že by mi s tím pomohla četba. V dětství jsem provedla docela důkladný ponor do české literatury. Dokonce jsem přečetla většinu děl Aloise Jiráska, což mi následně způsobilo hluboké trauma, protože to zkrátka není dobrá literatura. Docela záhy jsem ji nahradila lepšími texty. Rodiče mi naštěstí do výběru knih nemluvili, protože v češtině jsem byla jazykově kompetentnější, což je další běžná vlastnost „druhé generace“. Od malička jsem sloužila jako živý slovník, autor úředních dopisů a korektor pro jazyk, kterým se moji rodiče naučili mluvit, ale nikdy ho neovládli tak, aby si v něm byli jistí.
V bulharštině jsem si ničím takovým neprošla. První bulharskou knihu jsem přečetla někdy v polovině 90. let. Tehdy si rodiče usmysleli, že budou dělat delegáty cestovní kanceláře, takže jsme trávili asi měsíc v Nesebăru u moře, což bylo samozřejmě nesnesitelné. Když mi došly knihy, které jsem si přivezla, musela jsem vzít zavděk tím, co měl pan domácí v knihovně. Z výchovného hlediska to bylo asi to nejlepší, co se mi mohlo přihodit, protože jsem se konečně musela naučit cyrilici. Na tuhle nově nabytou schopnost jsem ale nenavázala. O bulharskou literární scénu jsem se začala zajímat teprve v posledních letech, ale pořád je to takové nejisté okoukávání. Mám ráda knihy Georgiho Gospodinova. Jeho Fyzika smutku vyšla nedávno i v češtině. Byla jsem nadšená z knihy Pozemské zahrady Bohorodičky, kterou napsala Emilija Dvorjanova, ale jsou to spíš náhodná setkání.

iLiteratura: Čemu se teď věnujete? Píšete něco?
Borjana Dodova: Jak jsem se už zmínila, začala jsem pracovat na novém textu, který zatím nese název Balkánská kuchařka. Slibuji si od něj, že se skrz psaní něco dozvím o vaření, rodině, historii, revolucionářích, nacionalismu a identitě. Samé praktické věci, které se mi budou do života určitě ještě hodit.