Za úspěch Šedých bastardů amerického spisovatele Jonathana Frenche nepochybně může sugestivní obálka. Ta zdařile mixuje fetišismus fantasy fanoušků stran „realistické“ kresby nelidských ras a vypracovaných těl hrdinů s vlastně velmi podobně koncipovanými motivy z obálek romantických knih pejorativně označovanými jako „chlápci, co ztratili košili“. Zvolené barvy a motiv postavy ztrácející se pomalu ve stínu pak ještě umně posilují představu temného, drsného příběhu, který tedy přece musí být originální, nebo alespoň plný syrových emocí... To vše podtrženo slogany typu „Šílený Max odehrávající se v Tolkienově Středozemi“ a fascinujícím heslem poloorčích hrdinů románu: „Žít v sedle! Zemřít na mazlovi!“

Nicméně navzdory takto sugerované drsnosti a výjimečnosti jsou Šedí bastardi jen perfektně designované dílo romantizované fantasy o vyvrhelích, kteří si žijí svůj sen a před nikým se neskloní. Děj se odehrává v Souzených zemích – vyprahlé pustině, o kterou by nikdo se zdravým rozumem neměl mít zájem. Jenže právě tudy mohou obávaní orkové podniknout invazi do lidského království Hisparta. Mezi nimi a civilizací stojí jen tzv. kopyta – jednotky poloorků, dřívějších otroků, kteří pomohli Hispartě vyhrát válku a za odměnu se mohli usídlit v hraniční oblasti. Jednotlivá kopyta se řídí zákony gangů, střeží malá městečka kříženců, z nichž rekrutují nové členy, milují boj a výlety do nevěstinců… a jezdí na obřích kancích zvaných barbaři nebo hravě mazlové.

Kdysi nejsilnějším kopytem byli titulní Šedí bastardi. Jejich vůdce Jílmistr ale vyměkl a mladá krev v čele s ambiciózním Šakalem, jeho oddaným přítelem Kaňourem a jedinou ženou v kopytě Nádhernou je odhodlána ho sesadit. Když členové kopyta sejmou arogantního lidského důstojníka a Jílmistr se podivně zamotá do komplikovaných plánů na ukrytí těl (a obchodu s elfími otrokyněmi pro démonického Kalňáčího muže), zdá se, že nadešla ta správná chvíle. Jenže vyzvat starého šéfa a neuspět může být pořád sebevražda. Navíc se zdá, že orkové zase něco chystají, do sídla Šedých bastardů přicestoval první poloorčí čaroděj a psychopatičtí kentauři mohou kdykoliv začít krvavé nájezdy k uctění svých bohů…

Jonathan French se živil tvorbou příběhů pro hry RPG (role-playing games) a na světě jeho průlomového, nikoliv však debutového románu je to hodně znát. Šedí bastardi by totiž skvěle fungovali právě jako hra, kde by hráči mohli plnit jednotlivé úkoly (ukrýt těla, bojovat s orčími průzkumníky, zachránit elfku), zkoumat různá prostředí (bažiny Kalňáčího muže, nad nimiž se vznášejí gigantičtí rochové; město půlčíků; opuštěné doly…) a vychutnávat si specifický způsob boje (využití orčí síly, kanců jako dopravních i bojových protředků, magie připomínající slavné firebally…).

Přímočarost a zároveň epizodickou roztříštěnost maskuje French především velkou mírou akčnosti a květnatou vulgárností, s níž mezi sebou členové skupiny mluví. V knize se tak neustále něco děje a stylizace do každodenního života „gangu“ udržuje pozornost. Zároveň dokázal autor vymyslet zajímavý příběh – respektive přijít se zvratem, který přepíše vše, o čem si Šakal (a s ním i čtenáři) myslel, že je to nezvratný fakt. Navíc se soustředí právě na Šakala, ze kterého udělal prototypickou postavu, s níž je snadné se identifikovat – drsný, nekompromisní válečník, kterého milují jeho bratři (a sestra) v kopytu i nevěstky, kterému nejde jen o vlastní prospěch a který dokáže i přemýšlet… Nevýhoda zvoleného přístupu, který rozhodně dokáže čtenáře vtáhnout do děje, je vlastně jen jedna – jelikož Šakal nemůže být na více místech zároveň, je finále knihy navzdory rozehranému konfliktu relativně komorní a skutečně velké střety se odehrají trochu mimo záběr.

Frenchův román je tak zábavná dobrodružná jízda s mírně utnutým koncem. Nejzajímavější je proto především z hlediska úvah, jak dokáže jistý typ knih vzbuzovat zdání výjimečnosti a pracovat s předsudky fanoušků. Šedí bastardi by totiž s minimálními úpravami mohli vyjít coby součást knih z univers, jako je například Warhammer nebo ideálně WarCraft. Ve druhém zmíněném kontextu by jistě patřili k nadprůměru, v tom prvním k těm lepším příspěvkům, nikoliv však nejlepším. Přesto se v ohlasech na českých i zahraničních stránkách věnovaných fantastice dočkala kniha hodnocení, které dalece převyšuje příběhy ze sdílených světů.

Jako by stále platila poučka, že pokud autor přijde s vlastním světem, je automaticky jeho dílko kvalitnější. Samozřejmě, ve výše zmíněných universech najdeme celou řadu průměrných i vyloženě špatných titulů, plných klišé. Ale zároveň je v nich k nalezení i řada skutečně výborných příběhů a ti nejlepší autoři mají k dispozici neocenitelný dar v podobě světů, které jsou propracované do nejmenších detailů, ale stále nabízejí dostatek manévrovacího prostoru pro nějakou osobní vizi, které mýtus vlastního světa coby garanta kvalit vyváží.

Frenchův svět je ovšem jen lehce načrtnutý, a pokud odhlédneme od viditelných prvků kopyt – šedé kůže, obřích kanců a zveličené vulgarity –, nejsou jejich členové ničím jiným než skutečně mladistvými členy gangu. Jejich orčí dědictví je pouze vizuální, nejde nijak do hloubky. Pokud chceme od fantasy pouze dobrodružství, v pořádku, stačí. Pokud od žánru ale chceme něco navíc z hlediska stavby světa či zkoumání a domýšlení potenciální jinakosti (a s ní spojených morálních dilemat, například zda mají poloorci skutečně bránit Hispartu, jaké je jejich skutečné já atd.), nemají Šedí bastardi moc co nabídnout.