Českého popularizátora vědy a techniky Milana Baumana (nar. 1944) jistě není potřeba nijak dlouze představovat. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století si několika dodnes oblíbenými naučnými knihami získal srdce mnoha mladších i starších čtenářů a hned v několika z nich, zejména v Labyrintu říše rozumu (Práce, 1985), hrál zásadní roli nejpozoruhodnější a v mnoha ohledech dosud nejzáhadnější orgán našeho těla, mozek. Po dlouhé odmlce se Bauman k psaní knih a svému oblíbenému tématu vrátil, nejprve v roce 2018 poněkud rozšafným svazkem Štvanci touhy. Jak mozek ovlivňuje lásku, milování a sex (Bondy, 2018). Už v příslušné recenzi jsme uvedli, že by si autor rád znovu posvítil na i témata z Labyrintu říše rozumu a že po úvaze o „o novém, aktualizovaném vydání, dospěl k závěru, že bude nutné napsat knihu znovu: samostatnou knihu o mozku“. Své slovo splnil a už v roce 2019 skutečně spatřila světlo světa jeho další knížka, tentokrát stručně, avšak výstižně nazvaná Mozek. Zázrak na pět. Co v ní autor nabízí a čím se snaží v této značně populární vědecké oblasti zaujmout?

Od třesku po budoucnost
Témat je skutečně hodně, proto si je pro začátek stručně shrňme. Stejně jako vesmír začíná i kniha velkým třeskem. Od původu univerza a zformování Země se autor dostává k úvahám o zrodu vědomí či vzniku a evoluci života. Pokračuje krátkou zastávkou u virů, kapitolkou o neuronech (jejich životnosti a možnosti vzniku nových neuronů po narození), probere vědomí, magnetorecepci (u zvířat i lidí), vliv vnějších faktorů (například sluneční desaktivity nebo počasí) na lidský organismus či úlohu melatoninu v cirkadiánním rytmu. Odtud se dostává ke kůži coby našemu největšímu smyslovému orgánu. V této souvislosti dojde na mimikry, zbarvení motýlích křídel, pohlavní dimorfismus, zebří pruhy, evoluci barvy lidské kůže, termoregulaci, pocení či úlohu pachů ve vyhledávání a rozpoznávání partnera. Dále přijde na paškál srovnání myšlení či smyslů zvířat a člověka, jež autor shrnuje výrokem „člověk je prostě člověk a zvíře je zvíře“, používání nástrojů v živočišné říši, které s lidskými dovednostmi nesnese srovnání, ale také na agresivitu lidí a zvířat.

V knize samozřejmě nechybí kapitolka o stále trochu rozporuplných zrcadlových neuronech, načež se autor opět na chvíli vrací k agresi u zvířat, nicméně tentokrát doplněnou o otázku krásy, potažmo pohlavní výběr jako důležitou evoluční sílu. Po částech věnovaných geniálním dětem či dospívání přijde řeč na neurobiologické, genetické, behaviorální i jiné rozdíly mezi člověkem a zvířaty (například typicky lidský smích), lidskou kreativitu, prokrastinaci nebo vliv alkoholu na mozkové pochody. Tím už se autor pomalu ale jistě blíží do finále, kde probere moderní způsoby, jak propojovat mozek s počítačem, umělou inteligenci a budoucí (bio)technologický vývoj.

Z přehledu je celkem patrné, že záběr knihy je vskutku impozantní a spojitost témat s mozkem leckdy velmi volná, byť v důsledku lze s mozkem usouvstažnit v podstatě jakýkoli biologický jev. To by nebyl zase tak zásadní problém, poněvadž s trochou šikovnosti se dají i takto různorodé náměty poskládat do velmi zajímavého celku. Potíž však spočívá v tom, že kniha příliš uceleně nevyznívá, naopak působí spíše jako změť, třebaže mnohdy zajímavých faktů, jež směřují tak nějak odnikud nikam. Chybí jim jednotící myšlenka, která by kapitoly provazovala, ústila v nějaký konkrétnější závěr a opodstatňovala volbu témat. Chaotická struktura, která příliš nedbá postupování od jednoduššího ke složitějšímu, to tudíž případnému zájemci o téma příliš neusnadní. A co hůř, to není ani zdaleka jediný problém, který Mozek má.

Podivné zdroje
Už při pohledu na zdroje uvedené na konci svazku pravidelné čtenáře populárně naučné literatury překvapí, že Bauman si při zpracovávání tak rozsáhlého a bouřlivě se rozvíjejícího tématu, jakým studium mozku bezpochyby je, v podstatě až na pár výjimek vystačí pouze s českými zdroji. A ani zdaleka se nejedná jen o zdroje odborného charakteru, alespoň ne ve smyslu, na jaký jsme v tomto typu literatury zvyklí. Jejich skutečnou podobu však odhalí teprve samotná kniha. Nechybí rozsáhlé citace z různých televizních dokumentů, internetových blogů zmiňujících zpravidla silně předžvýkané výsledky a závěry zahraničních studií, wikipedie či zdroje jednoduše označené jako „internet“ (někdy s uvedením příslušné stránky, kupříkladu kámoška.cz, někdy opravdu pouze „internet“ či „z internetu“).

Samozřejmě lze namítnout, že podobné odkazy nemusí být na škodu, protože proč si text nezpestřit nějakou zajímavou či bystrou poznámkou jiných autorů (přece jen nejde o akademickou práci), leč v tomto případě se citace zpravidla neomezují na jednu či několik vět, nýbrž na několik odstavců i stránek, přičemž ne vždy je zcela zřejmé, kde končí doslovně převzatý text (citace) a kde ke čtenáři opět promlouvá autor. Potíž je pak i v tom, že autor v podstatě nerozlišuje, jestli citaci přebírá z odbornější knihy, popularizačního časopisu typu Vesmír, internetového blogu či wikipedie. Všechny zdroje bere jako stejně relevantní, kvalitní a důvěryhodné. Zde se sluší podotknout, že Mozek prohlédl významný český fyziolog profesor František Vyskočil, který jej opatřil nespočtem poznámek a nemalá část textu pochází přímo od něj: snad i několik desítek stran, pročež je skoro s podivem, že není uveden jako spoluautor, rozhodně by to totiž bylo zasloužené.

Trable s citací
Nicméně ani tím problémy nekončí. Pakliže Bauman skutečně deklaroval, že aktualizace Labyrintu říše rozumu není možná a je třeba napsat knihu zcela novou, svého předsevzetí se nakonec příliš nedržel. Čtenáři, kteří uvedenou knihu znají, si totiž brzy povšimnou, že tematicky se obě díla na mnoha místech prolínají. Při bližším srovnání potom zjistí, že charakter tohoto prolínání je na mnoha místech takříkajíc „totální“. Autor recenze neporovnával obě knihy slovo od slova, což jednak není na místě, jednak to ani není zcela uctivé k autorovi knihy, avšak „konfrontace“ několika desítek stran odhalila, že řada pasáží je bez upozornění v podstatě kompletně překopírovaná z pětatřicet let staré publikace. Při srovnání se tudíž ukáže, že například od strany 124 následuje zhruba šedesát stran, jež jsou zčásti doslovně převzaté z Labyrintu (tam jde o strany 201 až 240), a mezi nimi je vložen popis Stanfordského vězeňského experimentu přejatý víceméně doslova z české wikipedie, několikastránkový přepis televizního dokumentu, téměř kompletní převzetí popisu funkce zrcadlových neuronů ze stránky nejmenované české blogerky a sem tam ještě nějaké další vložky podobného typu. V podstatě se na těchto skoro šedesáti stranách nedá určit, zda jde pouze o kompilát již existujících textů, nebo jestli je některá část původní, nová. Totéž, i když ne v tak absolutní míře, platí i pro zbytek svazku.

Jistě se dá namítnout, že při využití celých pasáží z Labyrintu autor pouze přebírá a upravuje svůj vlastní text. Má to ovšem dva háčky. Zaprvé, upozornění, že jde z podstatné části (možná i ze čtyřiceti procent, leč to je pouze odhad) o pětatřicet let staré povídání, nikde nezazní, takže o tom čtenář nemá ani tušení, pakliže nezná původní dílo. Zadruhé, a to je trochu horší, byť místy i úsměvné, starý text zjevně neprošel žádnou aktualizací, takže to vypadá, že dnes stále ještě neznáme odpovědi na otázky, které jsme nedokázali zodpovědět před více než třemi desítkami let. Absence převedení starých částí do současnosti navíc vede k několika vyloženě zábavným až absurdním výrokům. Například na straně 171 zjistíme, že „koncem minulého století se soudilo, že genialita je způsobena duševní chorobou“. Jelikož je totéž uvedené v obou knížkách (1985 a 2019), zdá se, že za sto let jsme i přes velký rozvoj psychologie mnoho nepokročili. Další příklad najdeme na straně 173, kde se píše: „Neobyčejně nadaný vynálezce a inženýr Edward Hughes, který v polovině minulého století sestrojil dálnopis tisknoucí telegrafovaný text (…)“ Jak patrně již většina čtenářů tuší, E. Hughes, který žil v letech 1831 až 1900, se svým přelomovým vynálezem nejspíš nečekal až do poloviny 20. století, kdy už si lidé mohli bez potíží zavolat všudypřítomným telefonem. Bezesporu nejdepresivnější sdělení čeká na straně 84, kde se po kapitole věnované chorobám ovlivňovaným počasím a zakončené Paracelsovým výrokem „kdo zná původ bouřek a počasí, ten ví, odkud přicházejí nemoci“, dozví, že „lze sice těmto slovům dát za pravdu, ale snad už příští tisíciletí pozná pravé příčiny nejrůznějších jevů pozemského či kosmického původu, které významně ovlivňují naše zdraví i chování“. A jelikož jsme zrovna jedno tisíciletí načali, nezbývá, než si ještě počkat alespoň do roku 3000 (tedy 3001). Snad jen na závěr této části dodejme, že díky letitému textu pobaví i různé drobnosti, jako třeba, že „moderní audiovizuální technikou“ jsou míněny „kazetové videopřístroje“.

Ačkoli uvedené výroky znějí úsměvně, jejich přítomnost v knize, jak už jsem naznačil výše, implikuje, že převzaté části skutečně neprošly žádnou redakcí, potažmo aktualizací poznání, takže čtenář vlastně vůbec netuší, které představy jsou stále relevantní a které nikoli (něco podobného koneckonců platí i pro bez skrupulí převzaté blogové příspěvky). To mi přinejmenším připadá jako balamucení čtenáře, jenž má tendenci autorovi věřit, že mu předkládá aktuální a ověřené poznatky. Výsledkem je tak kompilace sestávající z nezredigovaného, pětatřicet let starého textu, přepisů televizních dokumentů, převzatých blogových příspěvků různé kvality, výňatků z časopiseckých článků, vsuvek profesora Vyskočila a snad i původních, respektive nově napsaných pasáží, jejichž rozsah se ovšem v podstatě nedá přesněji odhadnout (snad kolem dvaceti až třiceti procent).

Na absenci poctivé redakce vedle občas neobratné stylistiky ukazuje mimo jiné i řada překlepů, jež se však logicky vyskytují především v nově napsaných (přepsaných) částech. Krátký výčet: „že mozek jí nechává řídit většinu“ (s. 54) myšleno soustavu, tedy 4. pád, ji; „Švéd Arvid Carlsson a Američan Paul získali v roce 2000 Nobelovu cenu“ (s. 63) Američan se sice Paul jmenuje, ale je to křestní jméno, přičemž vypadlo příjmení Greengar; „je torozpustnost látek“ (s. 112); „vaječní bílek“ (s. 113); „Zimbardol“ (s. 134) má být Zimbardo; „v mnohem vyšším míře“ (s. 142); „V té chvíli si všiml, že se u makaků aktivovaly neurony v premotorickém kortexu, tedy ve stejné oblasti jako by se samy natahovaly pro jídlo.“ (s. 149) Lze přepokládat, že pro jídlo by se natahovali makakové, nikoli neurony, ale kdo ví. Nutno přiznat, že jde o převzatou (několikastránkovou) citaci z blogu a chyba je už ve zdroji.; „ve dvacátých letech minulého stoletá“ (s. 183); „internert“ (s. 219); „méně ovlivnění skupinovými standarty“ (s. 223). Perličkou ještě může být, že na stranách 45 a 52 se objeví v podstatě totožný odstavec. Stranou pak ponechávám například nejednotu v psaní latinských názvů (občas kurziva, občas ne, někdy je dokonce v závorce u zvířete kurzivou český název, jako by to byl název latinský).

Evoluce?
Na závěr se ještě na chvilku zastavme nad tématy, která kniha rozvíjí. U podobného typu textu by se dalo očekávat, že v něm velkou roli bude hrát evoluce, neboť právě evoluční pohled na mnohé mozkové struktury, neurotransmitery, hormony, geny či cokoli jiného, zejména při porovnávání člověka a zvířat, by celé věci dodal na smysluplnosti, přitažlivosti a snad i lepší provázanosti. Nicméně hned na začátku autor poněkud překvapí velmi kratičkou kapitolou, kde sice na jednu stranu tvrdí, že „veškerá různorodost živých bytostí na Zemi je tedy zřejmě důsledek působení přírodních zákonů cestou přírodního výběru“, leč v zájmu „objektivity“ se rozhodne uvést i kreacionistické hledisko. Upozorňuje, nyní už v citaci profesora Vyskočila (který je sice uznávaným neurofyziologem, ale neskrývá, že ač byl vychován jako ateista a stal se úspěšným přírodovědcem, zpochybňuje biologickou evoluci, tak jak ji chápe většina vědců), že „‚stvoření‘ toho či onoho živočišného druhu či spíše rodu nemuselo být jakési ‚lusknutí prstem‘, ale podle zásady ‚každá věc pod sluncem má svůj čas‘ (kniha Kazatel ve Starém zákoně, kapitola 3) mohlo trvat po léta či tisíce, možná miliony let, ale nebylo jen ‚náhodné‘. V klíčových momentech se mohla objevit nikoliv náhodná, ale cílená změna genomu, to je mutace jaksi správným směrem. Neumíme rozlišit náhodnou mutaci od cílené pozitivní změny, například v meziatomových vazbách v DNA či RNA, to znamená ve výrobním plánu pro bílkoviny života.“ Nehledě na to, že uvedený výrok má v podstatě nulovou výpovědní a vědeckou hodnotu, přidává Bauman ještě několik dalších citací, jež agresivně a mylně útočí na evoluční teorii, přičemž se stejně jako profesor Vyskočil snaží hledat skulinky, kam by se vešel Bůh. I proto se takovému bohu říká „Bůh mezer“ (jak jej kupříkladu v knize Co nemůžeme poznat označuje Marcus du Sautoy) – kdykoli jedna zmizí, přesune se do jiné, zbývá jich pořád dost. Nutno dodat, že v podstatě celá kapitolka o kreacionismu je složena pouze z citací (zřejmě), takže není jasné, zda autor tyto názory do jisté míry sdílí, nebo tuto část vložil na žádost profesora Vyskočila.

Není všemu konec
Ač by se mohlo zdát, že Mozek je od začátku do konce jeden velký průšvih, není tomu tak. Kritický tón recenze totiž nesměřoval ani tak na uvedené poznatky, ale především na nešťastnou strukturu a koncepci knihy, která je de facto nepřiznaným aktualizovaným vydáním pětatřicet let starého titulu, doplněným o převzaté (sem tam nepřehledně ocitované) části jiných textů. Mozek totiž přináší spousty zajímavých informací, řeší mnoho poutavých témat a problémů, jež jsou však bohužel utopené v ne úplně podařeném celku, a je otázka, jestli čtenáři stojí za to je hledat. Za nejpodařenější považuji samotný závěr (který je, doufám, víceméně originální), kde autor rozebírá možnosti propojení mozku a počítače, například v podobě speciálních čipů, jež by lidem dokázaly vrátit některé ztracené smysly či pohyblivost. Celkově je koneckonců vidět, že autor nevaří z vody, ale o problematiku mozku se, třebaže jako laik, dlouhodobě zajímá a má o ní určitý přehled. Při psaní nové knihy poněkud přecenil své síly a není divu, protože pokus zpracovat uspokojivým a dobově odpovídajícím způsobem všechna nakousnutá témata by i zdatnému popularizátorovi s biologickým vzděláním zabral celé roky. Snad si měl Milan Bauman poněkud zúžit okruh otázek, například pouze na bioniku a s ní související oblasti, a téma zpracovat v mnohem méně obšírné publikaci, zato do hloubky a kvalitně. Třeba se k něčemu podobnému ještě odhodlá. Každopádně Mozek, jenž byl navíc financován Nadací Český literární fond, není vhodnou cestou, jak popularizovat biologii, a vlastně ani vědu obecně. Tomu odpovídá i konečné hodnocení.