„Aby se inverzní kyvadlo nepřekotilo, musí neustále vykonávat drobný pohyb v různých směrech, podobně jako když klaun pořád přešlapuje, aby vyrovnal polohu tyče, která by jinak spadla na zem. Na rozdíl od obyčejného kyvadla, které pravidelně kmitá kolem rovnovážné polohy, se tedy inverzní kyvadlo nachází v trvale nestabilním stavu.“ Od této pasáže, jíž se v jedné z povídek zdánlivě prozaicky a věcně popisuje princip pohybu jezdců na dvoukolových plošinách, se lze odpíchnout při interpretaci celé knihy Borjany Dodovy. Osudy hlavních postav všech tří zahrnutých povídek totiž připomínají tzv. inverzní kyvadla, totiž mechanismy, jejichž fungování může být – jak ukazuje Dodova – názorně vysvětleno právě na příkladu klauna balancujícího s talířkem na tyči. Tak jako on usilují všechny hrdinky – striktně se totiž vždy jedná o ženy – o jistou rovnováhu či vyrovnanost v životě, které se už už přibližují, avšak které nikdy nemohou zcela dosáhnout. Musí být chtě nechtě stále ve střehu, stále v pohybu, v jakémsi koordinovaném chvění, při němž se na dohled přibližují tušenému ideálu, nikdy u něj však v plném uspokojení asi nestanou.

Najít TO natrvalo a jednou provždy se jim nedaří; vinu můžeme přičítat vnějším okolnostem stejně jako jejich vnitřnímu ustrojení a povaze. Přes příležitostné nádechy naděje, které optimista vystopuje i v otevřených závěrech jednotlivých povídek, je jasné, že balancování pořád není u konce. Annu z prvního, nejrozsáhlejšího příběhu nazvaného Pes, opouští přítel, aby vzápětí jeho místo zaplnil přivandrovalý vlčák. Ani svéhlavý pes s ní však nezůstává napořád. Anonymní dívka v další, téměř anekdotické povídce Byt zase vyzkouší soužití postupně se třemi nepříliš pozornými partnery. S odstupem času v rozpadajícím se obydlí, poničeném necitlivými stavebními zásahy mužů, s jistou lítostí shledává, že „kdyby to bylo možné, žila by nejraději se všemi třemi dohromady: Patrik by vařil a Michaelové by po něm uklízeli.“ V posledním textu nazvaném Mapa se ze země odcestovavší Erika nejenže míjí svým nápadníkem, ale přes veškerou snahu pořád i se svým otcem.

Tato nespravedlivě krátká shrnutí snad trochu naznačují, o jaké kolize jde, ale vcelku opomíjejí to, na čem jsou povídky založeny: detaily a nuance. Velký prostor je věnován – většinou nepřímé – charakteristice postav; ty „v hlavních rolích“ jsou díky tomu komplexní a mnohoznačné, a proto velmi uvěřitelné. Dodova vypráví v er-formě, avšak úhly pohledů často střídá; s citem „fokalizuje“ až k myšlenkám hlavních i vedlejších postav a zase se od nich vzdaluje. S ohledem na autorčino scenáristické vzdělání by se její technika dala popsat jako práce s kamerou, která se přepíná, zaostřuje či oddaluje anebo rozkmitává tak, jak je potřeba, ovšem nikdy se příliš nevzdálí předmětu svého zájmu.

Drobné texty, vyprávěné jednoduchým až strohým jazykem, klamou tělem v tom, že se naprosto vyhýbají jakémukoli patosu i v případě závažných a do důsledku vzato osudových momentů. Upřednostňuje se spíše přímočarost popisu, věcnost, zdánlivě suchý komentář faktu a nezřídka trochu pošklebující se ironie. Překvapivě se objevují poznámky pod čarou: kromě standardních explikací méně obvyklých odborných pojmů a jevů (např. izotop kobaltu 60, symetrická relace apod.) jsou po čarou zařazeny i vysvětlivky méně obvyklé, které přidávají nějakou „podružnou“ informaci k ději, nebo naopak z narace vystupují (např. „Čti doslova: pf nebo též pff: Nikoliv pianoforte.“ či „Tato klasifikace neodpovídá žádné známé taxonomii pokojových rostlin“). Při tomto stylu se vyprávění zhušťuje a pod povrchem prosvítají jeho obecnější roviny (kromě citovaného úryvku s inverzním kyvadlem lze jako příklad, třebaže bez kontextu, uvést poslední věty krátkého příběhu v Úvodu, které se stávají jakýmsi mottem následujících povídek: „Příroda se distancuje. Zůstávají jenom lidé a stroje“).

Spádné, přesto takřka nenápadné podání jednotlivých povídek s důrazem na precizní tvorbu postav směruje čtenářovu pozornost k podstatě věci: k neustálému tázání se, jací jsou lidé, které nám Dodova předkládá, jak žijí, jak své peripetie zvládají a co vlastně hledají. Promítá se to i do této recenze. Formálně sklenuté, ovšem v příběhu ne zcela uzavřené povídky nenápadně sugerují, že stejně důležitá jako cíl může být sama cesta za ním. Nahlédneme-li na věc módní, poněkud obrácenou (inverzní) optikou, můžeme všechny nepříjemnosti a strázně, které postavy zažijí, vyhodnotit pozitivně: je to přece dobrá zkušenost, z níž je možné se poučit.