Spisovatelka a blogerka Andrea Hejlskov se vzdala pohodlného života v civilizaci a hledá způsoby, jak být v souladu s přírodou i se sebou samou. O tom, jaké to je přestěhovat se do malé lesní chaty bez vody a elektřiny a jak tuto změnu vnímaly její čtyři děti, napsala knihu Náš velký útěk.

iLiteratura: Před pár hodinami jste přiletěla z dánského venkova do srdce hlučné a rušné Prahy. Nesrazilo vás to na kolena stejně jako první návrat do Kodaně ze švédských lesů, který popisujete v knize Náš velký útěk?
Andrea Hejlskov: Ne, není to tak zlé. Už jsem se naučila přepínat mezi jednotlivými světy mnohem rychleji a být v tomto ohledu flexibilnější. Jezdila jsem v posledních letech hodně po přednáškách, takže jsem se v tom zlepšila.

iLiteratura: Nedávno jste hluboké švédské lesy opustila a vrátila se do rodného Dánska. Proč?
Andrea Hejlskov: Odstěhovala jsem se, ale do švédské přírody se vracím. Strašně moc mi schází les, potřebuju tam mít základnu. Ve Švédsku jsme zažívali rozpor mezi naprostou nezávislostí, soběstačností a závislostí na pospolitosti a jiných lidech. Po nějaké době jsme si uvědomili, že člověk je stádní zvíře a nemá smysl pokoušet se žít úplně odříznutí. Návrat do Dánska pro nás představoval pokus vrátit se do společnosti, mezi ostatní.

iLiteratura: Máte se ve Švédsku kam vracet?
Andrea Hejlskov: Ano, máme oba naše domy, jak ten ve Värmlandu, který popisuju v knize, tak i ten druhý, kterým kniha končí.

iLiteratura: Srub, jehož náročnou stavbu popisujete ve své knize, jste tedy nakonec dokončili?
Andrea Hejlskov: Ano, díkybohu. Ten pocit, kdy jsme ho dodělali, byl nepopsatelný. O stavbě srubů jsme toho tehdy moc nevěděli, takže to je dost špatný dům a jeho dokončení trvalo ještě několik let. Netušili jsme například, že se chlad drží v nížinách, a postavili dům v údolí. V zimě tam bylo k nevydržení. Nakonec jsme museli postavit nový srub na jiném místě.

iLiteratura: Kde bydlíte v Dánsku? Našli jste podobně klidné místo?
Andrea Hejlskov: Nyní žijeme na maličkém ostrově Fejø u ostrova Lolland. Starší děti se odstěhovaly z domova a zůstal s námi jen nejmladší Sigurd. Doma je najednou strašné ticho a klid.

iLiteratura: Jste takoví nomádi, pořád se stěhujete…
Andrea Hejlskov: Stále jsme zkoušeli, experimentovali, co nám bude vyhovovat. Několikrát jsme se stěhovali po Švédsku a hledali nejlepší způsob bytí, s dalšími lidmi, či sami… Nevěděli jsme, tápali jsme. Časem jsme na to přišli.

iLiteratura: Jak to vnímáte teď? Nacházíte rovnováhu, když jste jednou nohou v Dánsku a druhou ve Švédsku?
Andrea Hejlskov: V lese jsem se naučila, že svět neustále prochází změnou. Vyrůstala jsem v přesvědčení, že všechno musí být nalinkované jako podle pravítka, probíhat hladce, stabilně a předvídatelně. Během našeho extrémně primitivního způsobu života jsem pochopila, že výkyvy jsou přirozené, ať už co se týče počasí, nebo zdaru či neúspěchu. Ideál neměnnosti jsem opustila. Je v pořádku, že dochází ke změnám, jen je těžké o tom mluvit a vyjádřit to slovy, protože v sobě máme hluboko zakořeněné, že se máme řídit podle předem daného vzorce. Je normální cítit v zimě splín a nevoli cokoli dělat. Je přirozené, že když je venku –30 °C, nemáte sílu být produktivní.

iLiteratura: Píšete nyní další knihu. Zachycujete v ní další epizody ze svého života?
Andrea Hejlskov: Ano, jde opět o autofikci. Pracuju na ní už šest let, má 800 stran a právě ji dokončuji. Pojednává o cestě do středu lesa a hlubokých duchovních zážitcích, které se do Našeho velkého útěku nevešly a o nichž se mluví dost těžko.

iLiteratura: Začínala jste jako blogerka, ale blog jste smazala, nejste už příliš aktivní ani na Facebooku nebo Instagramu. Jak vnímáte sdílení svého světa na sociálních sítích?
Andrea Hejlskov: Blog jsem úplně zrušila. Na sociálních sítích jsem někdy velice aktivní, protože mám obrovskou potřebu komunikovat se světem a sdílet názory a postoje, jindy se úplně odmlčím. Musela jsem se naučit, že nebýt aktivní je v pořádku, protože mám dojem, že je nepsaný požadavek neustále něco zveřejňovat. Cítím se v tomto ohledu pod tlakem. Smazáním blogu se mi vlastně ulevilo. Psala jsem ho osm let.

iLiteratura: Nemrzí vás to?
Andrea Hejlskov: Ne. Smrt a konec jsou součástí života. Jistě, bylo to těžké rozhodnutí, ale jsem za něj ráda. Hodně se potýkám s tím, že dělám performativní biografii. Sociální média a přednášky jsou integrovanou součástí mého působení. S knihou to je těžší, protože má hranice, nemůžu reagovat na dotazy z publika apod.

iLiteratura: O čem pojednávají vaše přednášky? Vím, že se zabýváte ekologií – přednášíte o klimatu?
Andrea Hejlskov: Mluvím spíše o realizaci radikálních životních změn. Zjistila jsem, že na mé přednášky chodí obyčejní lidé, ne hipíci nebo přírodní lidé, jak jsem původně předpokládala. Můj život je o tom, jak jsem se rozhodovala a jaké následky to s sebou neslo ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Zaměřuji se hodně na emocionální rovinu.

iLiteratura: Na Instagramu jsem četla několik vašich příspěvků na téma ekologie a životní prostředí a získala jsem dojem, že si o svět děláte dost velké starosti.
Andrea Hejlskov: To rozhodně. Jsem aktivistka. Ale zpočátku jsem taková nebyla. Kniha Náš velký útěk pojednává o prvním roce, o zoufalství, o tom, co se odehrávalo v naší rodině. Nebyl to politický projekt, v ten se to vyvinulo postupem času. Teď už je to pro mě především politický projekt. Nedávno jsem měla přednášku pro mladé klimatické aktivisty Fridays for Future v Kodani. Ráda se bavím o změnách životního stylu či klimatu. Už to umím, ale dřív jsem to vyjádřit neuměla. Šlo o úplně jiný příběh.

iLiteratura: Spolupracujete s nějakou politickou stranou?
Andrea Hejlskov: Ne, velmi vědomě se tomu vyhýbám. Myslím, že politici balamutí lidi tvrzením, že mají moc, jenže ve skutečnosti žádnou nemají. Vymezuji se vůči kapitalismu a kriticky nahlížím společnost jako předem daný systém, do kterého se rodíme. Je potřeba si uvědomit, že nás vykořisťuje elita, která ničí životní prostředí na celé planetě, a že je potřeba se vůči tomu ohradit. V Dánsku schází politická strana, která by tyto věci řešila radikálněji. Politika je jen reklama, propaganda.

iLiteratura: Pojďme se vrátit zpátky ke knize Náš velký útěk a vašemu příběhu. Jak pokračoval?
Andrea Hejlskov: Můj bývalý muž Jeppe po čase pocítil potřebu vrátit se ke své umělecké profesi. A co se týče dětí, Viktoria obeplula svět, Sebastian studuje pedagogickou školu a Silas dokončuje třetí ročník gymnázia. Oba starší kluci se zapojili zpátky do systému, jen Viktoria je taková rozevlátá. Dodnes ale všichni jezdí do lesa a mají potřebu se vracet do panenské přírody, trávíme tam Vánoce, je to součást našeho života. Přemýšlíme, do jaké míry být součástí společenského systému a do jaké míry se z něj vymanit. Sebastian by rád bral do přírody mladé lidi ze sociálně slabšího prostředí, chodil s nimi na túry a otevíral jim nové horizonty.

Nedávno jsem dostala dopis od staršího manželského páru tady z Čech. Četli mou knihu a chtěli se se mnou spojit. Jejich e-mail mě dojal, protože mi psali, že mají sami děti a udělali podobné rozhodnutí. Byli rádi, že svůj příběh sdílím.

iLiteratura: V Čechách máme tradici chalupaření a s tím spojeného primitivnějšího způsobu života, ale jde spíše o víkendový relax než rozhodnutí na celý život.
Andrea Hejlskov: Ve Švédsku to je podobné a můj příběh tam vlastně nic nového nepřinesl, možná v tom dlouhodobém rozměru. V Dánsku je to něco jiného, tam tuto tradici nemáme, jezdí se jen do pěkných letních domů, které s primitivnějším způsobem života nemají společného zhola nic.

iLiteratura: Litovala jste někdy, že jste opustili Dánsko?
Andrea Hejlskov: Ne, nikdy. Bylo to velké rozhodnutí, ale tehdy jsme potřebovali drastickou změnu. Lidi se mě často ptají, co děti? Nebylo to problematické? Jistě, rozhodnout za děti je zodpovědné, ale podobně zásadní rozhodnutí je i nechat děti vyrůstat v Dánsku. Je to země, kde děti začínají pobývat v institucích jako jedny z nejmladších na světě. Nikdo o tom nepřemýšlí, protože to tak dělají všichni. Jsem přesvědčená o tom, že jsme udělali dobrou věc.

Bydleli jsme na severu osm let, děti ve Švédsku začaly chodit do školy, chtěly využívat internet, studovat a také mít koupelnu – ale tu jsme nikdy pořádně neměli. Jiní lidé, kteří učiní tak extrémní změnu, jsou buď mladí, nebo mají malé děti, jenže my už měli dost velké děti a museli jsme se přizpůsobovat jejich nárokům. Každé ráno k nám do země nikoho zajížděl školní autobus a vyzvedával je. Dnes mi to připadá neskutečné.

iLiteratura: Jste dosud v kontaktu s Kapitánem a ostatními přáteli z lesa?
Andrea Hejlskov: Ano, Kapitán si žije po svém. Zdědil peníze, díky kterým si pořídil loď. Plachtí a pěstuje na palubě zeleninu. Je z něj pirát, protože loď lze deklarovat jako samostatný stát. Žije sám, užívá si to. Třeba ale vůbec netuším, kolik mu je. Tak kolem padesátky.

iLiteratura: Pomohlo vám psychologické vzdělání lépe přestát krize, které život mimo civilizaci přinesl?
Andrea Hejlskov: Ano, uměli jsme o problémech mluvit, položit si zásadní otázky a být k sobě v kritických chvílích otevření.

iLiteratura: Máte nějaké plány do budoucna?
Andrea Hejlskov: Ne. S Jeppem jsme se rozvedli. Stále tvoříme rodinu, bydlíme spolu, ale už nejsme unie. Plánujeme zůstat rodinou a být otevření. Je potřeba akceptovat, že se věci v životě mění a je to v pořádku. Jeppe je nadšený na Fejø, má kolem sebe muzikanty a ekologické zemědělce. Já jsem si uvědomila si, že naše společnost je posedlá plánováním. Já nic neplánuju. Sním o tom, že si koupím kempingový vůz a budu cestovat. Nechci dělat nic, co se ode mě očekává. Chci najít vlastní cestu a svobodu.

iLiteratura: Nepotřebujete mít v životě větší jistoty?
Andrea Hejlskov: Ne. Život v lese mnou dost hnul. Neměli jsme tam žádné jistoty a neumřeli jsme. Mám tu zkušenost zakódovanou v těle. Přátelé se mě pořád ptají, jak můžu být bez stálého zaměstnání a kde beru odvahu žít pod hranicí chudoby. Mám životní motto: „Svoboda spočívá v tom, že slevíme ze životního standardu.“ Z toho vyplývá, že není nutné tak zběsile pracovat, protože prostředky, které nám zaměstnání dává, vlastně nepotřebujeme.