Edice Europa nakladatelství Academia získala svým 63. svazkem prvního zástupce švédské literatury. Jedná se o nový překlad románu Den allvarsamma leken z roku 1912, který česky kdysi vyšel pod názvem Hry se životem (1948), zatímco z odborné literatury a z uvedení nejnovější filmové podoby na festivalu Febiofest ho známe pod názvem Vážná hra. Překladatel Jaroslav Bojanovský zvolil kreativnější řešení titulu – Kdo si s láskou zahrává. Autorem románu je Hjalmar Söderberg (1869–1941), přední zástupce švédské literatury přelomu 19. a 20. století, současník Selmy Lagerlöfové či Knuta Hamsuna. Z jeho díla je v češtině jinak dostupné jen to nejzásadnější – román v deníkové formě Doktor Glas (Host, 2000), pojednání o síle lidské vůle, inspirované dobovými myšlenkovými proudy.

Ústřední dějovou linku knihy Kdo si s láskou zahrává není podle názvu obtížné uhodnout – jsou jí proměny milostného vztahu dvou protagonistů. Mladá dívka Lydia miluje mladíka Arvida. I Arvid Lydii miluje, ale jako nezajištěný student, přivydělávající si coby korektor a hudební recenzent, se zatím nechce vázat. Lydii proto nevyhledává, přesto na ni nepřestává myslet a chová určitou naději, že jednou možná… Až do chvíle, kdy si v novinách přečte svatební oznámení: Lydia uzavírá sňatek s mnohem starším a bohatým mužem. Netrvá dlouho, i Arvid si najde známost a nakonec svolí k sňatku. V manželství je v podstatě šťastný do chvíle, kdy se znovu setká s Lydií. Po opětovném navázání vztahu se svou láskou z mládí se domnívá, že konečně našel skutečné štěstí, ale není tomu tak…

Takto shrnutý příběh zní banálně a stěží by dnes, po více než století od prvního vydání, mohl čtenáře zaujmout. Pro Söderberga je však děj východiskem k plastickému líčení života jak na osobní, tak na společenské rovině. Své postavy, zejména Arvida, staví před okamžiky, kdy se běhu osudu můžou vzepřít pouze rozhodným jednáním. Jenže vůle jednat ustupuje odevzdanosti osudu, iluze se hroutí a vítězí fatalismus. Jak Arvidovi říká jeho přítel:

„Jenomže tady nejde o to, co chceš, ale o to, jaký to nabralo směr! Člověk si volí svůj osud stejně málo, jako si volí své rodiče nebo sebe sama – svou fyzickou sílu, povahu, barvu očí nebo mozkové závity. To je každému jasné. Stejně málo si volí svou manželku, milenku nebo děti. Dostane je, má je, a někdy se stane, že je ztratí. Ale nevolí si je!“ (s. 85)

Otázka vůle, touha po lásce (či spíše sexuální touha?), samota duše a nenaplněná očekávání jsou motivy, které se v Söderbergově tvorbě v obměnách vracejí a které jsou inspirovány nejvýznamnějšími mysliteli a spisovateli 19. století – jmenujme alespoň Friedricha Nietzscheho, Sørena Kierkegaarda a Sigmunda Freuda. Stylisticky je pro Söderberga typické realistické vyprávění, prodchnuté melancholií a lyričností. Nechybí v něm nicméně ani humor a ironické pomrkávání na čtenáře, například ve chvíli, kdy vypravěč u spisovatelů zavrhuje sebevraždu z nešťastné lásky, protože její literární ztvárnění je přece ta nejlepší terapie. Když přihlédneme k autorovým vlastním zážitkům, mezi něž patřil bouřlivý milostný poměr i rozvod, zřejmě dobře věděl, o čem mluví.

Největší přidanou hodnotu románu ovšem představuje živé zachycení společnosti fin de siècle. Na rozdíl od svých současníků, kteří svá díla obvykle zasazovali do minulosti či na švédský venkov, je Söderberg věrný Stockholmu tzv. oskariánského období (podle švédského krále Oskara II.). Při čtení vnímáme všudypřítomný ruch města, kulturní dění, život smetánky a historické události, ať už se jedná o Dreyfusovu aféru, nebo zkázu Titaniku. Poměrně hodně prostoru se dostává u nás nepříliš známé dějinné skutečnosti – rostoucí nespokojenosti Norů ve švédsko-norské unii a procesu jejich osamostatnění v roce 1905, který navíc v knize sledujeme ze švédského pohledu. Nechybí ani nahlédnutí do tehdejší práce v novinové redakci či reflexe soudobé literární scény v čele s kontroverzním Augustem Strindbergem, ač, jak poodhaluje doslov Jaroslava Bojanovského, několik spisovatelů vystupuje v románu pod pseudonymem.

Román Kdo si s láskou zahrává je právem počítán mezi nadčasovou klasiku. Jeho působivost sice poněkud oslabuje důraz kladený na milostnou zápletku, na rozdíl od jiných podobných děl z téže doby (namátkou například dramatu Slečna Julie Augusta Strindberga nebo románu Jenny Sigrid Undsetové) ale její vyústění neurčuje ani tak tehdejší konzervativní společnost, svázaná jedinou správnou představou o spořádaném životě, jako chování samotných postav, díky čemuž je příběh Arvida a Lydie dnešnímu čtenáři mnohem bližší.