Poslední evropská amazonka
Zemanová, Magdaléna: Bez tíže

Poslední evropská amazonka

Život ve 14 kapitolách na 42 nesvázaných listech – forma této netradičně pojaté prozaické sbírky podtrhuje opakující se motivy nespoutanosti, moří a ostrovů. Odráží ale také hravost, se kterou Magdaléna Zemanová zve čtenáře do života svého alter ega. I když by se to mohlo na první pohled zdát, svěží debut není pouhé volání po svobodě, zprostředkovává také poznání, jakou bolest může ona vytoužená volnost přinést.

Jsou spisovatelé, pro něž je kniha soběstačný formát, který precizují k co největší možné dokonalosti. A pak jsou takoví, kterým formát knihy nevyhovuje a derou se přes něj a skrze něj k něčemu knižně neuchopitelnému. A píšou texty plné zámlk, hádanek, poznámek pod čarou odkazujících k věčnému „jinde“…

Literární debut Magdalény Zemanové – pomineme-li její antropologickou studii o šermířské subkultuře Rytíři bez krále (NLN, 2014) –, nazvaný Bez tíže, patří do té druhé kategorie. Nebojí se své neucelenosti, naopak si na ní zakládá. Na druhou stranu knížka neirituje, dá se jí rozumět, ba je i velmi svěžím způsobem povzbuzující.

Ačkoliv autorka na svých stránkách prezentuje knížku jako konceptuální, blízkou tradici experimentálních textů z šedesátých let, týká se to především formy: listy papíru nejsou svázané ani paginované, jsou vložené do úhledných desek; na spojitost mezi některými z nich poukazuje jedině poloha nepatrné černé tečky na tom kterém listě. Jedná se v zásadě o čtrnáct kapitol, většinou psaných v próze, které je žádoucí číst v libovolném pořadí.

Nedávno jsme se s podobným řešením setkali například u Zóny Ondřeje Buddeuse. Zemanová ale nepředkládá současnou poezii; tón jejích fragmentárních próz (a jedné anglicky psané básně) je čtenářsky vstřícnější, ba vlastně modernistický. Odklonem od klasického vyprávění k otázce perspektiv, které teprve utvářejí a problematizují příběh, připomíná programovou esej Virginie Woolfové Pan Bennett a paní Brownová. A téže autorce se podobá i sklonem k impresionismu. Jestliže otázka (ne)zaznamenatelnosti života uměním dnes může působit až poněkud triviálně, pokusit se o záznam vlastního života zdaleka tak jednoduché není.

Jediným vodítkem, jak ke knize přistupovat, může být Zemanové osobní mýtus o kentaurovi a nymfě, otištěný už na samotných deskách. Narazíme zde na motiv uchvácení druhým člověkem, respektive několika lidmi obou pohlaví, ale i na touhu po svobodě, cestě a dobrodružství či v neposlední řadě na hluboký vztah s vodou. Skoro každý řádek jako by předjímal některou z jednotlivých kapitol, včetně celkového okouzlení vypravěčky světem vodních víl. Soubor textů uvnitř pak čtenáře pohlcuje svou lehkostí a citem pro detaily až mikroskopické či všudypřítomnou erotickou a přírodně mystickou náladou.

Co stojí Zemanové za to ze svého života zachytit? Jednou je to vůně trávy a jí spuštěný řetězec asociací, připomínající madlenkovou pasáž z Proustova Hledání ztraceného času. Jindy se ocitneme v rodinné kronice, abychom prolétli dvacátým stoletím někde v měsíční krajině severozápadních Čech. Anebo jsme svědky dopisu, jímž dívka opouští svého kluka (jiná kapitola oslovuje pouze jeho „kentauří“ ruce a vytváří tak jakousi kroniku doteků).

Může to vypadat, že se vypravěččin dosavadní „život“ vejde do několika málo většinou lyrických obrazů, přičemž těmito obrazy se jako štolami prokopává do mytických hloubek a dává význam své existenci. Význam nymfy, evropské amazonky nebo i biblické Máří – odpůrkyně všech Marií (žen, ba i manželek jejích mužů) –, která „každým polibkem zabíjí něco v sobě“.

Na druhou stranu se vypravěčka sama stala matkou, svou vnitřní Marií, čili není pouze éterickou divoženkou bez zábran. A přestože je její text překvapivě plný moří a ostrovů, dýchá nejen svobodou a splněným snem, ale i bolestí svobody, bolestí nalezeného významu: „Obraz ostrova jako ráje vezme za své ve vteřině, kdy se stane skutečností. V jádru toho neodolatelně zářivého světla za horizontem je propast, velká temnota, která se připomene, když se ostrova dotknu poprvé. Dýchne na mě marnost a nepustí mě. Vím, že se sama zavírám do pasti. Budu chtít pryč.“

Zemanová ví, že svůj život literárně nezaznamená. Že psaním vzniká něco jiného. Ví to a hraje si s námi. Některé pasáže se opakují slovo od slova vícekrát na různých místech, jinde jí jelen strhne vlasy i s obličejem – že by sen? A co takhle kapitola stylizovaná jako zpověď jiné postavy? „Magdaléna je vítr, vlny, oheň, noc na pláži, prchavý okamžik, záblesk svobody. Moje vykoupení.“ Táž postava ale protagonistku na jiném listě zklamala a pravděpodobně byla mnohem banálnější, než jak si ji vypravěčka představuje.

Cesta Magdalény Zemanové představuje postupnou proměnu v přírodu a lásku spíše než v lidskou bytost a v tom je její debut nekonečně inspirativní. Už jen tím, že v něm přelstila ducha tíže… „Není to buď a nebo, moje láska se neodečítá, ale násobí. Tohle jsem já, jako bych se právě poprvé nadechla. Živočich, je to silnější, než co mi kdy vštěpovali. Necítím se vinna, necítím stud. Objevila jsem proud, na nějž můžu naskočit. Každé milování je jako modlitba, jako spojení s bohem. Akt, kterým má smysl trávit čas. Disponování tím jediným, co skutečně máme.“

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.