Díky polské básnířce Małgorzatě Lebdě (*1985) a českému překladateli Bogdanu Trojakovi si čtenáři současné poezie mohou obohatit slovní zásobu o slovo „matečník“, které podle anotace nakladatelství Weles označuje „výjimečnou buňku v plástvi, v níž roste včelí královna“. Nicméně kořen a etymologie slova, které je zároveň i názvem básnické sbírky, odkazují – v češtině i v polštině – ke slovu „matka“. Pokud za designát toho druhého, mnohem běžnějšího výrazu považujeme osobu, která dítě porodila, vychovala nebo obojí, ta je u Lebdy téměř nepřítomná. Oproti tomu dominantní postavou je v celé sbírce otec, kolem jeho postavy se v ní vše točí.

Toto točení, kruhovitý pohyb, zaznamenáváme na více různých rovinách knihy. Básně chronologicky odkazují k jednotlivým obdobím života lyrické mluvčí od dětství přes dospívání až k dospělosti. Všechny fáze jsou reflektovány ve vztahu k postavě otce, kterého sledujeme od doby zasvěcování dětí přírodě přes nemoc a instruování lyrické mluvčí, jak se má o zvířata starat během jeho pobytu v nemocnici, až po otcovu smrt, o níž se dozvídáme v poslední básni. Závažnost obdobného způsobu uspořádání je však zároveň zpochybňována – lineární čas dospívání člověka je zasazen do času cyklického, který vychází z oběhu Země kolem Slunce. Názvy jednotlivých básní tak často obsahují pojmenování určitého ročního období anebo konkrétního měsíce. Prvním textem je sice jitro: práce v krvi (jehož místo ve sbírce také není náhodné a připomíná nám druhý základ cykličnosti času: rotaci Země kolem vlastní osy), ale již další se jmenuje předjaří: první prolet. Odtud se vydáváme na cestu jednotlivými jarními a letními měsíci, podzimem, zastavíme se na chvíli u posledních dní zimy, až se kruh uzavře a znovu nastanou první jarní dny. Průvodcem na této cestě je již zmíněný otec.

„obracel jsem vaši pozornost k věcem země
tak úspěšně že když na mě budete myslet budete
mluvit jazykem rostlin“

Otec uvádí dceru do života, připravuje ji na něj, učí ji, jak se v něm pohybovat. Ukazuje jí domov (oikos) a jeho pravidla: „všechny svoje děti jsem obětoval zemi“ – promluví v básni hlasy: fragment. Zjednodušeně řečeno, jedná se o básně o různých iniciacích spojených se zemí/Zemí – chtělo by se říct „s přírodou“, jenže ta je těžko uchopitelná, nemá přesně vymezené hranice, zahrnuje i člověka a jeho výtvory: „chlapci od lesa nesou sůl v umělohmotných krabičkách / […] / sůl rozpouští těla zvířat za peníze které si takhle u našeho otce / vydělali kupují chlapci v obchodě rosolovitou tlačenku“ (červen: pohroma). Nepotkáme zde idealizovanou, romantickou Přírodu, pro niž by bylo příznačné nenásilné splynutí jejích jednotlivých aktérů, poklidná symbióza. Přes veškerou úctu k životu mimo-lidských bytostí se setkáváme kupříkladu se zabíjením zvířat na jídlo či s inseminací krav… Navíc i samotný člověk je zvíře, jak připomíná otec lyrické mluvčí: „ze začátku jsem s vámi mluvil / jako se zvířaty […]“ (lesní řeči: poznání); „krmíme zvířata zvířaty – napadlo mě // když jsem se díval na váš neúplný chrup a tlusťoučké dlaně“ (srpen: svatý den II).

Díky cyklickému chápání času a téměř posvátné figuře otce, o jehož pozornost děti zápasí (velikonoční svěcení polí: dělení), nabývají básně symbolické až mytické povahy. Zaměření na jednotlivé detaily, přesný výřez popisované situace k tomu paradoxně přispívá. Události-vzpomínky jsou „popisovány“ střídmě, stručně, a přesto – nebo naopak právě proto – se stávají univerzálními pravidly existence, která však nejsou formulována doslova. Jednotlivé situace se tak nezavírají samy do sebe, nechávají tušit nějaký skrytý, vyšší význam, a to především díky otcovým komentářům, které jsou zvýrazněny kurzívou. Když otec říká „musíš se naučit pracovat v krvi“, netýká se to pouze situace, kdy mu dcera vytahuje ze zápěstí třísku, a pokyn „vkládej jemně vybírej si teplé dny aby hnízdo / neprochladlo buď opatrná“ získává – právě i díky použití kurzívy – význam univerzální, existenciální rady.

Tempo většiny básní je pomalé, rytmus pevný, k čemuž přispívá poměrně stálá délka veršů, která nevykazuje velké výkyvy – jen výjimečně čítá více než dvacet nebo méně než deset slabik. Ke zklidnění tempa přispívá rovněž omezená interpunkce a absence velkých písmen. Toto „chybění“ spolu s hojným použitím enjambementu navíc stírá hranice a hierarchii v textech – podobně ani na tematické úrovni není žádná pevná hranice mezi lidským a mimolidským, mezi přírodním a umělým, důležitým a malicherným. Oikos, v němž se odehrává všechen život a pohyb, je totiž pro všechny bytosti společný a čas v něm cyklický. Jeho miniaturou je samotný Matečník – sbírku lze totiž číst především jako básnický cyklus, v němž se jednotlivé motivy vracejí napříč celou sbírkou, případně je motiv naznačený na konci básně rozvíjen na začátku básně následující.

V neposlední řadě je Matečník také kniha o vyrovnávání se se ztrátou. Zdá se, že i v tomto procesu hrají dehierarchizace vztahů a cyklické chápání času důležitou úlohu – pomáhají se ve světě nanovo adaptovat.