V debutovém románu Kluk spolkne vesmír od australského investigativního novináře Trenta Daltona nacházíme jedno lákadlo za druhým, ale tím největším je hned základní rozpor, na němž je kniha vystavěna. Napínavý děj na pozadí brisbaneského předměstí, kde gangsteři nosí žabky a nátělníky, má velkolepé, v pravém smyslu románové vyvrcholení. Zároveň není žádné tajemství, že se autor do velké míry inspiroval vlastním životem, a tak při každém zvratu ohromeně přemýšlíme, jak věrně zrovna v tomto případě zachycuje své dětství.

Příběh, odehrávající se v 80. letech minulého století, sledujeme očima (zprvu) dvanáctiletého Eliho Bela, který vyrůstá v rodině drogových dealerů a občas ho hlídá slavný útěkář z vězení Slim Halliday (mimochodem skutečná postava): „Novináři Slimovi zásadně říkali ‚taxikářský vrah‘. Já mu prostě říkám moje chůva.“ Eli nás zavádí do světa běžných klukovských radostí a strastí; poznáme jeho spolužáky, dozvíme se, jaké měli s bratrem figurky z Hvězdných válek, jaké hráli počítačové hry. Ovšem to není zdaleka všechno. Recenzentka New York Times Amelia Lester popsala mluvu všímavého Eliho jako „hyperaktivní novinářštinu“, ale to je jen jeden aspekt jeho jedinečného vyprávěcího hlasu. Eliho matka odešla od otce, protože se při řízení během panické ataky pokusil s ním a s jeho bratrem Augustem vjet do jezera. Potom se protloukala, jak se dalo, nějakou dobu brala drogy a její životní láskou se stal drogový dealer. Je tedy nasnadě, že Eli o lecčem nemůže mít žádné dětské iluze, což se projevuje mimo jiné sympatickým černým humorem: Když se Elimu podaří jednomu gangsterovi useknout kus nohy i s žabkou, dotyčný si svou nohu prohlíží „tak, jak si mohl brontosaurus prohlížet oheň“. Zároveň je v Eliho hlase jakási odzbrojující čistota, odhodlání dělat věci správně, nadšení do života a v neposlední řadě nezměrná láska k matce. Když je třeba, Eli ji neváhá rytířsky bránit, a dokonce tajně vnikne do vězení, aby ji o Vánocích mohl navštívit.

Elimu se zdá, „že máma po drogách zkrásněla. Byla hubená, bílá jako stěna a blonďatá, ne tak jako Debbie Harry, ale stejně hezká. Připadalo mi, že po drogách vypadá jako anděl (…) jako by se jí v panenkách safírových očí ustavičně točily disko koule.“ Když Eli získá podřadnou práci ve vysněných novinách, šéf mu vyčítá, že je „barvičkář“, co se poeticky rozepisuje o podružných detailech. Co se však Eliho-vypravěče týče, má spíše slušný náběh na básníka, který kromě obvyklé palety barev pracuje s červeno-žluto-hnědou „duhou“ tělních tekutin, heroinově bílou a černou jako humor. Hned v první kapitole složí například tento téměř nezvalovský hold předměstí, kde vyrůstal:

„Darra je sen, zápach, rozsypaná popelnice, popraskané zrcadlo, ráj (…). Darra je dívka, kterou to spláchlo do okapové roury, kluk s nudlí u nosu tak hustou, že o Velikonocích září (…), Filipínec, který píchá afghánský hašiš odvedle do žíle dívce z Kambodži, která popíjí mléko z queenslandské zemědělské oblasti Darling Downs. Darra je můj tichý povzdech, moje úvaha o válce, moje prostoduchá prepubertální touha, můj domov.“

Eli má bratra Augusta, který je prý jakási syntéza Daltonových tří starších bratrů. Ten dlouho vůbec nemluví a s Elim se dorozumívá tak, že píše prstem do vzduchu. Vykazuje přitom znepokojivou schopnost předvídat, co se v budoucnu stane, a tvrdí, že už tady jednou byl a že se „vrátil“. V románu se též opakovaně vynořuje červený telefon, který Eliho spojuje se záhadným mužem, jenž toho podezřele mnoho ví. Je to drogový boss, krytý firmou s umělými končetinami, pro kterého pracuje přítel Eliho matky, nebo snad August – jak on sám tvrdí? Tyto nejednoznačné, magické prvky v jinak přímočarém vyprávění jsou snad jediný rys románu, který by mohl někoho odrazovat, ale recenzenti se shodují, že je třeba je číst jako způsob, jak se dětská mysl vyrovnává s traumatem (jehož podařeným zvnějšněním je mimochodem Eliho useknutý ukazováček).

Knihu lze srovnávat s jinými romány s adolescentním hrdinou, potažmo romány zrání, například s Kdo chytá v žitě J. D. Salingera nebo s některými díly Charlese Dickense, s nimiž ji spojuje epický záběr či dobrodružný děj. Je ale diskutabilní, do jaké míry Eli zraje. Jak už bylo řečeno, jeho hlas je vzhledem ke specifickému rodinnému zázemí od počátku poměrně vyzrálý a Eli nemá žádné zásadní iluze, o které by mohl přijít. Se Salingerovým Holdenem ho spojuje naléhavý tón vyprávění a vyhraněné vědomí toho, co je správné, s čímž souvisí i určitý díl společenské kritiky. Oba klukovští hrdinové mají problém s establishmentem, ale zatímco Holdenovi vadí jeho nepochopení či povrchnost, Eli má jasně vymezený, hmatatelný terč: obchod s drogami, související sociálněpatologické jevy a zkorumpovanou policii.

V románu Kluk spolkne vesmír se unikátně mísí čtivost s literárními kvalitami. Kniha má potenciál stát se minimálně v Austrálii klasikou, k níž se budou čtenáři vracet a jež si vydobude pevné místo v seznamech povinné četby na středních školách. Daltonův druhý román All Our Shimmering Skies, který se odehrává v roce 1942, má vyjít v červnu tohoto roku. A to není všechno. Nepřekvapí, že v dnešní době boomu quality TV je už dojednaná adaptace Daltonovy první knihy do podoby televizního seriálu.