Zatímco chilská, argentinská či mexická literatura u nás zdomácněly alespoň mezi milovníky hispanoamerické scény, venezuelská literatura byla donedávna pro českého čtenáře neznalého španělštiny velkou neznámou. Vydávala se, až na nesčetné výjimky, především za dob tuhého socialismu. Naši nakladatelé a překladatelé si oblíbili zejména román Doña Bárbara Rómula Gallegose (1884–1969), jehož jméno nese významná literární cena udělovaná každoročně některému z hispanoamerických romanopisců, později rozšířená na španělsky píšící autory obecně. Stěžejní téma otázky barbarství a civilizace, tak vlastní hispanoamerické literatuře, je obsaženo už ve jméně hlavní hrdinky, a tudíž v samotném názvu románu, který poprvé vyšel v roce 1929 a česky hned třikrát: roku 1936 (překlad Jan Čep), 1956 (překlad Zdeněk Velíšek) a 1971 (překlad Václav Čep).

V poslední době a po dlouhých desetiletích mlčení vyšly zásluhou Odeonu v edici Světová knihovna hned dvě knihy venezuelských autorů. V roce 2017 to byl v překladu Víta Kazmara román Kniha noci Rodriga Blanca Calderóna (*1981), letos se ke čtenáři dostává ženský hlas v podobě románu Kariny Sainz Borgo (*1982) V Caracasu bude nejspíš stále tma. Není náhodou, že jedna kniha má v názvu slovo „noc“ a druhá slovo „tma“, tedy cosi temného. Motiv temnoty tu funguje ve smyslu doslovném (časté výpadky elektřiny v současném Caracasu) i přeneseném, tedy ve významu zla, vyvřelého barbarství, jež mnozí měli už dávno za pohřbené. Oba romány totiž podávají ponurý, neradostný, ba přímo děsivý obraz současné Venezuely a jejího hlavního města Caracasu za vlády Huga Cháveze a jeho pokračovatele Nicoláse Madura.

Karina Sainz Borgo se narodila a studovala v Caracasu, kde také začala svou novinářskou dráhu. Od roku 2006 žije ve Španělsku, kde spolupracuje s různými periodiky jako kulturní novinářka. Je autorkou dvou knih literatury faktu. Román V Caracasu bude nejspíš stále tma je její románová prvotina. Práva se záhy po vydání prodala hned do dvaadvaceti zemí. Americký časopis Time zařadil v roce 2019 román mezi sto nejdůležitějších knih. Čemu rozsahem spíše útlá kniha vděčí za tak rychlý světový úspěch? Nejde nakonec o šikovný marketingový tah? Nejspíš nikoli.

Sainz Borgo předstoupila před čtenáře sice s prozaickou prvotinou, ale zároveň s naprosto vyzrálým dílem. K vylíčení atmosféry strachu, chaosu, zvůle a naprosté anarchie v zemi zvolila komorní příběh s ženskou hlavní postavou a několika dalšími ženskými hrdinkami. Výraznější mužská postava se na scéně mihne jen krátce, a to ještě v naprosto ambivalentním postavení. Je Santiago, bratr nejlepší přítelkyně Adelaidy Falcónové, jak se protagonistka jmenuje, obchodník s drogami? Nebo je nadále univerzitním studentem? Či snad stojí na straně provládních bojůvek, které terorizují obyčejné obyvatele? Nevíme, může být čímkoli, a je-li vládním teroristou či obchodníkem s drogami, pak proto, že ho k tomu donutily společenské okolnosti.

Stejně okolnosti donutily Adelaidu, novinářku ve středním věku, která právě pochovala svoji matku, s níž sdílela byt a velmi si s ní rozuměla, řešit morální dilema: zůstat civilizovaným člověkem i za cenu, že ji samotnou události semelou a připraví o budoucnost, nebo se přehoupnout na stranu barbarství a „ulovit“ si šanci nejen na život samotný, ale zároveň i na život důstojný? Po matčině pohřbu totiž vtrhne do Adelaidina bytu ženské provládní komando, které kšeftuje s vládními příděly potravin, Adelaidu vyžene a obsazený byt předělá na sklad. Adelaida nemá kam jít, ale všimne si, že dveře sousedního bytu, patřícího její stejně staré sousedce, jsou pootevřené. Vejde a najde sousedku mrtvou. Jak se zachovat? Volat policii? Volat lékaře? Nebo… Prozradit víc by znamenalo ochudit čtenáře o velkou dávku napětí.

Děj se od této chvíle odehrává v rozmezí několika málo týdnů, kdy Adelaida v sousedčině bytě, plná strachu z odhalení, řeší svůj další osud. Přitom jí proběhne hlavou celý dosavadní život, vztah k matce i ke dvěma tetám, matčiným sestrám, které žijí na venkově, kde spravují rodinný penzion a Adelaida tam strávila část dětství. Co jí dříve připadalo jaksi fádní a předvídatelné – prostoduché tety, zpěvy venkovských žen, převážně mulatek, soustředění na sklizeň, obřadné vyvařování, nekomplikované vztahy –, dnes vidí zcela jinak. Tehdy odtud chtěla pryč, do města, do Caracasu, plného ruchu a nenadálých překvapení, divadel, knihoven, možností studovat. Toužila po životě, k němuž jí cestu ukázala její sečtělá matka, učitelka, její vzor. Zpočátku se zdálo, že primitivnost, ono odvěké „barbarství“ venkova, jak bylo chápáno ještě v dobách, kdy svůj slavný román psal Rómulo Gallegos, nechala za sebou. Vystudovala, započala slibnou kariéru novinářky, knihy se staly nepostradatelnou součástí jejího života. Sainz Borgo v románu uvádí nemálo spisovatelů: Vargas Llosa, Octavio Paz, García Márquez, Gil de Biedma, Ernest Hemingway…

Poměry v zemi se však postupně mění a Adelaida je nucena si klást otázku: není to náhodou s tím barbarstvím a civilizací trochu jinak? Není ten těžký, možná monotónní život venkova, který má ovšem řád, nakonec nějakým způsobem záchranou civilizace? Vždyť ona vysněná civilizace Caracasu se proměnila v naprostý chaos, neplatí tu žádná pravidla, panuje jen násilí a na povrch se dere to nejhorší barbarství, jaké si lze vůbec představit. Knihy jsou to první, co rozzuřené ženské komando v Adelaidině bytě zničí. Knihy jako symbol civilizace, knihy jako symbol vybudované a záhy zpustošené kultury, ztráty jazyka. Knihy a vzdělanost jsou tím, co totalitární systémy ničí v prvním sledu. A tím člověka v člověku. „Svým pojetím obou prostředí Sainz Borgo převrací tradiční dichotomii barbarského venkova a civilizovaného města, na níž je tematicky vystavěno mnoho hispanoamerieckých románů,“ poznamenává trefně překladatelka v doslovu. Téma do hispanoamerické literatury vnesl snad poprvé Argentinec Domigo Faustino Sarmiento svým románem-esejí Facundo. Civilizace a barbarství (1845). A není jistě náhodou, že aluze na Gallegosův román Doña Bárbara se táhne i celým románem venezuelské autorky Sainz Borgo.

Vedle archetypálního tématu hispanoamerické literatury „civilizace a barbarství“ se v románě objevuje ještě jedno téma, které je v ní přítomno od příchodu Španělů do Nového světa. Téma identity. A tak v knize vystupují „staří“ Venezuelci, potomci obyvatel zde usazených již v několikáté generaci, ale též „noví“ Venezuelci. Přistěhovalci, kteří do Venezuely, ve své době prosperující a s budoucností, přišli nedávno, většinou ze zemí sužovaných diktaturami, kde pro sebe žádnou perspektivu neviděli. Třeba Argentinci nebo Chilané utíkající před Pinochetem. Ti všichni si kladou otázku: kým vlastně jsem v této podivné zemi, která mi dala naději a vidinu klidné budoucnosti a teď mi všechno bere?

V originále se román jmenuje La hija de la española, tedy „Dcera Španělky“. Nechci se zde zabývat důvody, které vedly ke změně titulu v češtině. Zvolený český název vystihuje podstatu knihy stejně dobře jako případný název Dcera Španělky, přičemž každý z nich klade důraz na jiný aspekt románu. Proč Dcera Španělky? Sainz Borgo k tomu v jednom rozhovoru říká: „V knize je velmi důležitá přítomnost španělského zejména proto, že podává portrét jedné poválečné generace, která budovala zemi na jiném místě, než bylo Španělsko. Tito lidé se nikdy neohlíželi zpět. Stali se z nich Venezuelci, vrhli se do budování země, která usilovala o pokrok. Neměli možnost volby, neměli jinou alternativu. Děti a vnuci těchto osobností, z nichž se stali opravdoví Venezuelci, musejí v 21. století emigrovat, donuceni téměř válečnými okolnostmi, hladem a nedostatkem všeho. Proto jsem chtěla, aby se kniha jmenovala Dcera Španělky.“

Španělé a Španělky totiž v 50. letech 20. století houfně odcházeli z Frankova Španělska, kde pro sebe neviděli žádnou budoucnost, nejen do evropských zemí, ale i do zámoří. A protože jediný jazyk, kterým mluvili, byla španělština, mnozí z nich se usadili v zemích Latinské Ameriky a mnozí z nich ve Venezuele, kde našli nový domov. A jejich potomci musejí tento nový domov, který vzali za svůj, znovu opustit a vracejí se do země svých předků.

Román Kariny Sainz Borgo nepatří k těm mnohasetstránkovým prózám, které jsou v poslední době v takové oblibě. Je úsporný, ale přináší silná témata. Navíc podaná tak čtivě, že se čtenář od knihy jen tak neodtrhne. V rychlém sledu za sebou se střídají krátké kapitolky, z nichž některé se vztahují k tomu, co Adelaida Falcónová prožívá právě teď, jiné se obracejí do minulosti. A budoucnost? Ta zůstává otevřená. Před čtenářem vyvstane plastický obraz dosavadního života hrdinky ve středním věku a jeho prostřednictvím obraz minulé a současné Venezuely. Venezuely, která skýtala naději na plnohodnotný život, a té, která během několika let dokázala zpustošit vše, oč minulé generace usilovaly. Ať už to byly generace „starých“ Venezuelců, nebo nových přistěhovalců.

Kniha nepředstavuje nezúčastněný popis atmosféry současného Caracasu. Naopak. Čtenář z každého řádku cítí, že autorka se ze svého stesku po minulé, nadějné Venezuele, kterou stačila zažít, musela vypsat, dát průchod bolesti nad svou současnou zemí. Vzniklo tak velmi silné dílo, hodné pozornosti i českého čtenáře.

K poslechu
V pořadu na Mozaika na stanici ČRo Vltava o románu mluví hispanistka Anežka Charvátová (od min. 15.20).