Sbírka Drolení je rozdělena na dvě části: Opakování je to, co nám zbývá a Dvůr, střed srdce. Na zadní straně desek je opatřena úvodem či prologem, ve kterém se stejně jako ve sbírce samotné propojuje titulní motiv s motivem pro sbírku nejzásadnějším – světlem. Skutečně, slovo „světlo“ se vyskytne snad v každé druhé básni, a pokud ne, pak se setkáme např. s „úsvitem“, „průsvitností“, „sluncem“ (explicitně i implicitně jako původcem světla a viditelnosti, ale třeba i tepla až horka). Zato motiv drolení by měl mít čtenář pokud možno stále na paměti: explicitně není vyjadřován často, mnohdy jej však lze vystopovat ve významovém pozadí básní. Významnými motivy ve sbírce jsou pak ještě dvůr jako místo, kde se lze ukrýt a vzpomínat a které budí pocit domova, a opakování, „k němuž vše je odsouzeno“. (část Opakování…)

Matouš Jaluška v reflexi na Drolení v časopise A2 (4/2020) píše o cestě ke sbírce přes environmentální tematiku: „sbírka se nabízí ke čtení nejsnáz jako plod práce ve světě, který nadále neumožňuje psaní pastorálních idyl“, což je velmi dobrý postřeh. Vedle Jaluškou citovaného „Léto už nepřichází, / ale stále trvá“ (č. Dvůr…) vidíme ještě apokalyptičtější ozvuky klimatické krize třeba v těchto verších: „Byly tu zahrady, ale nyní tu jsou pouště, / byla tu města, teď jsou jen trosky.“ Na environmentální strunu se ve Staňkově poezii jistě hraje a je to možná nejsnazší přístup k ní. Jenže světlo, jakkoliv je ve sbírce původcem horka, rozpalování kamenů a stěn, odpařování vody, sucha a tím i onoho „drolení“, se ukazuje i (řeknu s lehkou nadsázkou) v jiném světle. Staněk není – a to je jeho nespornou předností – ve své sbírce přímočarý, světlo vystupuje i ve své životodárné roli, třeba jako zdroj vidění, jindy zas: „Světlo dopadá na mou hlavu / a očišťuje.“ (č. Opakování…) Také věta „Světlo se mi drolí v rukou jako chléb“ (Prolog) není apokalyptická a ani z mnoha dalších textů sbírky nevyzařuje beznaděj: „A slova jsou roj včel. / Bodají, aby léčily.“ (č. Dvůr…)

Je zjevné, že sbírka Drolení je výsledkem práce nikoli nepečlivé. Přesto má čtenář po nějaké době pocit těžko vyjádřitelný jinak než vágním „něco tomu chybí“. Problém podle mého názoru tkví v tom, že se Staněk ve svém básnění celou dobu pohybuje po pevně ohraničeném území, tj. po svém dvoře, který si čtenář dostatečně projde již v několika úvodních textech, takže se po čase dostavuje dojem, že člověk čte pořád víceméně totéž. Domnívám se také, že na škodu je i autorův místy příliš teoretizující přístup (projevuje se hlavně v první části sbírky) – např. „Světlo nenastane, pokud neozřejmíme podstatu neviditelna, / hranice světa začíná tam, kde nastává prapočátek stínu“ (č. Opakování…) –, který ovšem většinou postrádá doprovod zajímavé práce s jazykem či aspoň pestré lexikum a často upadá až do „polopatičnosti“: „Nemožnost světa / uskutečnit neuskutečnitelné. / Nemožnost světla / dosáhnout místa, / které by bylo tím konečným“ (č. Opakování…); či pak: „Světlo opisuje světlo / ve svém nezpochybnitelném řádu.“ (č. Opakování…) Staněk, podobně jako Miroslav Olšovský ve sbírce Tahiti v hlavě (kterou právě Staněk v recenzi velmi oceňoval), píše hodně o řeči (příp. jazyce, slovech), avšak už ne tak výrazně v řeči. Autor přitom umí být i šikovně obrazný – podrží-li čtenář v paměti motiv drolení, je pak i jen při trošce představování si u některých veršů (např. „Ustupuji před nesmlouvavým světlem. / Prostor dvora bude brzy dobyt, / záře rozpíná roj včel do všech směrů“ – č. Opakování…) vskutku odměněn. Řekl bych, že krása obrazu není nikdy zbytečná; u konstrukcí jako „Sedíme v prostoru / ale žádný prostor / nám nikdy nebude náležet úplně“ (č. Opakování…) si efektem nejsem tak jist.

V druhé části sbírky hraje autor na noty civilnější, řekl bych vzpomínkové či všednodenní (což je pro čtenáře jisté osvěžení): „Stařečci vstávají s kokrháním kohouta. / Jejich krásné ruce připravují jídlo. / Nabízí mi ze svého talíře. / Pokorně snídám.“ (č. Dvůr…) Najít se dají i tóny nostalgické: „Víme přesně kam jdeme / kolem prohřátých zdí, / zpátky domů.“ (č. Dvůr…) To vše v přítomnosti světla, jež na sebe ovšem bere, jak už bylo zdůrazněno, i podobu hrozby. Sázet ovšem pouze na všednodennost by mohlo hrozit laciností: Staněk si je tohoto nebezpečí vědom, a tak tento postup nezapomíná aktualizovat reflexemi, jaké už čtenář zná z první části sbírky: „Na tomto místě jsem věčný, / obehnaný zdivem a horkými kameny. / Co bylo předtím, jsem nemohl zapsat kvůli přítomnosti.“ (č. Dvůr…)

Z uvedeného je zřejmě patrné, že na mě osobně lépe působí druhá část sbírky, a přestože se jistě najdou takoví čtenáři, kteří budou preferovat výzvu pro intelekt části Opakování je to, co nám zbývá před „prostším“ sdělením části druhé, nemyslím si, že by se mnou někdo nesouhlasil, když řeknu, že se Drolení pravděpodobně v dohledné době výraznějších ohlasů nedočká. Jestli bude v budoucnu v české literatuře rezonovat jméno Libora Staňka, je jiná otázka. Autor si našel svá témata, možná by však měl navázat jejich širším vymezením, rozšířit arzenál motivů či přijít s osobitějším stylem.