Totalitní režimy nevidí hrozbu jen v odpůrcích, kteří neváhají sáhnout po zbraních nebo kteří šíří protirežimní letáky, literaturu, písně či vtipy, přinejmenším s podezřením a často s otevřeným nepřátelstvím hledí na činnost církví. Výjimku v tomto ohledu nepředstavovaly ani oba režimy, které ve 20. století ovlivnily chod českých dějin. Jako asi nejznámější příklad českého kněze perzekuovaného totalitním režimem lze uvést pátera Josefa Toufara, tragických příběhů kněží a řeholníků pronásledovaných, vězněných, mučených a zavražděných nacisty a/nebo komunisty bychom ale nalezli mnohem více. Jedním z těchto méně známých, ale o nic méně působivých osudů je život pátera Bohuslava Buriana, který drtivou většinu svého dospělého života prožil v koncentračních táborech a komunistických věznicích, kde také ve věku pouhých 41 let zemřel. Tomuto málo známému knězi věnoval svou nejnovější knihu badatel František Kolouch, známý zájemcům o danou tematiku již svými předchozími životopisy jiných pronásledovaných duchovních.

Bohuslav Burian se v řadě ohledů liší od představy, jakou nejeden čtenář má o knězi vzdorujícím dvěma nejhorším režimům v evropských dějinách – ve škole musel skládat reparát z matematiky, aby vůbec mohl dokončit školu a nastoupit studia teologie, byl pevně odhodlán stát se misionářem v Africe (kde se v malém chlapci z Brna probudila právě takováto touha, to už dnes patrně nikdo nezjistí), pro svou až příliš upřímnou povahu si způsobil problémy v klášteře, kam vstoupil (mimochodem se jednalo o tentýž klášter, kde v 19. století působil zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel), odvážně uprchl jak z pochodu smrti na konci války, tak z komunistického lágru o několik let později, a svou odvahu projevil i tím, že neváhal působit jako převaděč přes pomalu, ale jistě se uzavírající československo-rakouskou hranici. Právě tato odvaha a odhodlanost mu vynesla přezdívku Pistolník, přestože žádnou zbraň při svých aktivitách nikdy nepoužil.

Poněkud překvapivý byl i důvod Burianova zatčení gestapem. Jako bohoslovec by patrně zatčení stejně neunikl, jak lze tušit z osudu ostatních mnichů a kněží téhož kláštera, Burian se však do problémů s okupační mocí dostal kvůli své sestře, kterou se snažil ochránit před milostnými návrhy jejího nadřízeného, shodou okolností zároveň vysoce postaveného člena SA. Skončit v koncentračním táboře za to, že člověk někomu hodil do okna bytu chcíplou kočku, je skutečně dosti neobvyklé i v kontextu druhé světové války, kdy se podobných příběhů s bizarním počátkem a osudovými následky odehrálo mnoho. Byť na své anabázi mezi různými koncentračními tábory prošel i Osvětimí, kde byl dokonce kvůli zranění nohy vybrán do selekce jako práce neschopný, neztratil Bohuslav Burian naději v osvobození, víru v Boha ani smysl pro humor. Bezesporu i tyto tři vlastnosti přispěly k tomu, že válku přežil. Snad jen škoda, že napínavá scéna útěku z pochodu smrti je v knize pojata až příliš stručně.

Po válce mohl Bohuslav Burian dokončit studia teologie a být vysvěcen na kněze. S výjimkou krátkého působení na Kadaňsku zůstal během své krátké kněžské služby věrný rodné Moravě. Při své pastorační činnosti používal až překvapivě moderních metod, například již v roce 1947 organizoval promítání filmů s duchovním poselstvím. Měnící se politické poměry jej však měly brzy sevřít do kleští. Vedle kněžského působení, které jej samo o sobě předurčovalo v poúnorové době k potížím, dráždil komunisty i konkrétními činy: při volbách v květnu 1948 vhodil ostentativně do urny bílý lístek a ortel si podepsal veřejným přečtením zakázaného biskupského listu. Zhruba po roce byl sice z vězení propuštěn, bylo však jasné, že je jako podezřelý a nepřizpůsobivý element sledován. Proto uprchl do Rakouska v naději, že zde bude moci svobodně působit, osud však chtěl jinak. Církevní představitelé jej oslovili s žádostí, zda by mohl převést z Československa na Západ další kněze a bohoslovce. Burian jejich žádosti vyhověl a opakovaně se do Československa vrátil, o čemž se poměrně brzy dozvěděla Státní bezpečnost. Zatčen byl však Burian paradoxně v Rakousku, když se nemohl prokázat pohraniční hlídce platným dokladem. Protože k zatčení došlo v sovětské okupační zóně, předaly jej rakouské úřady Sovětům a ti obratem do Československa. Tím začala v životě B. Buriana již třetí vězeňská kapitola, tentokrát těžší o vědomí, že za napomáhání jeho činnosti byla odsouzena i řada jeho přátel a příbuzných včetně rodičů. Podobně jako za války prošel několika věznicemi, kde se setkal s mnoha dalšími uvězněnými duchovními, ale také třeba s generály Karlem Kutlvašrem a Janem Syrovým nebo pozdějším prezidentem Gustávem Husákem. Ještě jednou se mu podařilo uprchnout, sedlák, u kterého hledal pomoc, jej ale udal a za čtyři dny mimo věznici zaplatil P. Burian mučením a prodloužením trestu o další čtyři roky. Jeho podlomené zdraví vyhlídku na následujících zhruba dvacet let věznění nevydrželo a Bohuslav Burian podlehl těsně po Velikonocích 1960 chřipce, skutečnou příčinou jeho úmrtí, jak se shodli ti, kteří jej dobře znali, byla ovšem ztráta energie a chuti do života.

Životní příběh pátera Buriana by mohl představovat námět dobrodružného románu, byť s tragickým koncem, napínavými až akčními epizodami se výrazně liší od životopisů jiných kněží, kteří podobným martyriem rovněž prošli. Bohuslav Burian ale nebyl primárně dobrodruhem a akčním hrdinou, byl knězem postaveným před nelehké životní zkoušky a volby. To zřetelně ukazují citáty z dochované korespondence, kdy mezi řádky čtenář tuší nejenom hrůzy, jichž byl Burian svědkem, ale i jeho pevnou a hlubokou víru v Boha, kterému odevzdává své starosti a trápení.

Byť by někdy mohly popisované události připomínat spíše dobrodružný román, předkládá autor čtenářům biografii splňující všechny nároky kladené na odbornou literaturu – nechybí poznámkový aparát ani seznam použitých pramenů a literatury. Snad jen absence fotografické přílohy poněkud překvapí, jedinou fotografii pátera Buriana je možné nalézt na obálce knihy.

Je pravda, že životopisů a pamětí kněží vězněných v koncentračních táborech a/nebo v komunistických lágrech je v češtině k dispozici mnoho, a může se tedy na první pohled zdát poněkud zbytečné uvádět na trh příběh dalšího z nich. Neměli bychom ale zapomínat, že každý z těchto pohnutých osudů má potenciál oslovit odlišnou cílovou skupinu čtenářů (např. dle regionu, odkud daný kněz pocházel nebo kde působil, dle řádové příslušnosti apod.) a hlavně, že morálních vzorů, jejichž příklad nám může být inspirací a jejich duševní síla povzbuzením, jen stěží může být někdy dost.