Sara Blædel se v detektivce Zapomenuté dívky (De Glemte Piger, 2011) dotýká temné kapitoly dánských dějin a znovu otevírá téma institucí pro duševně či sociálně slabé, v nichž se v padesátých a šedesátých letech minulého století za zavřenými dveřmi odehrávaly zrůdné události. K tématu je možné zhlédnout například dánský snímek Ten den přijde (Der kommer en dag, 2016) s Larsem Mikkelsenem a Sofií Gråbøl v hlavních rolích. Obdobně toto téma zpracovává i Jussi Adler Olsen v románu Složka 64. V poválečné době existovalo v západním světě překvapivě dost zařízení pro finančně, sociálně či „morálně“ slabé děti a ženy, v Dánsku se to nejznámější nacházelo na ostrově Sprogø, kde za dobu jeho třicetiletého fungování bylo vězněno, pro nejrůznější účely zneužíváno a mnohdy sterilizováno několik set žen.

Děj nového románu Sary Blædel se nicméně odehrává v přítomnosti. Spolu s vyšetřovatelkou Louise Rickovou a jejím svérázným parťákem Eikem Nordstrømem se vracíme po stopách nalezené mrtvé ženy do minulosti a pozvolna odhalujeme dobře utajované zločinné příkoří.

Louise Rickovou, hlavní představitelku knižní řady, mohou čeští čtenáři znát již z několika knih vydávaných dříve nakladatelstvím Host. V románu Zapomenuté dívky se vyšetřovatelka nicméně ocitá takříkajíc v bodě nula a znalost předchozích dílů není nutná. Louise nastupuje na nově zřízené oddělení a se zarputilostí sobě vlastní se pouští do případu, který má mít (pochopitelně pouze zdánlivě) snadné a rychlé rozřešení.

Román se vám bude líbit, pokud jste propadli televiznímu seriálu Dicte (knižní předloha od autorky Elsebeth Egholm bohužel dosud česky nevyšla). V knize Zapomenuté dívky totiž sledujeme vyšetřovací i osobní peripetie schopné policistky, jež má za kamarádku kriminální reportérku. Ta se – podobně jako novinářka Dicte – nebojí vzít vyšetřování na vlastní bedra a ruce zákona trochu pomoct. Sara Blædel osloví stejně tak čtenáře, kteří si s chutí přečetli romány Anny Ekberg, obě autorky totiž do detektivního vyšetřování přimíchávají milostné trable ústředních hrdinů. Avšak, jak už se to bohužel detektivkářům často stává, některé postavy Zapomenuté dívky působí poněkud karikovaně a některé scény nereálně (je například možné, aby žena s několika zlomenými žebry přeprala urostlého muže?).

Novinářka Sara Blædel se na dánském knižním trhu pohybuje už patnáct let. Za svou tvorbu obdržela čtyřikrát cenu čtenářů Marthaprisen a také cenu publika na veletrhu detektivek Krimimessen, jež se každoročně koná v bývalé věznici v Horsensu. Řadí se mezi nejúspěšnější a zároveň nejoblíbenější dánské detektivkáře, kromě již zmíněného Jussiho Adlera Olsena jmenujme Leifa Davidsena, Michaela Katze Krefelda a Jespera Steina. Severské detektivky si získaly nálepku dost drsných příběhů pro silné povahy. Sara Blædel naštěstí nabízí měkčí verzi, v níž čtenáře nevystavuje zbytečně brutálním úchylkám deviantů ani podrobným popisům činnosti soudního lékaře na zapáchající pitevně. Raději se soustřeďuje na samotný děj a soukromí hlavních postav.

Dalším příjemným aspektem je, že autorka na rozdíl od svých kolegů, jako je Steffen Jacobsen či Leif Davidsen, nebo dokonce Kaspar Colling Nielsen, nemá tendenci v knize přednášet a uplatňovat své znalosti z nejrůznějších společenskovědních odvětví, čímž zmiňovaní spisovatelé často zbytečně brzdí děj a předvádějí vlastní sečtělost a erudici. Sara Blædel se od společenského problému zjevně odráží, nicméně ponechává na čtenáři, ať si širší historické souvislosti v případě zájmu dohledá sám.

Sara Blædel dostává v České republice druhou šanci a tentokrát ji snad nepromarní. Kromě již zmiňovaných lákadel je román příjemný i svým rozsahem – autorka se nesnaží mermomocí naplnit nepsané pravidlo, že severský thriller čítá na čtyři sta stran, a předkládá nepříliš dlouhý a dobře plynoucí příběh. Oddechovou jednohubku na víkend.