Severočeský Jáchymov není proslulý jen lázeňstvím a těžbou uranu, na niž sem byli v polovině minulého století nasazováni především vězni, mnohdy i ti političtí, kteří sloužili jako levná pracovní síla a v uranových dolech si prošli skutečným peklem. Historie Jáchymova sahá mnohem dál. Město založené začátkem 16. století zažilo záhy po svém vzniku nefalšovanou stříbrnou horečku, díky níž bylo v roce 1534 se svými osmnácti tisíci obyvateli druhým nejlidnatějším městem Českého království, hned po Praze. Tehdy se Jáchymov stal významným kulturním centrem, kde pobývala řada význačných osobností, například „otec mineralogie“ Georgius Agricola (1494–1555). Snadno dostupné stříbro se však rychle vyčerpalo, obyvatelé z velké části odešli a těžba skoro utichla. V dalších stoletích se zájem horníků soustředil na jiné rudy, nicméně v 18. století přišla renesance těžby stříbra, kterou o sto let později vystřídalo dobývání uraninitu (smolince), využívaného k barvení skla. Ten sehrál významnou roli v dějinách chemie, když z něj Marii Curie-Skłodowská spolu se svým manželem koncem 19. století izolovala dva nové chemické prvky: radium a polonium.

Historie těžby
Později přišlo zmíněné dobývání uranu, jenž se do popředí zájmu dostal po druhé světové válce, když si svět uvědomil nesmírnou moc atomové bomby. Pro Sověty byl Jáchymov jedinečným zdrojem tohoto strategického prvku. V šedesátých letech sice těžba ve zdejších dolech skončila, leč jejich atraktivita tím nijak neutrpěla, ba naopak. Jáchymov je totiž jedinečnou mineralogickou lokalitou, a to nejen v rámci našeho území, ale bez nadsázky na celém světě. Tuto jeho stránku se v monumentální publikaci Jáchymov: Mineralogická perla Krušných hor rozhodla shrnout trojice autorů Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák, kteří svůj ojedinělý počin věnovali památce nedávno zesnulého českého geologa a mineraloga Jana Hlouška (1950–2014), jenž s Jáchymovem spojil velkou část svého života.

Jáchymov je jednou z těch knih, která vzbudí respekt už při prvním kontaktu. Skoro tříkilový svazek o bezmála sedmi stech stranách nepochybně vyvolá rozpaky ohledně toho, jak a kde jej vlastně číst, aniž by to mělo trvalé zdravotní následky. První prolistování však prozradí, že nad textovou stránkou výrazně převažuje ta obrazová, takže ani čtení od začátku do konce není v tomto případě nic nemyslitelného, zejména co se týče prvních tří z celkových čtyř částí (pátou je anglické shrnutí). Úvodní oddíl se věnuje „stručnému přehledu historie dolování v Jáchymově“, jenž byl ještě stručněji sesumírován v úvodu recenze. Po něm přichází na řadu „geologie jáchymovského revíru“, kde autoři podávají základní geologické informace o oblasti a charakterizují nejdůležitější jáchymovské žíly.

Třetí část se zabývá „jáchymovskými rudními nálomy“ od šestnáctého do dvacátého století. Čtenář se zde opět dozví něco o historii zdejšího hornictví, o množství vytěžených surovin či o tom, jak nebezpečná práce horníků a navazujících profesí vlastně byla. V kapitole popisující rudní nálomy v 16. století se například dočteme, že „ve zrudnění často vystupovaly také arsenidy kobaltu a niklu. […] Při pražení v huti vydávaly tyto rudy jedovaté dýmy, po nichž hynuli mouchy, cvrčci, myši, dobytek, ptáci i samotní taviči. Tyto arsenidy a kyselé důlní vody s rozpuštěnými sloučeninami arsenu leptaly lamačům ruce a nohy, na prach a kouř z nich umíralo mnoho horníků a třídičů rudy, kteří je proto nazývali ‚černým ďáblem a staří ďábelskou kurvou a čarodějnicí, starou a černou kobylou, která škodí lidem a dobytku svými kouzly a jedem.‘“ V téže kapitole je značná pozornost věnována rovněž takzvaným jáchymovským handštajnům (z německých slov der Hand [ruka] a der Stein [kámen]), což jsou ojedinělá umělecká díla vytvořená z opracovaných rudních minerálů, často usazených na podstavě a noze z (pozlaceného) stříbra. Několik desítek handštajnů najdou zájemci na velkoformátových fotografiích přímo v knize, a to včetně popisků doplňujících pravděpodobnou dobu jejich vzniku a jméno umělce, který je vytvořil. Tím byl v mnoha případech Kašpar (Caspar) Ulich (1515–1576). Motivy zachycené handštajny mají zpravidla náboženský charakter: namátkou lze jmenovat Stvoření Evy, Adama a Evu trhající jablko ze stromu poznání nebo Vzkříšení Krista.

Jáchymovské minerály
Po probrání důležitých rudních nálomů učiněných v pozdějších stoletích přichází část čtvrtá, nazvaná „Minerály jáchymovského ložiska“. Ta zabírá zhruba dvě třetiny celkového rozsahu, a lze ji tak považovat za jádro svazku. Slovy autorů patří Jáchymov „k nejvýznamnějším a nejpozoruhodnějším mineralogickým lokalitám na světě. Přímo z Jáchymova a bezprostředního okolí bylo v době psaní této knihy známo 350 minerálů, z toho 52 minerálů typových, odtud poprvé popsaných.“ V příslušné části sice není podán vyčerpávající seznam všech zdejších minerálů, přesto jde o víc než reprezentativní výběr těch nejzajímavějších a nejdůležitějších, ať už vzniklých primární či sekundární mineralizací. Text je v tomto případě omezen na nutné minimum a většinou postihuje vlastnosti či místo výskytu toho kterého nerostu. Hlavní slovo mají kvalitní, leckdy i celostránkové (makro)fotografie, jež dané minerály ukazují v rozličných podobách, v nichž se v Jáchymově vyskytují. Bylo by zbytečné uvádět přehled všech zajímavých jáchymovských minerálů, nicméně zaujme fakt, že mineralogové nově popsané nerosty často pojmenovávají na počest starších badatelů a slavných osobností, podobně jako to dělají biologové u nově objevených druhů. Mezi jáchymovskými minerály díky tomu nechybí třeba ceněný sternbergit (podle Kašpara Šternberka), goethit (J. W. Goethe), ježekit (Bohuslav Ježek) či nedávno popsaný běhounekit (František Běhounek). Dodejme, že vedle nespočtu fotografií kniha nabízí i velké množství dobových map či nákresů, jež dotvářejí informace o historii zdejší těžby.

Jak už padlo výše, Jáchymov je dílo vskutku monumentální. Vzhledem k významu lokality z historického i mineralogického hlediska je jeho vydání, jež přišlo skoro přesně 500 let po založení města a spuštění těžby, víc než záslužné. Jedná se navíc o knihu, která bude díky kvalitnímu zpracování pravděpodobně určující i za několik desítek let, což ovšem neznamená, že některé informace časem nedojdou revize. Byť se obor patrně nemění tak rychle jako obory biologické, kde stačí výraznější úprava fylogeneze a staré atlasy ztratí na aktuálnosti, i zde se výzkum neustále posouvá, jak dokládá mnoho teprve nedávno popsaných minerálů, popřípadě těch, jež na určení či přesné zařazení v době psaní teprve čekaly. Přestože Jáchymov cílí především na odbornou veřejnost či nadšené amatéry, určitě má co nabídnout i laikům, ačkoli některé texty pro ně budou nepochybně hůře srozumitelné. Pozornost si zaslouží už jen kvůli ohromnému množství fotografií, které zachycují fantastickou rozmanitost jáchymovských minerálů.

Přesto, nebo spíš právě proto kniha vyvolává otázku, jestli by si Jáchymov jako místo mimořádného významu nezasloužil i publikaci přístupnou širší veřejnosti; publikaci, která by vedle historie zdejší těžby shrnula i základní informace o typických jáchymovských minerálech a čtenáře dále seznámila třeba i s tím, jak vlastně minerály vznikají, co určuje jejich barvu a tvar nebo jak se tvoří rudní žíly a kterak se z nich získávají žádoucí suroviny. Zkrátka knihu, jež by na příkladu Jáchymova mohla trochu zpopularizovat geologii a související obory. Zajímavým doplňujícím tématem by jistě byly informace o zdejším mikroskopickém i makroskopickém životě, ať už o netopýrech přebývajících v opuštěných štolách, či o mikrobech vyskytujících se v místních termálních pramenech, pakliže je v tomto směru vůbec něco známo. O podobné souhrnné dílo se sice již před lety postaral zmíněný Jan Hloušek dvoudílným titulem Jáchymov – Joachimsthal (vydáno vlastním nákladem Kateřinou Hlouškovou, 2016), jenž je však i přes dotisk těžko dostupný a vzhledem k více než tisícistránkovému rozsahu pro laika opět nepříliš vhodný. To je ovšem jen závěrečná myšlenka recenzovanou knihou sice inspirovaná, ale s jejím hodnocením nesouvisející.