Všechny zařazené povídky spojuje motiv femme fatale anebo přinejmenším nedosažitelné ženy, po níž hlavní hrdina více či méně zoufale touží a za kterou nelze tušit nikoho jiného než krásnou a zprvu nedostupnou Zeldu Fitzgeraldovou.

I přes častou kritiku společnosti je z povídek cítit opojení meziválečnou realitou Spojených států. Poslední a asi nejvážnější povídka je až z roku 1940, ale atmosférou a tématem se duchu dvacátých let blíží. Takzvaná burácivá dvacátá léta („roaring twenties“) přinesla Američanům rovnoprávnější postavení žen, jazzovou hudbu, častější kontakty mezi bílými a černými, okázalou sabotáž prohibice, případně kult mládí a celebrit. Stejně jako hrdina povídky To nejrozumnější tehdy lidé upadali do vytržení nad výdobytky rychlého technologického pokroku: „Celý život myslel jen na tunely a mrakodrapy, na velké bachraté přehrady a na vysoké mosty o třech věžích, které se podobají tanečnicím držícím se v řadě za ruce, s hlavami vysokými jako města a se sukněmi z napjatých ocelových lan“ (s. 58).

Poslední polibek nám dává nahlédnout do světa hollywoodské filmové mašinerie. Hrdinka povídky, mladá oslňující panovačná herečka, v závěru zemře na zápal plic. Režisérovi, jemuž dělalo problémy s ní vycházet, a zároveň do ní byl zamilovaný, po herečce zbude jen pár útržkovitých filmových záběrů a snová vize, prchavá jako její krása. I ve zbývajících povídkách hraje svou roli téma dočasnosti lidské existence a mládí se v nich prezentuje jako stav zaslepenosti a bláznovství, ale zároveň téměř jako ideál. Merlin, hrdina povídky Ach, rusovlasá kouzelnice byl své kouzelnici nejblíže zamlada. Později se nechal sešněrovat společenskými konvencemi a spořádaně se usadil se ženou, kterou nemiloval. V závěru povídky ovšem zjistí, že „kouzelnice,“ po které celý život toužil, je ve skutečnosti někým jiným, než si celou dobu myslel. Autorův verdikt nad Merlinem je jednoznačný: „Teď mu nezbývalo nic než nebe, kde se sejde se všemi, kteří, stejně jako on, promarnili zemi“ (str. 56). Název povídky To nejrozumnější hovoří sám za sebe. Hrdina se na rok odloučí od své vyvolené a vybuduje si postavení ve svém oboru, ale faktem zůstává, že onen rok, který mohl strávit se svou dívkou, je nenávratně pryč: „Už nikdy nebude tak slabý nebo tak unavený, ubohý a chudý. Ale přesto věděl, že onen hoch před patnácti měsíci měl něco – nějaký žár, nějakou důvěru – co navždy zmizelo. To nejrozumnější – udělali to nejrozumnější“ (s. 79).

Fitzgerald se s gustem ironicky strefuje do nešvarů mainstreamové společnosti, populárních ikon, jako je třeba herečka z Posledního polibku, a omezenosti „spořádaných občanů“: „Na Merlina dopadla zodpovědnost. Zodpovědnost, jak vyjít s jeho třiceti a jejími dvaceti dolary týdně tak, aby si uchovali úctyhodnou tloušťku a důkazy o ní ukryli pod slušnými šaty“ (str. 32). Ironickému tónu nahrává jak Fitzgeraldovo vykreslení postav, které často spíš než plnohodnotné hrdiny připomínají figurky, tak způsob vyprávění. Fitzgeraldův vypravěč z nadhledu třetí osoby komentuje a v Kouzelnici i hodnotí jednání hrdinů: „[...] následovala večeře [a pak zamířili] do biografu, který je trpělivě učil, [...] že je brzo potká něco báječného, skvělého a krásného, budou-li trpělivě poslouchat své nadřízené a držet se stranou radovánek“ (s. 34).

Čtenáře, který je obeznámen pouze s Fitzgeraldovými romány jako Velký Gatsby a zejména Něžná je noc, může menší psychologická prokreslenost postav a způsob vyprávění zarazit. Obojí ale v poloze, kterou v povídkách Fitzgerald zaujímá, ničemu neškodí. Nastíněný styl jednak umožňuje názornější vyjádření autorova ironického postoje vůči tomu, o čem se vypráví, a jednak čtenář díky nerealističnosti postav snáze přijme fantaskní hravost, která se v povídkách občas objeví – například když „kouzelnice“ navštíví knihkupectví, v němž hrdina pracuje, a začne s ním vyhazovat knihy do vzduchu.

Co nesmí zůstat opomenuto, je výtvarné vyvedení knihy. Poslední polibek vyšel v nakladatelství Dokořán jako sedmý svazek ediční řady Netopýr, která si klade za cíl vydávat věčně živá díla českých i zahraničních autorů. Neotřelé výtvarné pojetí každého svazku této řady v dnešních podmínkách představuje vcelku výjimečnou snahu prezentovat knihu jako objekt, jehož hodnota není jen obsahová, ale i estetická. Ilustrace Saši Smolíkové a grafická úprava Pavla Rúta se výborně doplňují a dokonce by se dalo říct, že podtrhují kvality Fitzgeraldova textu. V různých odstínech zeleně od lahvové po absintovou se na ilustracích objevují osamocené postavy či předměty, které většinou doplňuje kratší sousloví z textu, jako třeba „bledá jako její tvář“, připomínající útržek letmo zaslechnuté melodie. Originální je i využití vnitřní strany obálky pro úvod ke knize. Připomeňme jen, že povídky poprvé vyšly v souboru Diamant Velký jako Ritz (SNKLU, Praha, 1964).