Strach je jednou z našich nejintenzivnějších emocí, a pokud se nám ho dostává v té správné chvíli a podobě (tedy když jsme v bezpečí a neprcháme třeba před rozzuřeným aligátorem), také jednou z nejoblíbenějších. Z toho pramení neutuchající obliba hororové literatury či kinematografie, ale i strašidelných historek, písniček či říkadel, jež si děti, a nejen ony, s oblibou vyprávějí u táboráků nebo při svitu svíčky za deštivého podzimního večera. Některé z takových příběhů mají kořeny už v dávné minulosti, kdy se lidé báli neklidných duchů a tajuplných bytostí z temných hvozdů. Jiné, zejména takzvané městské legendy, jsou mnohem mladšího data, ale v zásadě vycházejí z podobných principů, neboť jen máloco je tak znepokojivé jako anonymní velkoměsto plné pochybných existencí, temných uliček a lhostejných cizinců, kteří raději odvrátí zrak, než aby pomohli neznámému člověku (alespoň se to říká, ale zase tak černé to naštěstí není).

Sběru tohoto typu folkloru se věnuje a věnovala spousta autorů. V našem prostředí stačí připomenout dílo Karla Jaromíra Erbena a zejména jeho nesmrtelnou Kytici, plnou temně laděných, byť spíše na morální ponaučení než děsivost zaměřených balad. Z těch modernějších zmiňme čtyřdílnou sérii Petra Janečka Černá sanitka (Plot, 2006–2009), která cílí na zmíněné městské legendy. Jedním z významných amerických sběratelů těchto příběhů byl spisovatel Alvin Schwartz (1927–1992), kterého nejvíc proslavila právě sbírka krátkých děsivých historek, her a písniček všeho druhu Scary Stories to Tell in the Dark (1981), jež se později dočkala dalších dvou pokračování a ani českému publiku nebude zcela neznámá. Letos v létě se totiž v našich kinech objevil celkem zábavný, vizuálně působivý, avšak po příběhové stránce spíše průměrný snímek Noční můry z temnot (rež. André Øvredal), inspirovaný Schwartzovými knížkami. Netrvalo dlouho a zájemci si původní svazek (první díl) konečně mohou přečíst i v českém překladu pod týmž názvem jako film (a s obálkou takřka identickou jako filmový plakát).

Kdo by očekával klasickou hororovou antologii nebo literární přepis filmu, bude poněkud zklamán. Noční můry z temnot nejsou ani jedním. Jedná se spíše o sbírku kratičkých historek a rýmovaček, jež většinou (přinejmenším v psané podobě) ani nemají ambici budovat atmosféru či napětí, třebaže mrazivá, leč zpravidla hodně jednoduchá pointa jim nechybí. Stejně tak nemají ani mnoho společného s uvedeným snímkem, pouze se zde objeví předobraz jedné ze scén, v níž se umrlec vrací pro svůj ztracený palec. Svazek se dělí do pěti tematicky souvisejících částí. V té první jsou klasické vyprávěnky vhodné k táboráku, doplněné autorovými radami, jak je podat, aby byl děsivý efekt co největší (klíčem je většinou doprovodit konec vyprávění bafnutím či nečekaným výkřikem). Na podobném principu fungují i texty zahrnuté v závěrečné kapitole, nicméně ty mají za cíl vyvolat spíše smích, vyplývající z náhle uvolněného napětí a vysvětlení tajuplného přirozenou cestou.

Druhá část se věnuje příběhům s klasickými hororovými prvky v podobě neklidných duchů či strašidelných domů, třetí potom méně tradičním, přesto oblíbeným hrůzostrašným motivům. Sem patří třeba minipovídka Wendigo o tajemném tvoru, který přichází s větrem a člověka uvláčí k smrti. Alternativně však Wendigo odkazuje i na mýtickou bytost s kanibalskými choutkami – v této podobě se objevuje i v koprodukčním (včetně výrazné české a slovenské stopy) hororovém snímku Dravci (1999). Poslední část se věnuje modernějším příběhům, zejména městským legendám. I ty budou čtenářům povědomé především díky jejich filmovému zpracování. Nejznámější je asi historka o dívce na hlídání obtěžované výhrůžnými telefonáty, zachycená ve snímku When a Stranger Calls (1979) a jeho remaku z roku 2006, jenž u nás běžel pod názvem Na lince je vrah. Řadu příběhů poznají i fanoušci oblíbeného seriálu Věřte nevěřte, kde byly obvykle zařazeny do škatulky „pravda“ (noční návštěva hřbitova a zabodnutí nože do hrobu, pronásledovatel v autě, který ale není tím skutečným nebezpečím, nebo šaty napuštěné balzamovacím roztokem). Právě díky různým televizním zpracováním ve výsledku ani tak nevadí, že kniha vychází primárně z amerických a britských pramenů, protože k nám motivy mnoha z nich tou či onou cestou již prosákly. A některé (například mizející stopařka) svůj protějšek v českém folkloru dokonce mají, jak upozorňuje překladatel Vratislav Kadlec.

Vedle zmíněných textů nabídnou Noční můry i docela rozsáhlý poznámkový aparát (zhruba 30 stran, tedy téměř čtvrtina knihy), který některé z uvedených historek zasazuje do kontextu – kde se nejčastěji tradovaly či od koho je autor slyšel – a nabízí i seznam literatury, z níž Schwartz čerpal (zpravidla odkazy na odborné časopisecké články s folklorní tematikou). Za vyzdvižení stojí, že překladatel vedle zajímavých poznámek přidal též seznam souvisejících, v češtině dostupných zdrojů. Potěší i černobílé, znepokojivé a skvělé doplňující ilustrace Stephena Gammella (nar. 1947), jež byly součástí i původního vydání.

Přestože je kniha určena dětem od 9 let a obsahuje příběhy, jež ocení zejména mladší čtenáři, už vzhledem k faktografickému charakteru textu, poznámkám a seznamu literatury se nejedná o vyloženě dětskou literaturu, ale multigenerační dílo, na němž si každý najde své. Nicméně je trochu škoda, že se nakladatel i s ohledem na nevelký rozsah sbírky nerozhodl rovnou pro souborné vydání celé trilogie Scary Stories to Tell in the Dark.