Bude to nějaká nová hra, píše se v knize. A opravdu. Jako bychom skládali z padesáti šesti fragmentárních kapitol padesát šest malých kousků puzzle, ze kterých nemá vzniknout ucelený obraz. A skutečně nevzniká. Je to hra; záleží na čtenáři, jestli na ni přistoupí. Slabší povahy v některých místech zaváhají, zda vůbec chtějí pokračovat. Důležité však je dohrát až do konce. Jedině tak se zvláštní surrealistická skládačka vyjeví ve vší své nádherné nedořečenosti.

Debut řecké spisovatelky Margarity Karapanou s názvem Kassandra a vlk vzniká v roce 1974, v autorčiných osmadvaceti letech. Řecko tehdy ovládala tzv. vojenská junta, pravicová diktatura, jež padla po sedmi letech, právě v roce dopsání Kassandry. Této historické souvislosti si nelze nevšimnout ani v knize, kde se objevuje postava generála či kapitola nesoucí název Teta Samantha provádí převrat. Špatnou sociální situaci, politickou nestabilitu i všeobecné nepokoje najdeme i na jiných stránkách novely. Karapanou se však nikdy nesnažila reprezentovat svůj národ tak, jak to dělali jiní autoři v dobách občanských válek či diktatur. Šla mnohem dále, za hranice rodné země, za hranice politické reality i reality vůbec. Hledá vlastní kosmopolitní cestu – vlastní jazyk, skládaný a slepovaný z angličtiny, francouzštiny, italštiny, rodné řečtiny i němoty („mluvím na ně, jen to dělám beze slov“ – s. 78). Hledá svébytnou cestu vlastní identity. Kassandra, hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka příběhu, je popisována tu jako malá dívenka a nevinná pozorovatelka, tu jako krutá aktérka, jež si plně neuvědomuje následky svého jednání, a vzápětí jako bytost, která se seznamuje či je seznamována se sexualitou. Pro nás, čtenáře, je na mnoha místech těžké a bolestivé setrvat. Kassandřina imaginace zde rozehrává souboj se skutečností a lze jen těžko soudit, kdo je konečným vítězem. V rukou dospělých se sama stává sexuální hračkou a o pár stran dále sexuálně konejší jiné. Krátké a úderné věty, jimiž jsou příběhy budovány, se zarývají do představ o běžném dětském vyprávění. Boří naše očekávání a přetváří jej novou, děsuplnou tělesností. Jen v tom ale ta hra není…

Kassandřino vyprávění časově ohraničuje její narození a první školní den. Narodila se „v hodině vlka“, jak se můžeme dočíst v anglickém znění, které vyšlo v roce 1976, dříve než řecký originál. Tato zmínka je mnohem přesnější a především logičtější než u českého vydání nakladatelství Malvern, kde ji překladatel Denis Kostomitsopoulos vynechal a Kassandru zasadil pouze do „znamení Raka“. „Hodina vlka“ byl také jedním z možných názvů knihy, který Karapanou doporučil překladatel do angličtiny Nick Germanacos. Je to právě motiv vlka, který nás uvádí do děje: „,Pojď se podívat na knížku s obrázky.‘ Běžela jsem do jeho pokoje s knížkou v podpaží a podávala mu ji s něhou. Na prvním obrázku byl vlk, který otvíral tlamu a polykal sedm šťavnatých prasátek. Obvykle mi bylo líto vlka. Jak jen spolkne tolik prasátek najednou? Pokaždé jsem mu to říkala a ptala se ho. Tehdy mi vsunoval svou chlupatou ruku do mých bílých kalhotek a dotýkal se mě. Necítila jsem nic jiného než jistou teplotu. Jeho prst šmátral tam a zpátky a já se dívala na vlka. Sténal a potil se. Ani mi to moc nevadilo. Teď, když mě hladívají, myslím pokaždé na vlka a je mi ho líto.“ (s. 8)

Vlk sehrává v knize nezastupitelnou roli. Je to sexuální predátor, který se proměňuje a bere na sebe různé podoby. Karapanou mistrně podsouvá čtenáři nenávratné znejistění, nabourává očekávanou psychologii postav; Kassandra není pouhou obětí vlků. Sama se postupně proměňuje v násilnici, páchající pod hávem dětské naivity krutosti bez domýšlení následků. Hranice mezi nevinností dítěte a rafinovaností dospělého tyrana je však nebezpečně tenká. Ocitáme se v transcendentálním příběhu dívenky, či ve snovém světě dospělého dětinství? Zůstává jakási neurčitost, fatální dekonstrukce charakteru dětského vypravěče i způsobu a obsahu jeho vyprávění. Důležitým potvrzením výše uvedeného je poukaz na již zmíněnou silnou sexualitu. Se všemi, které Kassandra dětsky a oddaně miluje, se oddává sexuálnímu šílenství. Kuchařka Fany, sluha Petros, který se za některých nocí převléká do ženských šatů, náhodní kolemjdoucí – těm všem řecká spisovatelka nasazuje masku tajemství, zvrhlosti či perverzity. Podivná hierarchie ve vysoce postavené patricijské rodině se s postupujícím dějem odhaluje. Kassandra vyrůstá především s babičkou, jež se jí snaží vychovat v přehnaně přísných stavovských konvencích, z nichž utíká i hravý a tichý dědeček. Matka žije v Paříži, kde se setkávají, avšak zároveň rozcházejí – mateřské pouto bychom zde hledali marně. Což je ostatně příznačné pro celé autorčino dílo. Nejpodivnější je ovšem otázka, co se děje s otcem. Ten zde vystupuje jako stín s nejasnými obrysy, pouhý přelud, potřebný ke zdánlivé komplexnosti rodiny, v níž mladá hrdinka vyrůstá a odkud také uniká do svých snů a představ.

Nejasností je prostoupené celé vyprávění. Karapanou jej spojuje nezadržitelnou imaginací; syté a hutné barvy v próze proměňují svět, jako ho známe, v červené stromy, černá labutí křídla, modré hory. Nápadný je také důraz na textury materiálů; hebký samet, lehké hedvábí, těžká látka spodniček. Některé kapitoly jsou vystavěny jako kulinářské menu francouzských šéfkuchařů, jindy se ocitáme na pestrobarevné přehlídce transvestitů nebo jsme účastníky dětského hašteření, mnohdy však s krutostí končící smrtí. Na téměř 120 stránkách se odehrává návyková hra obrazů i temnoty, vůní i pachů, zvuků i ticha, dobra i zla, přátelství i nevraživosti, dobroty i krutosti, dětských pohádek i dospělých nemorálností, smíchu i pláče. To vše drží pohromadě díky snaze (nebo umění) Margarity Karapanou udržet ve čtenáři pocit nejistoty z nevšedního a zvrhlého dobrodružství. Kassandra a vlk jednoznačně nepředstavuje snadné čtení. Právě čtením však ožívají nadreálné mikropříběhy, které nás zasáhnou svou urputností, opojným bezčasím, nepochopitelnou známostí. Kniha je totiž mimo jiné i nějakou novou hrou. „Zahrajeme si, Vlku, vlku, jsi tady?“ (s. 53)