Ondřej Štindl (*1966) představuje na české kulturní scéně pozoruhodný úkaz úspěšného autora s širokým žánrovým i tematickým záběrem. Držitel dvou Českých lvů za scénář (film Pouta, seriál Svět pod hlavou) a čerstvý laureát novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky literárně debutoval postapokalyptickým dystopickým románem Mondschein (Argo, 2012), následovala druhá kniha K hranici (Argo, 2016), v níž se naopak obrací do minulosti.

Expozicí autorova třetího románu Až se ti zatočí hlava (Argo, 2020) je znovuzvolení nejmenovaného prezidenta (byť v něm lze rozpoznat rysy Miloše Zemana), pod jehož triumfálním šklebem se krčí česká společnost, ještě více rozrytá ideovými a sociálními spory.

Přímo ve středu tábora poražených se ocitá protagonista románu, novinář Johan Souček, muž balancující na hraně profesního vyhoření a navíc stíhaný vnitřními démony. „Teď už se můžeš jenom spláchnout do hajzlu“ (s. 23), napíše kdosi komentář pod Johanův článek a kotel plný žluči přeteče, ba doslova praskne. Až se člověku zatočí hlava.

Johan zjistí identitu svého trolla, v práci okamžitě podává výpověď a vydává se v jeho stopách. Oním terčem je nic netušící Petr Rubeš, společensky vyloučený morous, který se živí jako truhlář a ve volném čase zahlcuje internet nenávistnými komentáři.

Johanova úporná snaha jej vystrašit a ponížit působí od začátku směšně, ale do logiky světa, který je v románu předkládán a který v lecčems odráží realitu posledních let, zapadá docela věrně. Je to svět překypující hořkostí, skepsí a věčným pesimismem, v němž jedinou skutečnou radost představuje sžíravá touha po pokoření a zostuzení toho druhého.

Forma špionážní grotesky však na tomto poli brzy vyčerpá svůj potenciál, nedokáže sestoupit pod povrch panujícího marasmu, ohledat jeho příčiny. Všechno je zkrátka směšné, všechno postrádá smysl a není nám umožněno ptát se proč, musíme se s takovýmto plochým zobrazením skutečnosti spokojit. Děj tak posouvá kupředu především Štindlova charakteristická vypravěčská ironie, s níž v románu dokáže výstižně pracovat. Když se ovšem Johanovy poťouchlé plány zvrtnou a z pronásledovatele se rázem stává vězeň pronásledovaného Petra Rubeše, zdá se, že absurdity a tragikomičnosti už bylo příliš.

Pak se ale cosi mění. Johan a Petr se ve vypjatém okamžiku sbližují a není to zdaleka náhodou. Oba domnělí antagonisté k sobě totiž od začátku mají blíž, než tuší, neboť oba sdílejí podobnou životní frustraci, oba postrádají vidinu lepší budoucnosti a oba z toho viní okolní svět. Chtějí-li se mizérii osudu vzepřít, nezbývá jim než to učinit společně.

Rubeš touží strávit čas se svým synem Petříkem, se kterým mu chlapcova matka zakazuje se stýkat. Chce mu předat potřebnou otcovskou zkušenost a připravit ho na neodvratnou apokalypsu, v jejíž příchod v podobě hord migrantů věří. Johan Souček se v sobě zase pokouší probudit člověka, který dokáže věřit, že něco může být dobré, a může to mít dokonce i svůj význam. Rubeše proto vyburcuje z apatie a všichni tři se brzy ocitají na společné lodi, aniž by tušili, před čím přesně prchají a kam chtějí dospět. „Cestu k sobě teda hledali trochu složitě a nedá se říct, že by to mezi nima vysloveně klapalo. Ale nakonec… něco se děje, něco skutečnýho. A to je hlavní.“ (s. 170)

Z přepjaté žánrovky se rázem stává civilní příběh, opravdové drama, které konečně postavy nahlížejí v mnohem ostřejším a pronikavějším světle. V Rubešovi se pod maskou hrubiána skrývá otcovsky starostlivá duše, která se ovšem dere ven obtížně skrze vznětlivou povahu, navíc podlomenou vědomím zpackaného života. Ani Johanovi se nedaří nalézt vnitřní klid, pomstychtivého maniaka bychom v něm však už hledali těžko – chaos neubíjí vztekem, ale pozvolna překrývá melancholií. Malý Petřík, zmatený zakřiknutý chlapec, se tak od počátku ocitá v pozici nástroje katarze dvou vyhořelých čtyřicátníků.

Štindl ve své knize nenabízí pouze přechod (možná až příliš náhlý) od grotesky k silnému příběhu, ale s trochou nadsázky také skok z dystopického vidění společnosti do utopie. V průběhu putování Rubešů a Johana Součka nevraživost a neproniknutelná hořkost postupně ustupuje do pozadí ve prospěch elementárních mezilidských vztahů a prožitků. Na jedné straně sledujeme komplikovaný vztah otce se synem, na druhé straně komplikovaný vztah osamoceného člověka se sebou samým.

Od počátku společného „úniku“ je zřejmé, že každý vychází odjinud a také jinam směřuje. Mezi Johanem a Petrem – mezi pražským intelektuálem-novinářem a periferním vyvrhelem-trollem – lze však pozorovat jakousi bazální existenciální spřízněnost. „My dva jsme teda vyzkoušeli spoustu kravin, dali jsme si závod, kdo do světa vyšle pitomější vzkaz. Ale ono je taky možný prostě držet hubu. Ne jako poustevník, který svým mlčením zachraňuje svět, ale jenom jak to zvládne obyčejnej člověk, když konečně ztichne, nic od toho vlastně nečeká a nikdo to po něm ani nechce. Prostě nechá slova jiným, nakecal toho dost. Tohle pro svět ještě můžem udělat. Dáme mu svoje mlčení, dáme ho sobě“ (s. 250), dochází Johan k určitému životnímu prozření.

I navzdory nepřekonatelným odlišnostem mezi oběma je pozoruhodná už vůbec možnost i ochota, že se Johan a Rubeš postaví na jistý úsek putování vedle sebe, nikoliv proti sobě. Dva nejhlasitější rváči se skáceli z výsep svých barikád, aby se poté vzájemně podepřeli a kráčeli si dál po boku, alespoň na chvíli. Jakkoli k tomu v příběhu Štindl dochází s krkolomnou groteskností, nabízí tím oběma protagonistům poměrně zásadní východisko z jejich původní situace, které lze vnímat i jako onu utopickou naději pro dnešní Česko, o němž se neustále mluví jako o rozděleném, polarizovaném apod. – tragika života doléhá na všechny, a můžeme ji dokonce nést na společných bedrech, byť u každého vyrůstá z různých předpokladů.

Román Až se ti zatočí hlava otevřeně reflektuje společenské a politické poměry posledních let, zčásti parodicky, zčásti hlouběji a ambiciózněji. Na tomto podkladu přináší zpočátku rozkolísaný příběh, který posléze oživne a graduje. V současné české (nejen literární) produkci jsme stále ještě zvyklí spíše na konfrontaci s dějinnými traumaty než s palčivými problémy přítomnosti, a proto Štindlovu třetímu románu pozornost rozhodně patří.