Ti, kdo se nějakým způsobem vymykali průměru nebo chcete-li „normálu“, často neměli v dějinách lidských společenství jednoduché postavení. Vcelku nehraje roli, zda se jednalo o jedince mimořádně chytré, silné, oddané určité ideji či víře, jednotlivce odlišného vzhledu nebo odlišných názorů anebo ty, jejichž mysl byla z nějakého důvodu narušena a znemožňovala jim život ve většinové společnosti. Právě posledně zmíněné skupině, pro jejíž příslušníky se těžko hledá označení, které by nemělo pejorativní nádech ani by neneslo známky šroubovanosti obvyklé pro odbornou terminologii, se dlouhá léta věnoval sociolog a historik medicíny Andrew Scull (nar. 1947) a své poznatky a závěry shrnul před čtyřmi roky do objemné knihy, kterou v překladu Jaroslava Veise s názvem Šílenství a civilizace. Kulturní historie duševních chorob od bible po Freuda a od blázince k moderní medicíně nyní uvádí na český trh nakladatelství Academia.

Jak košatý podtitul knihy napovídá, pokusil se Scull podat přehled, jak se postavení osob trpících duševními poruchami v průběhu historie měnilo napříč kulturními okruhy a staletími a jakým vývojem prošla zdravotní péče ve vztahu k tomuto typu pacientů. Na tomto místě je vhodné rovnou uvést, že až na nepatrné výjimky se Scull zaměřil na euroatlantický, především anglofonní, frankofonní a německý kulturní okruh; dočíst se, jakým způsobem ke svým duševně nemocným druhům přistupovali původní obyvatelé rovníkové Afriky, Austrálie, Ameriky nebo tichomořských ostrovů by jistě nebylo nezajímavé. Autor pominul i psychiatrickou péči v totalitních režimech 20. století (s výjimkou toho, co bychom dnes nazvali posttraumatický stresový syndrom u frontových vojáků). Zamlčet rozsáhlé programy na sterilizaci, nebo dokonce fyzickou likvidaci duševně nemocných pacientů je v případě knihy věnující se dějinám psychiatrie přinejmenším podivné rozhodnutí.

V souladu s podtitulem knihy autor začíná svůj exkurz do dějin (vnímání) duševních chorob příklady z Bible, králi Saulem a Nabúkadnesarem, plynule pokračuje chronologicky přes antické Řecko a krátkou odbočku do Číny, středověk, novověk, osvícenství, 19. a 20. století až do současnosti. Na příkladu četných literárních děl ukazuje, jak se reflexe duševních chorob většinovou společností vyvíjela – různí šílenci a blázni vystupují v dílech Dantových, Shakespearových, Zolových, Ibsenových a mnoha dalších autorů náležejících do kánonu světové literatury i těch dnes již pozapomenutých. Je otázkou, nakolik by s autorovými interpretacemi souhlasili literární vědci, nelze však popřít, že uváděné příklady přesvědčivě dokreslují charakteristiku daného období, co se psychiatrické péče týče. Tuzemského čtenáře jistě napadne, kam by asi autor zařadil a jak by analyzoval postavu Viktorky z Babičky, patrně nejznámější duševně narušenou postavu české literatury.

Obraz duševních poruch v literatuře a dalších kulturních oborech není ale jediným tématem, kterému se Scull věnuje. Pokusy o léčbu osob chovajících se výrazně jinak než okolí sahají rovněž velmi hluboko do minulosti, často ovšem tyto pokusy měly podobu náboženských obřadů vymítání zlých duchů a jejich úspěšnost byla velmi diskutabilní, stejně jako známá starořecká nauka o potřebné rovnováze čtyř tělních tekutin a problémech vznikajících tehdy, je-li některé z těchto tekutin nadbytek. Jistě zajímavé jsou pasáže o vzniku a vývoji institucí označovaných hovorově i v textu knihy jako blázince – nejednoho čtenáře překvapí, že i v Evropě bychom našli špitály zaměřující se na péči o duševně nemocné již na konci středověku. Tyto instituce prošly velkými změnami, od počáteční podoby špitálů, kde se mniši starali o poměrně nízký počet duševně nemocných pacientů až po obrovské ústavy, které v extrémních případech měly v péči řádově tisíce nebo ještě i o jeden řád více pacientů, aby se nakonec většina evropských zemí v druhé polovině 20. století rozhodla tlačit všemi způsoby na to, aby byl počet pacientů v ústavech co nejnižší – aniž by se ovšem odpovědné úřady snažily zodpovědět otázku, jakým jiným způsobem duševně nemocným pomoci, což vyústilo v nárůst počtu sociálně vyloučených lokalit nebo přímo zvýšení počtu bezdomovců.

Největší pozornost autor věnuje 19. století s přesahem zhruba do skončení první světové války, kdy technika a lékařská věda učinily v mnoha oblastech skutečně velký pokrok. Z hlediska psychiatrie (u které autor upozorňuje na to, že zdaleka nepanovala shoda na tom, jak by se toto lékařské odvětví vůbec mělo označovat) se ale často jednalo o pokrok značně pochybný, jak autor dokládá na známých příkladech mesmerismu či frenologie, ale i dalších méně známých kuriozních epizodách. Velký prostor samozřejmě patří Sigmundu Freudovi a jeho následovníkům.

Dokonce ještě ve 20. století se v psychiatrii objevila řada metod, z nichž dnešnímu čtenáři přinejmenším naskočí husí kůže. Na prvním místě (pokud pomineme programy přímé fyzické likvidace pacientů) je nutné zmínit lobotomii, lékaři ale neváhali ani uchýlit se k takovým krokům jako infikace pacientů malárií, protože od následné horečky si slibovali, že v pacientově těle spálí i mikroby odpovědné za jeho duševní potíže, nebo k stimulaci pohlavních orgánů elektrickým proudem. Od těchto praktik se po druhé světové válce naštěstí poměrně rychle upustilo, podobu péče o duševní zdraví začaly ale (de)formovat komerční zájmy farmaceutického průmyslu a situaci nezlepšilo ani několik nezávislých výzkumů prokazujících vágnost a nejasnost jednotlivých diagnóz. To nakonec vyústilo v rozhodnutí Americké psychiatrické asociace vydat Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch. Byť se na první pohled jedná o užitečnou pomůcku, ne všichni odborníci vyjadřují s manuálem přesvědčený souhlas a kritizují skutečnost, že pro mnoho lékařů se manuál stal neoddiskutovatelným dogmatem, ačkoliv nejspíše nikdy nebude schopen v sobě zahrnout všechny možné variace duševních poruch.

Jak sám autor shrnul v epilogu, o příčinách chování lidí, které většinová společnost označí výrazy jako blázen nebo šílenec, toho stále víme velmi málo, a navíc se konejšíme falešným vědomím, jakých pokroků jsme již dosáhli. Byť dnešní medicína již upustila od metod zmíněných výše, nelze vyloučit, že dnešní postupy budou jednou označeny historiky za podobně zcestné jako lobotomie nebo pouštění žilou.

Kniha vyniká skutečně obrovským množstvím informací, je zcela nepochybné, že autor strávil jen sběrem a tříděním podkladů dlouhá léta. Chvílemi se ale čtenář musí ptát, zda si Scull nepředsevzal až příliš ambiciózní cíl, respektive zda se někdy v záplavě nasbíraných poznatků a při snaze jich co nejvíce zprostředkovat sám neztrácí. Je pochopitelné, že se nemohl držet striktně chronologického výkladu, na počátku některých kapitol ale čtenář tápe, v jaké době se vlastně odehrávají. Opakovaně autor přeskakuje od tématu k tématu, aby se pak někdy k tomu původnímu opět vrátil, což může být matoucí zejména v situaci, kdy si čtenář chce při četbě dělat poznámky nebo hledá konkrétní údaje. Například v podkapitole „Šílenství a film“ autor nejprve rozebere děj známého filmu Kabinet doktora Caligariho a poté přejde k rozboru poměrů v hollywoodských studiích, kde v podstatě každý filmař dříve nebo později musel vyhledat pomoc psychologa, psychoterapeuta nebo přímo psychiatra. Oba příklady se sice jistě týkají jak šílenství, tak filmu, ale přechod od jednoho tématu k druhému je náhlý a hlavně nesouvislý. Jiné informace se sice týkají historie psychiatrie, ale v zásadě jsou podány bez zasazení do kontextu se zbytkem knihy – znalost o tom, že existují luxusní hotely, které vznikly přestavbou bývalých blázinců a jejich manažeři se snaží tyto informace příliš nešířit, souvisí s vývojem blázinců jako institucí jen velmi volně, podobně jako obsáhlá pasáž o depresivním dojmu, jímž na dnešního návštěvníka působí ruiny dávno zrušených a zbořených ústavů. Podobně depresivně jistě působí i jiné opuštěné zubem času poznamenané budovy, jistě by bylo nepřesné tvrdit, že depresivní dojem vyvolávají jen ruiny blázinců.

Pokud se ale čtenář proti této místy se vyskytující chaotičnosti obrní, bude mu odměnou pestrá mozaika jen málo známých souvislostí, postřehů, kuriozit i děsivých a závažných faktů, které lemují společnou cestu lidské společnosti a duševních poruch dějinami. Cestu, o které nám nezbývá než doufat, že se netočí v kruhu, ale že, i když s různými křivolakými zákruty, skutečně směřuje kupředu.