Manželství Alda a Vandy přežilo krizi – Aldo svou manželku podvedl s krásnou a mladou Lidiou, utekl k ní, zanevřel i na děti a hleděl si jen svého štěstí; Vanda se snažila za každou cenu muže získat zpět, ani ne tak kvůli sobě a lásce, nýbrž aby udržela manželský svazek a aby děti nepřišly o otce. Po dlouhých čtyřech letech plných trápení, hádek a výhružných dopisů se jí to podaří, ale s ubohým výsledkem. Rodina už rozhodně není, co bývala, každý si z rozhádaných let odnáší všelijaká zranění, důvěra je ta tam. Po letech se manželé vracejí z dovolené a nacházejí svůj byt celý rozmlácený. Kdo se jim do bytu vkradl a zanechal po sobě tu hrůznou spoušť? A kam zmizel kocour Tabes?

Stručně, jasně, působivě
Domenico Starnone (nar. 1943) je původem z Neapole, kde se také Tkaničky z části odehrávají. Býval středoškolským učitelem, později se živil jako novinář. Dnes je úspěšným spisovatelem a na základě jeho knih vznikly filmy La scuola (1995, režie Daniele Luchetti) a Denti (2000, režie Gabriele Salvatores). Za knihu Via Gemito (2000) získal v roce 2001 prestižní literární cenu Premio Strega.

Starnone se prosadil jako dobrý vypravěč, jeho knihy se vyznačují psychologickou přesvědčivostí. Nejen proto se čtenáři domnívají, že autorem knih podepsaných jménem Elena Ferrante by mohl být právě on. V roce 2017, po analýze sto padesáti románů vydaných v italském jazyce, k tomuto závěru dospěl i tým vědců, počítačových odborníků a lingvistů z univerzity v Padově. Zajímavostí je, že o rok dříve byla za tu, kdo možná stojí za slavným pseudonymem Elena Ferrante, označena Starnoneho manželka, literární překladatelka Anita Raja.

Ať už Starnone je, či není pravý autor Neapolské ságy, jisté je, že Tkaničky, zabývající se dopady manželovy nevěry na soužití celé rodiny i budoucí životní kroky potomků, jsou velice zdařilá a působivá novela. Plynulé vyprávění je podáno živým a pestrým jazykem, který textu dodává na údernosti. Kniha je rozdělena do tří částí, v nichž postupně promlouvají všichni členové rodiny. Nejdříve manželka Vanda, a to v dopisech psaných nevěrnému manželovi Aldovi. Následně nám svůj pohled na věc vylíčí Aldo – ten získává od autora nejvíce prostoru a s ním také objevíme zdemolovaný byt. A konečně dcera Anna, jejíž hlas je také tak trochu bratrovým.

Je zřejmé, že každá část je nějakým způsobem výjimečná a její styl charakterizuje také postavu, která právě promlouvá. Dopisy přemlouvající Alda, aby se vrátil domů a dostál svým povinnostem, ukazují zraněnou, zoufalou ženu, která absolutně netuší, čím si zasloužila takovou zradu, když se sama obětuje pro rodinu a vynakládá veškeré své úsilí na to, aby byla dobrou manželkou, matkou a hospodyní. Vnitřní hlas obnažuje Alda, který si uvědomuje svou chybu, ale nemá sílu ani odvahu učinit jakýkoli pořádný krok, ať už upřímnou omluvu a návrat se vším všudy, nebo definitivní odchod. Strohé, uštěkané a roztěkané vyprávění dcery Anny, která podává svou verzi příběhu (a verzi svého bratra Sandra), vysvětluje, jaký dopad na jejich život, chápání manželství a rodiny a na různá vlastní rozhodnutí měl pochroumaný vztah jejich rodičů a chyby, jichž se dopustili.

Čtení to na jednu stranu není vůbec příjemné, stránky jsou plné hořkosti, nadávek, hádek, nedůvěry a uraženosti. Člověka mrazí v zádech, když čte o rozvrácené rodině – přestože k rozvodu nedošlo, v rodině nestojí kámen na kameni. Důvěra je vyprázdněný pojem, láska jen dávná vzpomínka a radost nedosažitelná meta. Slova ze stránek vystupují, zhmotňují se a vytvářejí oblak nervozity, roztěkanosti, paniky a nevraživosti. O práskání dveřmi, hádkách a pláči jen nečteme, ale přímo vše slyšíme.

Když nakonec Vanda dosáhne svého a manželství se nerozpadne, všichni na tom přesto tratí. Žena si k sobě svého nevěrného manžela přiváže, oba si jsou však nenapravitelně vzdálení. Manželství pomalu, ale jistě uhnívá a s ním i celá rodina. Pro potřeby zápletky se spory nevedou jen uvnitř úzkého rodinného kruhu, ale také v tom širším. Anna a Sandro se rozhádají kvůli dědictví vzdálenějšího člena rodiny. Tento jediný moment působí v celé knize vyumělkovaně, své opodstatnění v ní však i tak má a koneckonců ještě lépe vykresluje charaktery Aldových a Vandiných dětí. Protiváhou tomuto motivu je podvodný pár, který se v příběhu objeví a uzurpuje si pozornost hlavních postav i čtenáře. Zda mají natolik důležitou roli, jaká se jim připisuje, se ukáže až na samotném konci. Starnone potvrzuje přesvědčivost svého vypravěčského umu. Všechno zkrátka vždycky nekončí tak, jak jsme si na začátku představovali. A konců je v této knize opravdu mnoho.

Vyvázat se z nerozmotatelných svazků
Starnone vykresluje věrohodně nejen situace, ale samozřejmě i postavy, které se do nich dostávají. Zpočátku soucítíme se zrazenou manželkou a pociťujeme znechucení nad apatickým a neschopným Aldem, který se sice jednou utrhl ze řetězu a svou chybu dokonce vnitřně přiznal, ale na víc prostě neměl odvahu. Možná, že ho lehce mrzelo, že svou nevěrou ublížil své ženě, ale vlastní děti mu jsou naprosto ukradené. To Vanda byla silnější a pro záchranu rodiny šla přes mrtvoly. Neustále manželovi připomínala jeho povinnosti a svázanost s ní i dětmi, až se jí nakonec podařilo dosáhnout svého. Počáteční pozitivní snahy a statečný boj však vystřídala pomstychtivost, a i když nakonec dosáhla svého a Aldo se vrátil domů, nikdy mu neodpustila a rodina dál chátrala.

Román dokonale zrcadlí to, jak obrovský vliv má prožitá situace nejen na vztahy mezi přímými aktéry. Děti, jež prožily dětství plné rozepří, nejistoty a absence lásky ze strany otce, posléze na chyby rodičů doplácejí ještě hůř: projevuje se u nich neschopnost vytvářet vztahy, mají pokřivené vnímání toho, co je partnerství. Každý pohled, pohyb, natož pak slovo a čin na potomky silně působí a v důsledku určují, jak se budou stavět k rodičům, přátelům, partnerům a k rodičovství. Anna i Sandro si sice všechny tyto zkušenosti interpretují každý po svém, ale následky si nesou oba v podstatě stejné a není jich málo: nedůvěra, strach, lhaní, vykrucování se, nestálost, přelétavost, nezodpovědnost. Ani jeden z nich se nedokáže od minulosti odpoutat, sebrat se a žít jinak, sám za sebe.

Ne nadarmo kniha nese název Tkaničky (které také zdobí obal), značící propojenost a zamotanost vztahů. Děti jsou přivázány k rodičům a jsou nadobro provázány i s jejich chybami. Svůj boj vzdaly a plouží se životem jako dvě mrtvoly. Paradoxní je, že rodina pochází ze slunné a živé Neapole, což podotýká i Vanda: „Ne, žádné tak dobře. Vyrostli jsme v Neapoli, prokristapána, a ty se necháš takhle oblafnout.“ (s. 32). Ačkoli… možná právě to vysvětluje bezživotnou odevzdanost jedněch a náruživou pomstychtivost druhých.