Románem Zmizelá vstoupila Američanka Gillian Flynnová mezi literární superhvězdy. Už měla za sebou dva velmi dobře přijaté kriminální romány, Zmizelá jí však v roce 2012 přinesla mimořádnou čtenářskou oblibu a o dva roky později také zdařilou (a opět v kinech velmi úspěšnou) filmovou adaptaci natočenou renomovaným Davidem Fincherem. A je vítané zjištění, že tento Flynnové román jde proti zavedeným klišé kriminální literatury, že je chytře, nápaditě zkonstruovaný a že některé jeho pasáže by klidně mohly figurovat v takzvaně „vážném“, společenskokritickém románu. Teprve poslední třetina vykazuje prvky typické pro thriller, přičemž v závěru se dočkáme momentů, jaké bychom očekávali spíše v jízlivých hororech takového Raye Bradburyho.

Výchozí situace přitom není nikterak originální. Mladí (a krásní) bezdětní manželé, nedávno nastěhovaní z New Yorku do městečka ve státě Missouri, mají každodenní spory, až v jeden den manželka nevysvětlitelně zmizí. Policie samozřejmě okamžitě začne podezřívat z vraždy manžela Nicka, který sice rychle začne jednat a snaží se vžít do role manžela zoufalého nad ztrátou milované osoby, ale moc mu to nejde. Navíc začínají vycházet najevo skutečnosti, které mu značně přitěžují: na televizní kamery se tváří málo zkroušeně, policii odpovídá vyhýbavě a samozřejmě se ukáže, že má milenku.

Zároveň ale čtenář s Nickem od počátku sympatizuje, a to nejen proto, že je vypravěčem převážné části knihy. Druhým vypravěčem je jeho ztracená manželka Amy: kapitoly střídavě sledují současnost z pohledu Nicka a minulost zachycenou v deníkových záznamech Amy. Postupně tak skládáme příběh zpočátku nadějného manželství dvou talentovaných a obdivovaných lidí, kteří se ale vinou vnějších okolností (Nick byl novinářem v prestižním newyorském listě, který ale musel v několika vlnách propustit téměř všechny své redaktory, Amy zase příliš spoléhala na příspěvky od rodičů pocházející z tržeb za jejich knižní sérii o holčičce, jíž byla Amy předobrazem) dostanou téměř na mizinu a musejí newyorské společenské i kulturní centrum opustit a zakotvit v zapadákově zvaném Severní Kartágo. Tyto úvodní pasáže přitom nejsou jen popisným úvodem do thrillerové zápletky, mají svou vlastní kvalitu a vypovídají o obecném osudu generace dnešních třicátníků, humanitních vzdělanců a aspirujících literátů, kteří měli ještě začátkem tohoto tisíciletí skvěle naplánované a rozjeté profesní kariéry, než se přihnal internet a všechna pracovní místa jim sebral a nenahradil novými. Nick i Amy samozřejmě patří mezi zlatou mládež intelektuálních kruhů, zejména Amy, která prožila dětství jako titulní hrdinka populární knižní série, což jí na jednu stranu samozřejmě lichotilo, na druhou však ve svém deníku popisuje útrapy, které občas veřejnou popularitu provázejí. Ale i přesto jim čtenář nutně fandí, a když jejich rozpory srovnává s běžným průměrem, nepřijdou mu nikterak fatální. Stále jim přeje, aby se shledali a šťastně spolu žili.

Jenže pak přichází první ze zvratů, kterých v knize následuje ještě několik. Prozrazovat se jej nesluší, lze snad říci tolik, že nejen Nick, u něhož se postupně začnou vyjevovat poklesky, ale ani Amy není spolehlivým vypravěčem. Ba dokonce je to ještě horší: zatímco Nick je nespolehlivý pouze v obvyklém smyslu, že tedy zatajuje před čtenáři nějaké informace, Amy je ve svém deníku vypravěčem přímo manipulativním. A Flynnová v její postavě vytvořila skvělý typ líbezné mrchy, který pochopitelně z detektivek známe již několik desetiletí, ale dosud nikdy tak do detailu rozpracovaný a tak uvěřitelný jako zde. Je natolik sugestivní, že čtenář-muž po dočtení maně začne zkoumat ženy ve svém okolí, jestli nevykazují podobné rysy, aby si na ně dal včas pozor. Flynnová tak navazuje na své předchozí thrillery, zejména na prvotinu Ostré předměty, kde také ve fatální roli vystupovala jakási mladší verze Amy, a prokazuje, že je v současnosti zřejmě nejlepší průzkumnicí jemné ženské proradnosti a zákeřnosti.

Důležité přitom je, že Flynnová se nespokojuje s jedním, byť sebepřekvapivějším zvratem, že když odhalí podstatu zločinu, která by u průměrného autora stačila na uspokojivý závěr, jsme teprve v polovině knihy a autorka suverénně pokračuje dál, k dalším překvapením, k dalším intrikám, které rozehrávají různé postavy příběhu, ale jen některým z nich skutečně vycházejí. Procedurální vyšetřování ji vlastně vůbec nezajímá, byť ona i její hrdinové až příliš dobře znají jeho průběh a metody a snaží se těchto znalostí využít ve svůj prospěch.

Flynnová přitom skvěle zvládá zachytit jak mikrokosmos jednoho partnerského vztahu, tak makrokosmos okolí: zmizení mladé pohledné ženy se rázem stane velkou mediální událostí, přičemž hlavní aktéři děje se musejí naučit mediální tlak zvládat či přímo ovládat ve svůj prospěch. Do toho vstupují všemožné předsudky, sympatie a antipatie sousedů a rodinných příslušníků, známá i neznámá minulost Amy i Nicka. A když si už čtenář myslí, že je vše vyřešeno a že vše míří k pozvolnému závěru, má ještě autorka pro své postavy nachystán pat, který je vlastně vítězstvím padoucha.

Zmizelá je skvělý psychologický thriller, ukázka toho, jak se kriminální žánr dá napsat uvěřitelně, a přitom nanejvýš napínavě. V poslední době se hodně mluví o skandinávské vlně, ale stejně tak by bylo možné mluvit o vlně mladých autorek, které do trochu zatuchlých vod krimithrilleru přinesly vítané osvěžení. Jistě, není to nic tak úplně nového, jejich kmotrou je Patricia Highsmithová, která to uměla už před více než půl stoletím. Ale i tak je skvělá zpráva, že v rolích padouchů se stále častěji po všech těch geniálních (anebo jinak velkolepých) úchylech začínají objevovat obyčejní lidé. Jakkoliv se nakonec ukáže, že i takový obyčejný člověk může mít psychopatické rysy.