Princ Jalan Kendet je mladý (a náhodný) hrdina z (naštěstí) ukončené války, sen krásných (naivních) žen a vůbec jeden z nejlepších produktů královského rodu Červené marky (což se snaží vysvětlit mnoha svým věřitelům). Na druhou stranu je to také dost možná zbabělý, oportunistický sukničkář a rozhazovačný floutek. Když se ale náhodou připlete do cesty nepovedenému kouzlu tajemné čarodějky stojící za trůnem jeho babičky královny, které jej spojí s nebezpečným Seveřanem, musí i Jalan najít trochu té odvahy a cti – nebo aspoň hereckého umu – a obojí v zájmu přežití šikovně předstírat.

Princ bláznů je první díl trilogie Válka Červené královny americko-britského spisovatele Marka Lawrence. Ten debutoval trilogií Roztříštěná říše (2011–2013), v níž popisoval vzestup a pád mladistvého psychopata, vraha a zavrženého následníka trůnu – a čirou náhodou také jediné naděje lidstva – Jorga Ankrata v postapokalyptickém světě, v němž je stále v hrubých obrysech pobřeží a jménech států možné rozeznat ten náš – jen „obohacený“ o fungující magii či roztomilou skutečnost, že v Římě vládne papežka… ale hlavně o propustnou hranici mezi říší živých a mrtvých. Celá trilogie se vezla na popularitě antihrdinů, šokujícího násilí a cynismu. Což je prostředek, který zaujme na první dobrou, ale jen zřídkakdy udrží pozornost čtenářů dlouhodobě a hlavně opakovaně.

Mark Lawrence se ovšem dokázal vymezit vůči zástupům průměrných (v lepším případě) rádobynapodobitelů George R. R. Martina – nebo spíše Joea Abercrombieho. Podobně jako tato mladá hvězda britské fantastiky i Lawrence dokázal své romány obohatit černým humorem a pod slupkou cynismu a krutostí nabídnout příběh s fungujícími emocemi. Jen mu to zabralo tři romány, než si všechno sedlo tak, jak má (jinými slovy, jednotlivé díly debutové trilogie měly vzestupnou kvalitu). Na začátku jeho druhé trilogie jej tak provázela poměrně velká, nikoliv však dvakrát přehnaná očekávání. Která naplnil a napsal zatím svou nejlepší knihu.

V prvé řadě drží Princ bláznů mnohem lépe pohromadě. Předchozí Lawrencovy romány občas vypadaly, že obsahují více příběhů, které na sebe navazují jen rámcově – a pocit „roztříštěnosti“ ještě podtrhovalo rozhodnutí povýšit hojně užívané flashbacky na paralelní dějovou linii. Tentokrát je příběh mnohem sevřenější, motivace jednoduché, ale hlavně silné a jasně vysvětlené, jednotlivé scény na sebe plynule a logicky navazují a směřují k velkému finále. Které je velké nikoliv pouze proto, že v něm dojde k spektakulárnímu masakru, ale především proto, že Lawrence dokáže gradovat nejen napětí, nýbrž i emoce.

Což nás dostává k nejsilnější zbrani Prince bláznů – postavám. Tentokrát se nekoná žádný antihrdina Jorgova typu. Jalan je v podstatě ona zábavná, vtipkující, mírně zbabělá vedlejší postava z mnoha klasických žánrovek, která nakonec ukáže dobré srdce a schopnost se obětovat. Jen je zde tento typ „hrdiny“ umístěn do centra pozornosti a ona dobrota nebude nikdy stoprocentně prokázána. Jalanova bravura ve využívání okolností, naivity druhých (nebo jejich těžce zkoušené víry v čest a morálku) a samozřejmě i vlastních vrozených fyzických dispozic k (v menší míře) boji a (tréninkem vybroušenému) běhu z něj dělá jednu z nejzábavnějších fantasy postav široko daleko.

Ovšem sám by Jalan román neutáhl, potřebuje spoluhráče. A tím se stává Seveřan Snorri, který se snaží vrátit do vypleněné domoviny a snad i zachránit ztracenou rodinu. V jeho snažení mu přitom pomáhá především fakt, že se jedná o ukázkového berserka. Kontrast zosobněného masakru žijícího podle jasně daného válečnického kodexu a prospěchářského hajzlíka funguje Lawrencovi stejně dobře jako v nejlepších buddy movies osmdesátých let minulého století. Jak Jalan, tak Snorri si tak pochopitelně projdou určitým vývojem a totéž platí o jejich vzájemném, z počátku čistě účelovém vztahu. A tak má každý jejich čin hrdinství (nebo zbabělosti) trochu jinou váhu na začátku a na konci románu (protože zachránit, resp. podrazit cizince a přítele je rozdíl). I v tom se Princ bláznů liší od starších autorových titulů, kde se krom Jorga nemělo smysl o nějakém vývoji postav bavit.

Lawrence se tak v prvním díle Války Červené královny sebevědomě staví po bok zmíněného Abercrombieho a společně s ním vládne kategorii fantasy, které jsou napsány ironickým, značně odlehčeným stylem, aniž by ztratily na vážnosti a depresivnosti. A i když je Abercrombie pořád ještě o něco lepší autor, je vždy radost začíst se do fantasy, která chápe, že temnota textu se nepoměřuje množstvím mrtvol a krvavých zrad – jakkoliv dokáže Lawrence naservírovat čtenáři obojí s gustem a často –, ale tím, jak hrdiny poznamenají jejich vlastní činy.