Felix Borecký (nar. 1981) vystudoval filozofii a estetiku na FF UK, kde v současnosti působí jako vyučující. Nedávno vydal u nakladatelství Malvern v upravené podobě svoji disertační práci s názvem Imaginace, a priori, hloubka. Estetika Mikela Dufrenna. Jeho beletristického debutu Makabrózní povídky se chopilo nakladatelství Paper Jam. Soubor obsahuje třináct povídek v rozsahu od čtyř do pětadvaceti stran (i když ty opravdu krátké, v průměru pětistránkové, jsou v knize jen dvě). Poslední tři prózy lze (v souladu s označením v obsahu A tři do třinácti) považovat za jakýsi doplněk k původnímu výběru deseti textů. Soubor je kvalitativně nevyrovnaný a nezdá se, že by právě prvních deset povídek mělo tvořit přesvědčivě reprezentativní výběr. Některé z povídek jsou provázány společným protagonistou Viktorem Knolíkem – čtenář jej potká ve školních letech i jako mladého muže, jeho dílčí výskyty se ale dohromady nespojují do prokresleného biografického celku. Jsou to spíš jakési paralelní existence téže postavy, protože přinejmenším v jedné povídce Viktor zemře.

Živí mrtví
Boreckého texty však spojuje něco jiného – jsou to více či méně vtipné literární hříčky, jejichž centrálním motivem je překvapivý twist. Téměř vždy se projevuje v podobě nečekaného přechodu mezi dvěma světy, jejichž hranice jsou obvykle vnímány jako neprostupné. Právě zvraty tohoto typu pak samozřejmě generují onen makabrózní efekt. Dle očekávání jde většinou o průchod mezi světem živých a mrtvých. Všechny povídky tematizují smrt v humorně tragickém tónu – základní konflikt spočívá v hrdinově domněnce, že je pln života, ačkoliv je tomu jinak. Revenantskou alternativu pak představuje nepříjemný vstup mezi živé ze strany těch, u nichž bychom se toho už spíš nenadáli. Autorovi se však v některých případech povedla sofistikovanější obměna, takže absence nepřekročitelné zdi se nachází například také na metarovině fikce versus reality (případně analogické varianty snu a skutečnosti) nebo přítomnosti a budoucnosti či na hranicích lidské identity. Většinou nicméně jde o epigonské variace v široké škále možných inspiračních zdrojů – například text Parte je parte se zdá být lehkonohou kafkovskou hříčkou, Bydliště u hřbitova asi nejvíc připomíná ikonického E. A. Poea, a při setkání s centrálním motivem příspěvku Urna a čtyři živly naopak vytane na mysli pozdní Lovecraft.

Ačkoliv autor na své možné inspirační zdroje okatě neupozorňuje, aluzivní rovina jeho díla je poměrně důležitá. Při čtení Makabrózních povídek může mít čtenář často dojem, že něco velmi podobného už někde jinde četl, mnohdy navíc v propracovanější podobě. Zmíněný E. A. Poe je v žánru hororově laděné záhrobní fantastické literatury cosi jako omnipotentní patronský duch. Kontext čtenářských asociací je však mnohem širší: Ambrose Bierce, Lafcadio Hearn, H. P. Lovecraft, Arthur Machen, Algernon Blackwood, Stefan Grabinski, Montague Rhodes James nebo také duchařské povídky Henryho Jamese. Půjde-li sečtělý čtenář dále do minulosti, může si vybavit jména jako Jacques Cazotte, E. T. A. Hoffmann, Adelbert von Chamisso atd. Na silně evokativní strunu pak hrají také povídkové i románové prózy duchařského zaměření japonského kulturního kontextu. Borecký vstoupil na široké žánrové pole, kde se nabízejí mnohá zrcadlení a srovnání. Přitom se však zdá, že jeho ambice nejsou příliš vysoké. I když jsou povídky dílčím způsobem zábavné, i když sázejí na spikleneckou hru s poučeným čtenářem, prakticky nikdy nepřekročí úroveň příběhů na způsob „černé sanitky“, popřípadě juvenilních hříček s lehkou pointou, které jako by vypadly z nějakého školního časopisu.

Cesta do hlubin študákovy duše
V některých případech se autor celkem bezuzdně oddává psaní přestřelené parodie (Smrtelná postel), v jiných se jeho zápletka dostává na území jakési pubertálně mstitelské hříčky (Mrzačit, ne zabíjet). Ve druhém zmíněném případě se slibně rozvíjí konflikt mezi nezvedným studentem a zatvrzelým třídním učitelem. Ten se domnívá, že hochovo tvrzení (nestihl se připravit na zkoušení, protože mu zemřel otec) je další z řady raubířských lží. Dogmatického profesůrka nepřesvědčí žádný důkaz – úmrtní list, matčino tvrzení, dokonce ani návštěva márnice. Absurdita vyprávění však ústí do banální podoby – jako by se textu náhle chopil zavilý maturant, z nějž doposud nevyvanula potřeba rozjařilého povyražení ve formě literární msty nenáviděným učitelům, jimž nemůže odpustit zákeřnou tyranii před tabulí. Boreckého texty se v některých případech jeví, jako by je psal především pro pobavení svých spolužáků. Celkovému rázu knihy, která vědomě využívá brakové zábavnosti, odpovídá i mystifikační anotace na obálce knihy. Tu údajně napsal Jan Kotlář, což je zároveň jedna z postav knihy, vystupující v povídce Smrtelná postel. I s něčím takovým už se mohl čtenář (nejen) novější české prózy setkat – například u raných próz Miloše Urbana. Kniha je doplněna ilustracemi autorovy sestry Filomeny Borecké, které s duchem povídek docela dobře korespondují: jsou poměrně veselé, v rámci tematiky poměrně konkrétní a mají neskrývaně diletantský nádech.

A pátý jezdec je strach…
Bohužel i u povídek s větším potenciálem se autor zasekává na jednom jednoduchém nápadu, s nímž už dál příliš nepracuje. Místo toho jej jednoduše variuje nebo v řetězci vět natahuje na skřipec jeho pointu. Celý soubor osciluje mezi vážněji pojatou žánrovou variací a tvorbou zcela lehkovážnou. Některé povídky mají až tragicky existenciální rozměr (Parte je parte, Nápis na hrobě), jiné se blíží spíš klopotně vykonstruovanému vtipu (Mrtvola minulosti, Láska až za hrob). V některých případech se prvoplánový motiv rozpouští v plastičtějším příběhu, založeném například na snaze o psychologizující introspekci nebo detailnější zachycení realistických scén. Příběh tak stupňuje svou nejednoznačnost a vzbuzuje ve čtenáři zvědavost – ani nevadí, že se v takových případech až příliš často odehrává v prostředí studentských večírků, při setkání se spolužáky v hospodě, případně přímo ve školní třídě. Borecký dokáže zaujmout, navnadit a pobavit, ale celkový efekt zůstává spíš někde v půli cesty. Nejde ani tak o samotné pointy, které dle očekávání většinou spadají do nastolených mezí. Řeč je o celkové koncepci – autorovi by neškodilo, kdyby trochu popustil uzdu literární fantazii. Jako kdyby zůstával sešněrovaný tematickou i stylistickou přiměřeností, z níž občas radostně vykročí, načež se zalekne otevřeného prostoru a vydá se pouze na zdravotní procházku kolem nejbližšího bloku. Texty působí, jako by neměl dostatek kuráže rozvinout své nápady dál, případně jako by se mu ani moc nechtělo.