Co se odehrávalo posledních deset týdnů Výmarské republiky na přelomu let 1932 a 1933? Co asi prožívali hlavní aktéři a čím bylo jejich jednání motivováno? Co uváděla tehdejší divadla a jak byla přijímána dramatizace Švejka? A je možné určit hlavního viníka toho, že křehkou demokracii vystřídal režim, kvůli kterému se do mezinárodního právního řádu dostal pojem zločinu proti lidskosti?

Tehdejší události podrobně líčí kniha Než přišel Hitler. Poslední zima Výmarské republiky, v originálu Die Totengräber. Der letzte Winter der Weimarer Republik (Fischer, Frankfurt am Main 2018). Jejími autory jsou vystudovaní historici s bohatou praxí v psaní pro média Rüdiger Barth (nar. 1972) a Hauke Friederichs (nar. 1980). Postupují den po dni, někdy i minutu po minutě. Formou krátkých textů zachycují pohled některého z klíčových politických aktérů, nebo prostě současníků, kteří se naopak snažili od politického dění izolovat: básník Oskar Loerke (1884–1941) si onoho podzimu přál věnovat pozornost hlavně tomu, že na stoncích visí poslední květy chryzantém, ale politický neklid proniká i k němu a bere na sebe podobu potápějící se lodi, která ho straší v nočních snech a ruší mu klidný spánek. Autoři se většinou zdržují explicitních historických výkladů a jasných prohlášení. Jejich postoje vysvítají z toho, jak svoji montáž skládají dohromady, případně z lapidárních a často ironických komentářů, jimiž vybrané děje doprovázejí – například když citují Goebbelsovy poznámky o takřka geniálním Hitlerovi, který údajně spolehlivým instinktem okamžitě pochopí každou situaci. „Goebbels si Hitlera opravdu velmi váží,“ dodávají autoři suše.

Svým zpracováním má tento titul blízko ke knihám jako Berlín 1936. Šestnáct srpnových dnů (Host, 2017) nebo ještě více Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech: reportážní román (Argo, 2018), které beletrizovanou formou líčí následný mocenský vzestup a propagandistické úspěchy nacistů.

Soukromé detaily
Ústřední postavy knihy Než přišel Hitler jsou představeny prostřednictvím svých každodenních zvyků i drobných tělesných detailů, kterých si všimli například západní diplomaté, ale také všedních trampot, drobných neúspěchů i osobních problémů: Goebbels si tak dělá starosti o Hitlera, který v oněch dramatických historických okamžicích skoro nejí a nespí. Sám Goebbels (kromě toho, že v téže době pronáší nenávistné a demagogické projevy o tom, že Němci jsou národem otroků ovládaných hrstkou Židů) současně prožívá  strach o svoji ženu, která po samovolném potratu v nemocnici bojuje o život. Nacistické vedení zároveň čelí vážným pokusům o rozvrat strany, které se navíc zoufale nedostává financí a jejíž voličská podpora se snižuje. Proti nim stojí nově jmenovaný kancléř Kurt von Schleicher, který se poctivě snaží získat pro svůj kabinet podporu parlamentu, a to napříč politickými stranami. Zároveň se prý ale rád dvoří ženám a posílá pugety i manželkám vlivných mužů, čímž si z nich dělá nepřátele až za hrob. Rozhodující figurou je prezident Hindenburg, generál-hrdina z první světové války, který prý ve chvílích klidu „vypadá jako svůj vlastní pomník“.

Situace Německa byla v té době velmi vážná: míra nezaměstnanosti je vysoká, v ulicích zuří potyčky mezi komunisty a národními socialisty, které končí vážnými zraněními a úmrtími. Objevovaly se ale i pro Schleichera nadějnější signály: hospodářský pokles byl zastaven a také někteří levicoví a odboroví předáci, s nimiž jednal, projevovali snahu podpořit ho a dát tím zemi období klidu a vnitřního soustředění.

Viníci
Nakonec ale zvítězily hlasy radikálů, kteří vyzývali k útoku na to, čemu říkali Schleicherova „fašistická diktatura“ – co je to skutečná fašistická diktatura, měli však ve skutečnosti poznat až po  Schleicherově pádu, který spoluzavinili. Kdyby ovšem Schleicher nežádal od Hindenburga jednoznačné svolení k rozpuštění parlamentu a vyčkával, možná by s pasivním postupem krizi také přečkal. A odpovědnost za tragický výsledek nesl ovšem i Hindenburg, který chtěl jednat v souladu s ústavou, ale přesto jmenoval vládu Adolfa Hitlera, jež rovněž neměla důvěru parlamentu. Hrdina obkličovací bitvy u Tannenbergu naběhl do pasti intrikána von Papena, ministerského předsedy předchozí vlády. „Protože chtěl“, glosují autoři. Jedním z lidí, jejichž osud čtenář v průběhu knihy sleduje, je německý pacifistický novinář Carl von Ossietzky, který byl v inkriminovaném období propuštěn z vězení a Schleicherovu demisi sarkasticky okomentuje: „Pěkná spotřeba zachránců. Zase jeden z kola ven. Když bude autoritativní režim hospodařit takhle dál, za chvíli se v roli kancléře prostřídá celé Německo!“ Asi nepředvídal, že nový kancléř si vládu udrží velmi dlouho. Jejího konce se ani nedožil, v roce 1938 zemřel poté, co byl s podlomeným zdravím propuštěn z koncentračního tábora. Sám Schleicher byl nacisty zavražděn už roku 1934. Hindenburg zemřel přirozenou smrtí jen krátce po něm, ovšem podle autorů do poslední chvíle neměl ponětí, že moc svěřil „do nesprávných rukou“. Toto vše ale pro čtenáře, který by to nevěděl, prozrazuje až závěrečný přehled stručných biografií zúčastněných. Samotný text knihy končí konstatováním, že vyčerpaný nový kancléř (tedy Hitler) se konečně svalí do postele a „dopřeje si trochu klidu“.

Hry se čtenářskými očekáváními
Kniha je z velké části založena na hře se čtenářskými očekáváními a stereotypy: vnitřně rozhádaní a oslabení nacisté by u čtenáře skoro mohli vzbuzovat útrpnost až lítost, kdyby nevěděl, co po jejich nástupu k moci následovalo. Mimochodem na podobném efektu je založena povídka Roalda Dahla Kluk jako buk (česky ve výboru Playboy Stories, Mustang 1996), v níž se čerstvá rodička, které předtím tři děti zemřely, strachuje o život právě narozeného syna. Rozplývá se nad jeho krásou a prosí Boha, aby k němu byl milosrdný. Až v závěru se čtenář dozví, že hrdinkou je Klára Hitlerová modlící se za malého Adolfka.

Zároveň z recenzované knihy implicitně vyplývá, že o vítězství nacistů dlouho nebylo rozhodnuto a z určitého ohledu bylo dokonce skoro nepravděpodobné. To je ovšem otázka interpretace a úhlu pohledu: uznávaný odborník na dějiny nacionálního socialismu Martin Broszat ve své knize Uchopení moci. Vzestup NSDAP a zničení výmarské republiky (NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002) naznačuje, že od pádu vlády Heinricha Brüninga, posledního kancléře Výmarské republiky, jehož vláda měla demokratické základy, se za nahodilými událostmi skrývala „stále neodvratnější logika vývoje“, směřující k okleštění a nakonec zániku demokracie.

Ne všechny vystupující persony jsou v knize Než přišel Hitler vykresleny stejně pečlivě, celkově však tato publikace podává plastickou mozaiku období, jehož následky poznamenaly osud celého světa. I když vždy můžeme rozvíjet alternativní historické scénáře a poukazovat na to, že i po roce 1933 teoreticky existovaly způsoby, jimiž zvláště západní demokracie mohly Hitlera zastavit. Někteří historici jako Timothy Snyder dnes poukazují na paralely mezi vzestupem Donalda Trumpa a Hitlera, viz jeho knihu Tyranie. 20 lekcí z 20. století (Paseka, Prostor, 2017). Nakolik jsou taková přirovnání přesvědčivá, zůstává otázkou – na současné Číně je zase patrné, že diktatury 21. století mají v mnoha ohledech jinou podobu, než byla ta nacistická. I tak je ale stále poučné sledovat a studovat, co tenkrát vedlo k pádu demokracie. Kniha Než přišel Hitler k tomu poskytuje dostatek materiálu, i když definitivní odpověď ani ona nedává.