Na otázky týkající se vybraných stránek dnešní spisovatelské praxe odpovídá spisovatel a publicista Aleš Palán (nar. 1965). Autor oceňovaných knižních rozhovorů – například se šumavskými samotáři (Raději zešílet v divočině, 2018), vyhlášených v anketě Lidových novin Knihou roku – je také básníkem a prozaikem, který se naposledy připomněl románem Miss exitus (2018).

iLiteratura: Co vás nasměrovalo na literární dráhu?
Aleš Palán: Literatura sama. Sotva jsem slabikoval, a už jsem si rád četl. A sotva jsem byl schopen sestavit psanou větu, pokusil jsem se o dobrodružný román. Bylo to o indiánech – a přitom indiánky jsem nikdy nečetl. Vymaloval jsem svému sešitu krásnou obálku, nicméně má invence vydržela sotva na první tři stránky. Dodnes mám s prvními stránkami knih největší potíže, většinou jsou tak pitomé, že nejdou ani opravit. Tak je vyhodím a na závěr napíšu znovu.

iLiteratura: Jak jste hledal nakladatele pro svůj první rukopis?
Aleš Palán: První tři knihy vyšly ještě v samizdatu. Jejich výroby jsme se chopili s kamarády, tam o žádné hledání nešlo, spíš o skrývání. Pak jsem si dal několik let pauzu (psal jsem hojně dál, ale nechtěl, a dodnes nechci, ty věci zveřejnit), až někdy v roce 1998 jsem s rozdělaným rukopisem rozhovorů s želivským opatem Vítem Tajovským zaklepal u Viktora Stoilova. Torst se mi zdál být v té době nejlepší, a když Viktor kývl, že knihu vydá, připadalo mi to jako samozřejmé. Až zpětně mi došlo, jaké jsem měl štěstí, že jsem mohl začít takhle vysoko.

iLiteratura: A kolik knih dnes máte na svém kontě?
Aleš Palán: Asi pětačtyřicet, možná o trochu víc.

iLiteratura: Hodně z nich jsou knižní rozhovory. Co je na tomto žánru z vašeho pohledu nejnáročnější?
Aleš Palán: Nejnáročnéjší? Najít samotáře, kde se v lesích skrývají. Ne, to byl pokus o vtip. Ta práce je krásná a má pro mě veliký smysl. Pomocí hlubokého a otevřeného vztahu s lidmi, kteří mě přijmou a povídají si se mnou, se snažím uvědomit si něco o svém vlastním životě. A pak v něm třeba něco změnit. A právě tohle je nejtěžší.

iLiteratura: Kdy a kde nejčastěji píšete?
Aleš Palán: Kdykoliv, kdekoliv. V posteli, ve vlaku, v lese. Poslední dobou čím dál míň čučím do monitoru a píšu zase jako kdysi rukou do sešitu. Je to skvělá metoda, jde to mnohem pomaleji a člověk tedy automaticky víc cizeluje. Pak to nadiktuju do počítače a už jen edituju – mnohem míň, než kdybych to psal ve Wordu rovnou.

iLiteratura: Jste členem nějaké spisovatelské organizace?
Aleš Palán: Ne. Jsem individualista, ze všeho bych nějak čouhal, nebo naopak nedosahoval.

iLiteratura: Vyhledáváte osobní kontakt se svými čtenáři?
Aleš Palán: Ano, velmi rád jezdím na besedy. Na literárních čteních nikdy nečtu, ale povídám si s lidmi. O samotářích, o hospicích, o možnostech slova, o čemkoliv, kam nás dialog zavede. Je to pro mě víc než zpětná vazba, je to způsob, jak se o svém psaní něco dozvědět, buď v hovoru na něco přijdu sám, nebo mi to řeknou čtenáři. Teď ovšem byly všechny besedy zrušeny, tak se těším, až se zase za čtenáři rozjedu. To budeme všichni zdrávi a snad i poučenější.

iLiteratura: A co přínosného či překvapivého jste se od čtenářů dozvěděl o svém psaní naposledy?
Aleš Palán: Já opravdu věřím, že to opravdu ještě nebylo naposledy. Až to naposledy bude, dám vám vědět.

iLiteratura: Kterých literárních akcí se s oblibou účastníte?
Aleš Palán: Besed na malých městech. Zorganizuje to místní knihovna nebo kavárna a dorazí klidně i stovka lidí. Z plánované hodiny a půl jsou tři hodiny a z posledního vlaku do Prahy nocleh u nových přátel. To bývá opravdu skvělé.

iLiteratura: V Praze to tedy bývá jiné? V jakém ohledu?
Aleš Palán: Nejde jen o Prahu, ale o velká města vůbec. Tam často přichází míň lidí, než v menších sídlech, a taky mají míň času. Po hodině a půl by zde měla beseda končit. Ve městě, kde žije deset tisíc lidí, spolu klidně někdy strávíme tři hodiny.

iLiteratura: Jaké množství knih za rok přečtete?
Aleš Palán: Tak třicet, možná čtyřicet. A dost si jich taky poslechnu, byť tuto libůstku teprve objevuju.

iLiteratura: A kde je nejčastěji posloucháte? Děláváte při tom ještě něco jiného?
Aleš Palán: Já jsem typickej chlap, takže neumím dělat dvě věci zároveň. I s tou jednou mívám někdy dost práce. Nejčastěji si večer v pelechu zastrčím sluchátka do uší a tu četbu si pustím.

iLiteratura: Co je dnes zdrojem vaší obživy?
Aleš Palán: Jídlo. A kdyby vás zajímalo, zač to jídlo pořizuju, tak za peníze. A ty získávám v posledních pár letech zejména díky čtenářskému zájmu o své knihy. Do té doby jsem si vydělával především novinařinou. Jak tomu bude v době, kdy se knihy v podstatě přestaly prodávat, se uvidí.

iLiteratura: Je pravda, že obzvláště vaše knižní rozhovory se „samotáři“ se těší značné oblibě. Co podle vás čtenáře na jejich životních příbězích a názorech tak přitahuje?
Aleš Palán: Každého něco jiného – a z toho mám radost. Jeden čtenář byl třeba uchvácen obydlím, které si v šumavských lesích vystavěl Ruda. Zajímal se, jak udělal nějaké technické vychytávky, ale já je bohužel neznal. Ale jeho zcela nový úhel pohledu mě velmi potěšil. Jiného zas oslovila výšivka Božského srdce Páně, kterou už roky vyšívá jediný existující poustevník bratr Anděl. Čtenář to vnímal jako specifický art brut. Je skvělé, že každého osloví něco jiného.

iLiteratura: A na čem právě pracujete?
Aleš Palán: Hotové jsou eseje nazvané Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. Měly by být veselé. Každopádně jsou vysázené – a čekají. Knižní trh se zastavil a nakladatelství zvažuje, kdy je pustit do světa. Knižní rozhovory teď dělat nejde. Stojí tak třeba rozhovory s tuláky, tedy s lidmi, kteří žijí dlouhodobě na cestách. O spolupráci na téhle knize jsem požádal Petra Vizinu, fotky bude pořizovat Libuše Jarcovjáková. Přemýšlel jsem, co tedy může spisovatel dělat. A došlo mi, že psát. O nákaze a to zadarmo. Oslovil jsem devatenáct českých spisovatelů a spisovatelek, jestli by se mnou nešli do charitativní knihy. My napíšeme své texty zdarma, nakladatelství Prostor a distribuční síť Kosmas sníží svou marži a dostaneme se na 19% z prodejní ceny knihy, které půjdou na roušky, seniorům, zdravotníkům, jak bude potřeba. A proč číslo 19? Přece kvůli viru COVID-19. Takže nejaktuálněji chystám tuhle devatenáctkovou knihu.