Recenzovat a koneckonců i vydávat nedokončené dílo je ošemetné, je to zkrátka nedodělek, který ještě autor nechtěl pustit z rukou. To platí i o románu Last Tycoon Francise Scotta Fitzgeralda, jejž letos pod názvem Poslední kapitán vydalo nakladatelství Leda v novém překladu Rudolfa Červenky. Jakkoli je třeba toto biografické čtení dávkovat po špetkách, čtenář se neubrání dojmu, že je na torzovitém díle patrné, že ho autor nedokončil, protože se v zásadě upil k smrti – i když samozřejmě nevíme, jak by kniha vypadala ve finální podobě. Zároveň jde ale o román čtivý, vtipný a plný ukázek Fitzgeraldovy charakteristické obraznosti.

Poslední kapitán je portrét a milostný příběh geniálního hollywoodského producenta Monroa Stahra, jehož předobrazem byl spoluzakladatel filmové společnosti MGM Irving Thalberg, pro kterého Fitzgerald pracoval jako scenárista. Thalberg dokonce stejně jako Stahr trpěl vrozenou srdeční vadou (dožil se sedmatřiceti let), která Stahrovi spolu se zesnulou krásnou manželkou a extrémním workholismem dodává až jakousi auru svatého mučedníka filmového umění.

Příběh vypráví z velké části žena, dcera jiného producenta Cecílie Bradyová, jež je do Stahra platonicky zamilovaná. Vyprávění je v jejím podání svižné a čtivé, ale její hlas bohužel vždycky nepůsobí uvěřitelně, někdy spíše než duchaplnou dívku připomíná přechytralého muže ve středních letech. Když líčí poměry v Hollywoodu, naráží na jejich komplexnost a podotýká, že „[j]enom několik málo mužů dokázalo celou tu filmovou rovnici udržet v hlavě. Žena se k rozluštění toho hlavolamu asi může nejvíc přiblížit tak, že se bude snažit pochopit některého z těch mužů.“ Jinde pak Cecílie sebe samu charakterizuje jako „štíhlou dívku s půvabnou tváří, velice elegantní a s probouzejícím se zárodkem mozku“. Podobně občas skřípe, když různé postavy pronášejí všelijaké bonmoty o scenáristech – jako by měl autor potřebu trochu se vypsat z křivd, které mu přinášela profese, jež ho okrádala o čas na psaní románů. Třeba komunistický předák Brimmer o scenáristech prohlásí: „Pěstují obilí, ale na posvícení je nezvou. Jejich názor na producenta je podobně negativní jako názor sedláka na jeho městského spoluobčana.“

Stahr se filmově – neboli osudově a na první pohled – zamiluje do tajemné, nezávislé, životem krapet poznamenané Kathleen, kterou text na předsádce označuje jako protiklad hýčkané jižanské krásky Daisy z Velkého Gatsbyho. Nejdřív mu uniká a potom neochotně odkrývá další a další informace o své osobě. Milostná zápletka, hlášky i různé obrazy v knize připomenou film, respektive dobový hollywoodský trhák. „Podívej se na mě – že je to Botticelli?“ chce Kathleen po Stahrovi, aby ohodnotil její vzhled. Jinde Stahrovi připomene „čerstvé ryby a humry uložené v ledu za výkladem. Byla to Nádherná Kráska. To Minna [Stahrova zesnulá žena] nikdy nebyla.“

„Filmovost“ Fitzgeraldova rukopisu spočívá v umění balancovat na hraně umění a kýče a nikdy zcela nepřepadnout na druhou ze zmíněných stran: „Stahrovy a Kathleeniny oči se setkaly a ponořily se do sebe. Na chvíli se milovaly, jak se už později nikdo nikdy neodváží. Záblesk jejich pohledů byl pomalejší než objetí, naléhavější než rozkaz.“ Jazyková stránka románu se však tímto rysem nevyčerpává; i přes zmíněné přešlapy Fitzgeralda v Posledním kapitánovi neopouští dar jiskřivého bonmotu; dále například ve vhodných chvílích k dokreslení scén ožívají předměty, tmou se prohánějí „divoké zelené oči autobusu“ a záclony „nazlobeně“ mumlají ve vánku.

V roce 1993 vyšla nová verze knihy pod názvem The Love of the Last Tycoon, kterou edičně připravil Matthew Bruccoli. Loni ji u nás jako Lásku posledního magnáta v překladu Martina Pokorného vydal Odeon. Tím se opět vracíme k problému nedokončeného díla. Podle Fitzgeraldových poznámek tvoří dochovaný text jen o málo více než polovinu plánovaného díla. Nejenže se nedozvíme, jak to se Stahrem a dalšími „dopadne“, ale těžko se v této fázi určuje už to, co je vlastně jádrem románu. Kromě toho nepřekvapí, že leccos v Posledním kapitánovi drhne. Vztah Stahra s Kathleen by si zasloužil propracovanější vývoj a například zmíněný komunista Brimmer působí dosti nesourodě. Třeba by ho Fitzgerald, píšící po hospodářské krizi, učinil součástí hlubší sociálněkritické reflexe doby, ale kdo ví?

Po Posledním kapitánovi sáhnou nejspíš hlavně čtenáři, kteří si oblíbili autorova předchozí díla, a asi se neubrání mírnému zklamání. Kniha však stojí za přečtení, a to především díky úspěšně načrtnuté postavě magnáta Stahra, jehož žitý americký sen přináší pozoruhodně kladný protiklad k proslavenějšímu Jayi Gatsbymu.