Michaela Klevisová je ve svých třiačtyřiceti letech jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších autorek kriminálních románů. Od roku 2007, kdy vyšla její prvotina Kroky vraha, brzy dekorovaná Cenou Jiřího Marka, publikovala dalších pět detektivek, naposledy loni román Sněžný měsíc. Vesměs se jedná o klasické whodunitky s vracejícím se vyšetřovatelem, pražským kriminalistou Bergmanem, a omezeným okruhem podezřelých, na jejichž charakteristikách si Klevisová dává obzvláště záležet. Po vzoru Agathy Christie přitom příběh rozehrává pozvolna a expozice bývá v jejích knihách vskutku dlouhá. Neznamená to však, že by byla nudná nebo že by nějak zdržovala – jen se vražda stane třeba až ve třetině knihy.

V případě Sněžného měsíce dokonce až po dvou pětinách, i když k jednomu ne zcela vyjasněnému úmrtí dojde hned v první kapitole. Ta podstatná vražda, která rozeběhne vyšetřování a přivede do příběhu také Bergmana, se však odehraje až o dost později: mezi první kapitolou, v níž zemře stará ochránkyně zvířat, a závěrem šesté, kde se objeví mrtvola zavražděné realitní makléřky, uběhne půl roku a 110 stran.

Mezitím Klevisová představí několik postav z beskydské vesnice, ani málo, aby pro čtenáře nebylo tak snadné hádat vraha, ani moc, aby se v nich neztratil. A teprve poté se na scéně objeví Josef Bergman. Při sledování jeho případů si nelze nevšimnout jednoho paradoxu: ačkoliv jeho domovským rajonem je Praha, naprostá většina případů se odehrává jinde. Dva dokonce v zahraničí (Ostrov šedých mnichů na odlehlém nizozemském ostrově, Zmizela v mlze pro změnu na norském venkově), převážná většina nicméně na českém, respektive moravském venkově. Důvod je zřejmý – autorka potřebuje izolovanou skupinu podezřelých.

Také další prvky odkazují ke klasické britské škole. Bergman využívá forenzní vyšetřování spíše zřídka, pracuje spíše s rozhovory s podezřelými a svědky, hledá v nich rozpory a snaží se proniknout do tajností a lží jednotlivých postav. Nejsou to přitom jen ty, které se vztahují k samotnému zločinu, protože na venkově je zapotřebí toho tajit více, od lovu chráněných zvířat až po sexuální orientaci. Právě ekologický motiv je v románu velmi výrazný a postava stařenky Marie, která osobně bojuje proti pytlákům, dost připomíná hlavní postavu z románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých od loňské nobelistky Olgy Tokarczukové. Do hry vstupuje mocný místní developer, zřejmě jediná přímočaře záporná postava knihy, samolibý lokální machr, který svou sílu rád dává okázala najevo a nerespektuje zažitá sousedská pravidla ani zákony.

Sympatické je, že vrahem je nakonec postava spíše zoufalá než vyloženě záporná. I proto, že takových je v románu docela dost a každá je podezřelá. Klevisová většině z nich buduje ambice a touhy, které se kříží a klíží, na rozdíl od některých předchozích románů se však více soustřeďuje na kriminální zápletku. Přidává k ní romantický až sladkobolný, tak trochu tomečkovský motiv o záchraně rysího mláděte a občasné úvahy nad zanikáním malebného světa beskydských samot, které se po smrti původních majitelů stávají kořistí buď zmíněného developera, anebo bohatých kupců z velkých měst. Sněžný měsíc v tomto ohledu končí možná až útěšně, nejen kvůli zachráněnému rysímu mláděti, ale také proto, že se ve vsi objevují lidé, kteří se nezištně snaží přírodu a tradiční způsob života chránit.

Ekologický apel naštěstí není dominantní, stále jde o detektivku se všemi jejími pravidly a schématy. Klevisová si v ní udržuje svůj – na české poměry velmi slušný – standard: kromě zmíněného množství podezřelých má přiměřeně překvapivé rozuzlení, nadto s napínavou scénou pokusu o další vraždu ve finále. Fanoušci tradiční detektivky budou spokojeni – a pokud mají navíc rádi divoká zvířata, pak bude Sněžný měsíc patřit k jejich nejoblíbenějším.