Série Černá palice je momentálně zřejmě nejoblíbenější prací Kanaďana Jeffa Lemirea. Jeden z nejvyhledávanějších a nejvytíženějších scenáristů, který paralelně pracoval a pracuje snad pro všechna větší americká komiksová vydavatelství, v rámci Černé palice publikoval od roku 2016 tři svazky s celkem 18 sešity (či kapitolami, chcete-li) hlavní série a k tomu další tři svazky (s celkem 14 sešity/kapitolami) příběhů vedlejších.

České vydávání zatím tak daleko není, došlo ke třetí knize ústředních dobrodružství, která má trochu matoucí název Černá palice 3 – Vzdor osudu, část první. Název mate sám o sobě, protože sugeruje, že jde o nějaký podpříběh v rámci hlavního děje, což ale není pravda, protože se plynule pokračuje tam, kde vyprávění minule skončilo. Podezřelé je to i s dělením na více částí, zvláště proto, že aktuální sešit svým způsobem uzavírá jednu podstatnou zápletku, totiž záhadu, jak a proč se skupina superhrdinů po boji se superpadouchem ocitla uvězněná na malém prostoru ospalého maloměsta. A nejasný je i český překlad podtitulu, protože v originále zní The Age of Doom, což vskutku neznamená „vzdor osudu“. Je možné, že pro celek příběhu posun v překladu opodstatnění mít může, nicméně ději aktuálního svazku zatím příliš neodpovídá.

Jistým zklamáním je i samotný příběh. Jistě, konečně se čtenáři dozvědí, jak je to s tím podivným městečkem uzavřeným silovým polem, kde se někteří superhrdinové oproti očekávání začínají docela uvelebovat. Ale Lemire k tomu vysvětlení míří trestuhodně přímočaře a rychle, zvláště když si čtenář vzpomene, jak rafinovaně plíživým způsobem začínal některé ze superhrdinské party v zapadákově zabydlovat. Poněkud omšelými triky především oddaluje odhalení pravdy, přičemž se zdá, že venkovské komunitě (dodejme, že zapadákovy jak v této sérii, tak v jiných svých komiksech dokázal zachytit nanejvýš citlivě z jejich dobrých i horších stránek) dává sbohem. Je to škoda, protože konfrontace hrdinů s nadpřirozenými silami a maloměstské omezenosti slibovala ještě mnohé zajímavé střety.

Na aktuálním svazku jsou tak nejzajímavější pasáže bloudění Lucy Weberové, dcery titulního superhrdiny, která v minulém příběhu přejala jeho roli. Pohybuje v podivném fantaskním časoprostoru, v pekle i předpeklí, v různých alternativních realitách, jimž moc nerozumí ona ani čtenáři, ale kde Lemire s kreslířem Ormstonem naplno popustili uzdu své fantazii a občas ještě mrknou na své věrné čtenáře nějakou citací z vlastního díla (tou nejvýraznější je téměř celostránkové „nakouknutí“ do světa Lemireovy slavné série Sweet Tooth, česky zatím nevydané).

Ale i to je vlastně jen ornament sloužící k oddálení toho, co se čtenáři málem dozvěděli hned na začátku celé knihy, tedy jak a proč jsou hrdinové příběhu uvězněni v podezřele sterilním světě, který se navíc začíná účelově měnit, aby jim zlepšil náladu a odradil je od pátrání po tom podstatném. Celé to kličkování bohužel směřuje jen k již zmíněnému fádnímu rozuzlení, které je snad zajímavé tím, jak je vlastně definitivní a jak otevírá pro hrdiny zcela novou etapu, nejspíš v úplně nových kulisách.

Vzhledem k tomu, jak byl celý příběh původně rozehrán, jak Lemire detailně a pozvolna rozvíjel vztahy, jak rozplétal ústřední záhady, je finále třetího svazku spíše zklamáním. Ale je to jen dílčí krok, sérii zjevně čekají další pokračování. Snad budou jako celek promyšlenější, než momentální rozuzlení.