Na území bývalého Československa bychom patrně jen nesnadno nalezli obec, mezi jejímiž obyvateli se neuchovala nějaká vzpomínka na průchod vojenských jednotek během druhé světové války. Zdaleka přitom neplatí, že vzpomínka na okupanty je výlučně negativní a vzpomínka na osvoboditele výlučně pozitivní. Před řáděním vojáků zejména v poslední fázi války nepředstavovalo žádnou ochranu stáří, pohlaví, vyznání, bohatství, národnost, jazykové znalosti ani fyzický vzhled. Mnohé případy upadly mimo dotčenou obec v zapomnění, mnohé byly v pozdějších letech z politických důvodů zamlčeny nebo naopak zveličovány či úplně překrouceny. Obzvláště bolestné byly případy, které skončily smrtí nevinných bezbranných civilistů na samém prahu osvobození. Jednou z obětí těchto tragédií byla donedávna téměř neznámá slovenská dívka Anka Kolesárová (1928–1944), která i pod hrozbou zbraně odmítla být po vůli vojákovi Rudé armády a ten ji na místě zastřelil. Vraha se navzdory přítomnosti mnoha svědků i velmi vstřícnému přístupu velitele dané jednotky nepodařilo identifikovat (vražda proběhla ve sklepě jen chabě osvětleném několika svíčkami), a tak se můžeme jen domýšlet, o kolik dní či let svou oběť přežil a zda jím samotným jeho čin otřásl či zda vzpomínky na něj spláchl ukořistěným alkoholem a ve svém řádění pokračoval jinde – o to však v tomto příběhu primárně nejde. Vzpomínka na všeobecně oblíbenou dívku, která již ve svých deseti letech ztratila matku a musela převzít břímě péče o domácnost, přežila v její rodné Vysoké nad Uhom čtyři desetiletí komunistické diktatury a na přelomu tisíciletí byl z popudu košického arcibiskupa zahájen zdlouhavý proces její beatifikace, úspěšně zakončený v loňském roce. Tím se mučednice čistoty Anka Kolesárová stala první blahoslavenou Slovenkou v dějinách, která nebyla řeholnicí. Jak čtenář zběhlý v církevní problematice ví, po blahoslavení může následovat proces svatořečení, tento postup ale zdaleka není automatický a pro uznání určité osoby za svatou je nutné splnit řadu podmínek a podstoupit ještě komplikovanější proces.

Zatímco u blahořečených a svatořečených osob platí ohledně zasvěcení kostelů, přímluvných modliteb a dalších záležitostí jasně dané předpisy, na knihy se žádné podobné ustanovení nevztahuje, a tak mohla slovenská překladatelka Magdaléna Rusňáková (nar. 1983), sama se v církvi angažující, sepsat a vydat rozsahem nevelkou knihu o životě Anky Kolesárové ještě před dokončením beatifikačního procesu. V překladu Denisy Štrbové ji nyní českým čtenářům představilo Karmelitánské nakladatelství ve své edici Osudy. Název knihy Raději smrt než hřích, vystihující tragické završení života mladé dívky, je převzat z motta na jejím náhrobním kameni ve Vysoké nad Uhom.

Před autorkou knihy stál nesnadný úkol, neboť si není těžké domyslet, že o životě mladé dívky žijící na východním Slovensku v první polovině dvacátého století se mnoho písemných záznamů a jiných autentických pramenů nedochovalo, část těchto potají shromažďovaných materiálů se navíc během totality beze stopy ztratila. Pokud by tedy autorka byla pojala knihu jako životopis postavený striktně na doložitelných faktech, patrně by se i tak útlá knížka smrskla minimálně o polovinu. Autorka proto zapojila nejen svou fantazii, ale i etnografické znalosti, a před čtenářem tak ožívá plastický obraz nelehkého života východoslovenských venkovanů, postavený na dnes již pozapomenutých činnostech, jako byly dračky, přástky, pletení a další. Výraznou roli hrál náboženský život, z velké části je kniha přehledem různých náboženských slavností, ať jde o Vánoce, Velikonoce, první svaté přijímání, biřmování nebo pouť k zázračnému obrazu Panny Marie. Byť ji autorka explicitně nezmiňuje, mezi řádky lze vytušit dnes již jen těžko představitelnou chudobu, která tehdy platila za standard – v popisu vánočních svátků například úplně chybí scéna rozdávání dárků, bez níž si dnes Vánoce dokáže představit jen málokterá rodina, lhostejno, zda věřící nebo ne. Podobně nepředstavitelné jsou sňatky, kdy je nevěstě méně než 18, a někdy dokonce méně než 16 let, a některé další reálie. Nesnadný, přesto v zásadě spokojený život dítěte, které si dokáže každého ve vsi získat svou bezprostředností, bystrostí, učenlivostí i krásným zpěvem, může českému čtenáři chvílemi připomenout příhody Káji Maříka – dokud si neuvědomí, že na rozdíl od fiktivního kluka z Lážova je příběh Anky Kolesárové skutečný a tragicky zakončený.

Válka se v knize dlouho objevuje jen kdesi na pozadí, autorka nezmiňuje, že by někdo z mužů v Ančině okolí musel nastoupit vojenskou službu v uniformě Slovenského štátu. A tak se zdá, že jediným projevem druhé světové války bude příchod členů finanční stráže, veselých a pohledných chlapců od Trnavy, které čeká nepříliš náročná služba na nové hranici s maďarským spojencem, a vynucený odchod židovského obchodníka, kdy nikdo netuší, jaký osud na muže jen o málo bohatšího než jeho zákazníci čeká. Teprve když se z východu přiblíží fronta a zem se otřásá duněním děl, je každému jasné, že následující dny budou nebezpečné. Lidé žijí po sklepích, kdo doma sklep nemá, uchýlí se k sousedům. V nemalém sklepě Kolesárovic domu se tak tísní zhruba deset lidí. Ti všichni jsou svědky posledních chvil života mladé Anky, která se vzepře sovětskému vojákovi a ten ji na místě zastřelí. Vrcholná scéna knihy otřese čtenářem nejen svým obsahem, ale i svou chladnou věcností, ostře kontrastující s procítěnými lyrickými pasážemi obsaženými ve šťastnějších kapitolách o Ančině dětství. Kniha je následně zakončena stručným chronologickým popisem hlavních událostí vedoucích až ke zmíněnému blahořečení Anky Kolesárové papežem Františkem v loňském roce. Připojeno je několik výpovědí mladých lidí ze současnosti, kterým Ančin příklad pomohl v těžké životní situaci.

Jak již bylo zmíněno, nejedná se v případě této knihy o odbornou práci historika, ale o beletrizovaný životopis, obsahující řadu motivů známých ze středověkých legend o světcích. Např. jistě není vyloučené, že se Anka trpělivě a s upřímnou radostí účastnila společných modliteb růžence, ale položme si ruku na srdce – nakolik je to zhruba u desetiletého dítěte pravděpodobné? Podobně Ančiny zasvěcené formulace o životě v klášteře a některé další motivy nepůsobí u dítěte v jejím postavení úplně uvěřitelně. Že je jedním z účelů knihy napomoci dlouhému procesu, na jehož konci bude v ideálním případě svatořečení Anky Kolesárové, výmluvně naznačuje i připojený text modlitby zmiňující její jméno, s kontaktní adresou, na kterou je možné oznámit, že modlitba byla vyslyšena (jedná se o standardní součást kanonizačního procesu v katolické církvi).

Výše uvedený odstavec však v žádném případě není výtkou, je ovšem zřejmé, že nevěřícím čtenářům mohou tyto souvislosti připadat zvláštní, dost možná nepatřičné, ani oni ale nemohou knize upřít čtivost jakožto silnému příběhu z konce války. Pro mladé čtenáře, hledající duchovní ukotvení ve svém životě (ne nutně v rámci římskokatolické církve), pak kniha může být dobrou pomůckou, která je nasměruje dále.