Mark Lawrence se v průběhu desátých let jednadvacátého století vypracoval na jednu z vůdčích osobností tzv. grim fantasy. To jsou stručně řečeno příběhy, v nichž si postavy dělají hnusné věci a autoři se snaží o specifické pojetí realismu, které se ovšem často zužuje pouze na cynismus, zpochybnění jakýchkoliv ideálů, špatné konce dobrých úmyslů a náležitě krvavé atrakce. V podstatě představují vulgarizovaný ohlas ságy Píseň ledu a ohně George R. R. Martina.

Ti nejlepší autoři se dokáží z pasti prvoplánové temnoty, do níž vede okázalá drsnost, dostat pomocí ironie, humoru a vybroušeného stylu – to je případ například Joea Abercrombieho. A minimálně humorem a ironií vládne i Lawrence. Jakkoliv jeho knihy jazykově vedle těch Abercrombieových působí jako neotesaní bratranci ze zapadákova, stačí to na víc než jen slušnou fanouškovskou základnu – ostatně právě jemu děkoval za inspiraci a podporu například i Jonathan French, autor Šedých bastardů (česky vydal Host na konci loňského roku).

Lawrence nenabízí nijak podvratné koncepty epické fantasy ani vybroušené dialogy a charakterizace postav. Soustřeďuje se na přímočarou zábavu a jistou obdobu deaverovských zvratů, přenesenou do prostředí světů fantasy. Ony zvraty jsou často spojené s typem postav, kolem kterých Lawrence své knihy vystavěl. V trilogii Roztříštěná říše to byl dětský (a posléze mladistvý a nakonec i dospělý) psychopat Jorg, ve Válce Červené královny zase okatě zbabělý princ Jalan. V knihách Červená a Šedá sestra pak mladičká dívenka Nona. Ta při pokusu zachránit svou přítelkyni zavraždí syna bohatého šlechtice a je odsouzena k smrti. Zachrání ji však abatyše Skla z nedalekého kláštera Sladké milosti, kde se jeptišky cvičí v umění boje, infiltrace i magie. Jinými slovy je to ženskou magií obohacená verze populárního Shaolinu, jak jej známe z kung-fu filmů. Nona následně v jednotlivých lekcích exceluje, a dokonce se ukáže, že je součástí proroctví o tzv. vyvolené – dívce, která v sobě spojí krev a dary čtyř základních lidských kmenů…

Trilogie Kniha Předkova se totiž odehrává ve zbrusu novém světě. Abeth je planeta, na kterou kdysi lidé přiletěli z hvězd, avšak jejich technologická vyspělost vzala rychle za své a momentálně je společnost někde na úrovni vrcholného středověku. Upadlých lidských civilizací zná fantastika mnoho, ale u Lawrence je situace komplikovanější. Jednak jsou zde pozůstatky předlidské civilizace, z jejíchž pozůstatků se dost možná staly duchovní entity podobné démonům. A jednak je Abeth sevřený v kruté době ledové. Život je možný pouze v tzv. Koridoru – několik desítek mil široké oáze podél rovníku, kterou udržuje obyvatelnou měsíc; nikoliv však přirozená družice, ale obří zrcadlo, které soustřeďuje sluneční paprsky, avšak již po celé generace pomalu vypadává z dráhy. Blíží se tak okamžik, kdy lidská civilizace nevyhnutelně zanikne.

Lawrence ovšem pozadí svého nového světa příliš nevyužívá a místo toho se věnuje klasickému fantasy příběhu o formování hrdiny – v tomto případě hrdinky – od útlého věku tvrdým výcvikem, ještě urychleným intrikami nepřátel. A těch má Nona hodně – včetně muže, kterého sice zabila, ale tatínkovy peníze a černá magie ho vrátily zpět mezi živé. Nebo císařovy sestry, která řídí obávanou Inkvizici a hodlá ovládnout tajemné artefakty, s jejichž pomocí by snad mohla ovládnout měsíc.

Paradoxní je, že navzdory masivnímu rozsahu (oba díly mají skoro šest set stran) a působivým prologům, které sledují konfrontaci soukromé armády šíleného šlechtice a již dospělé Nony, jsou první dva díly trilogie velmi komorní záležitost. Ano, neustále se zde něco děje a akce je dostatek, ale vždy v uměřeném provedení. Vzhledem k tomu, že již v první knize Nona disponuje doslova wolverinovskými drápy a v díle druhém se dělí o vlastní tělo s démonem posedlým zabíjením, je to poměrně překvapivé. Stejně jako skutečnost, že obě knihy ani nepokryjí celý Nonin výcvik. A to celá dlouhá období přeskakují a soustřeďují se vždy na několik málo výrazných událostí. Lawrence dokonce omezuje své oblíbené prolínání časových rovin a o to více pozornosti věnuje postavám.

Vyzdvihuje přitom jejich ženskost, aby nejprve upozornil na prvotní pocit zranitelnosti a následně zdůraznil jejich přerod v dokonalé stroje na zabíjení. Bohužel odbývá vykreslení charakterů a vztahy mezi postavami. Nebo lépe řečeno: spoléhá se na jejich schopnost generovat pocit hrozby u protivníků a obdivu u čtenářů. Balancuje tak často na hraně klišé a některé zvraty pak nejsou zrovna z nejemotivnějších. Situaci nepomáhá ani to, že zdaleka nejosobitější a nejpůsobivější moment připravil hned na začátek své série.

Ve výsledku jsou tak první dva díly Knihy Předkovy především přímočará zábava, na které je vidět určitý spěch, aby autor včas publikoval další titul (potenciálně zajímavé pozadí Abethu proto zatím nehraje výraznější roli), a která se zároveň drží při zemi. Naopak výhodou je, že obě knihy si udržují vyrovnané tempo a neustále nabízejí dostatek atrakcí, aby se čtenář nenudil.