Belgičanka Barbara Abelová (*1969) je už na domácí scéně zavedená autorka kriminálních románů – za posledních patnáct let vydala u tří významných francouzských nakladatelů celkem tucet knih. Přesto je Já nevím (Je sais pas z roku 2016) její první titul převedený do češtiny.

České vydání se na obálce hlásí k zařazení do škatulky „thriller“. Není to bezdůvodné, napětí tu nechybí a na mrazení v zádech taky dojde, ale první stránky by mohly vzhledem k této nálepce vyvolat zbytečné zklamání. Román se na nich drží poměrně nevinných situací a scenérií: mateřská školka se vydává na výlet do přírody a do té doby vzorná manželka prožívá čerstvý románek. Zní to skoro jako z červené knihovny; k milostnému vzplanutí, které v mladé ženě probouzí takřka zapomenutou energii, dochází mezi okouzlujícími postavami na okouzlujícím pozadí. Milenec Étienne je charismatický starší muž, Camille úspěšná architektka. Spolu s manželem – vysokoškolským profesorem – i andělsky roztomilou dcerkou Emmou si je představujeme ve stylovém středostavovském domě. Podobně působí i druhá linie, v níž děti na výletě dovádějí za slunečného dne na zelených lukách. Idylický začátek tu však není náhodou.

Když se malá Emma ztratí, ještě pořád to nevypadá na nic vážnějšího než na postihy hrozící školce, až se dítě najde – holčička je rozmazlená, a jde tedy jistě jen o další její rozmar. Napětí však narůstá a objevují se zvraty a komplikace. Ty působí tajemně, tíživě, a přitom uvěřitelně. Co se původně jevilo jako snadno řešitelný problém, ztěžuje řada dalších faktorů: dětská mysl je neproniknutelná a možná ne až tak nevinná, jak se zdálo (ale kdo ví?), rodinné vztahy se už dávno neopírají o důvěru a upřímnost. A lidé často vítězí nad přírodou jen díky složitým výdobytkům vědy, které mohou selhat. Tady je důležitá kontrastní postava Mylène, nehezké a neoblíbené dívky, sužované cukrovkou. Jako by na sebe svolávala neštěstí ze všech stran, od složitého dětství přes zmíněnou fyzickou nedostatečnost až po ústrky každodenního života. Zůstává otázkou, jestli jde spíše o přírodní jev, o ukázku toho, jak vyspělá společnost hlásá potřebu ochraňovat navzdory Darwinovu zákonu slabší jedince, s nimiž si však neví rady, nebo zda je naopak společnost sama zdrojem této slabosti, protože prohlubuje rozdíly mezi úspěšnými a ztroskotanci. Přes tuto nejednoznačnost působí protiklad krásy a ošklivosti trochu prvoplánově.

Po pomalém rozjezdu až do závěrečného rozuzlení udržuje Abelová celkově příjemnou nejistotu v otázce, jestli k neblahému propletení osudů došlo náhodou, nebo úmyslně, a ve druhém případě zůstává nejasné, jestli za vším stojí okamžitá reakce v hraniční situaci, nebo zvrhlý plán. Nakonec nás může překvapit, kdo co věděl, ale ne natolik, abychom se cítili podvedeni. Autorka dovedně nastiňuje vnitřní rozpory postav, příběh je totiž vyprávěn z několika dosti odlišných pohledů protagonistů, dvou ženských a dvou mužských. Ženy nejsou přímo pasivní, snaží se zorientovat ve svízelné situaci a vyváznout z ní s co nejméně šrámy, přesto muži působí víc jako ti, kdo po bolestivém váhání činí konkrétní rozhodnutí s cílem ovlivnit svět kolem sebe. Postavy jako by ilustrovaly tezi, která v obecnější rovině může znít „zlo plodí zlo“. Přílišná iniciativa a snaha vzít osud do vlastních rukou, ať už ve snaze prchnout ze stereotypu, nebo ho naopak křečovitě hájit, má podle románu fatální následky. K nim přispívá také fatalita povah, formovaných nejprve dědičností, pak výchovou, a to s nezvratnými následky. Samotný závěr nabízí možná až příliš násilné uzavření kruhu, je však nutno uznat, že si je domýšlí sám čtenář: v knize není nic řečeno doslova.

Román sleduje v posledních letech velmi oblíbenou linii, kterou představují bestsellery Dívka ve vlaku od Pauly Hawkinsové nebo Zmizelá Gillian Flynnové . Spojuje se v ní napětí, nejednoznačný kriminální motiv a pokroucené vztahy pod zdánlivě klidnou hladinou zajištěné západní společnosti. Zápletka Zmizelé je o něco propracovanější, Dívce ve vlaku se navíc Já nevím velmi blíží i problematikou paměti. Přesto má i svou osobitost, věnuje významný prostor například vztahu mezi rodiči a dětmi, a to jak v nižším věku, tak v dospívání. Po formální stránce se Abelová snaží text místy ozvláštnit krátkými paralelními pasážemi, které mají svůj smysl, ale pro zachování svižnosti vyprávění by mohly být ještě kratší. Celkově je však kniha řemeslně velmi dobře zvládnutá, a i když nepřináší celkově nic převratného, nesporně si najde spokojené čtenáře.