Už jste slyšeli o válečníkovi, který se triumfálně vracel na koni z bitvy s hlavou svého soka přivázanou k sedlu, načež za pár dní zemřel na infekci, protože mu špičák vyčnívající z úst protivníka rozedřel lýtko? Znáte onoho obdivovatele Shakespearova díla, který se rozhodl na jeho počest v Americe vysadit každý ptačí druh zmíněný v dramatikových hrách, čímž ale způsobil nemalé ekologické problémy? Kolikrát v minulosti lidé nedomysleli odpovědi na otázky typu: „Co nejhoršího by se mohlo stát, když změníme směr toku téhle řeky?“ Znáte záhadné „N-záření“, údajně objevené francouzským fyzikem Prosper-Reném Blondlotem, které se ale dařilo za podezřelých okolností vědecky potvrdit zase jen Francouzům?

Desítky podobných historek a příkladů shromáždil novinář Tom Phillips do knihy Dějiny lidských průserů aneb Co všechno jsme podělali. Pojednává o tom, jak vedle „každého úspěchu, díky kterému jste hrdí na to, že jste člověk (umění, věda, hospody), vždycky stojí něco, kvůli čemu jen nevěřícně a zoufale kroutíte hlavou (válka, znečištění ovzduší, hospody na letištích)“. Kniha se vyznačuje místy nekonvenčním až mírně vulgárním jazykem, černým humorem i velmi selektivním přístupem, s nímž autor do knihy zařadil jevy velmi odlišného řádu: řádění nejhorších zločinců typu Hitlera i výstřednosti neznámých panovníků, skutečné a ekologické katastrofy i pouhé hypotézy, které jsou sice hojně diskutované, ale zatím ne obecně uznávané. (Jako je tzv. „Lead–crimehypothesis“, podle níž „enormní nárůst zločinnosti, který se projevil ve většině světa v poválečném období, kopíruje nárůst znečištění olovem“.)

Některé události, o nichž autor čtenáře zpravuje, sice mohou vypadat jako blamáž či „trapas“, ale současně je můžeme hodnotit jako vítězství umírněnosti nad bojechtivostí a krveprolitím. To je případ ostrova Guam, jehož vojákům „zapomněla“ během španělsko-americké války roku 1898 koloniální vláda ve Španělsku oznámit, že nějaké boje vůbec začaly: „V důsledku tohoto opomenutí reagovali guamští hodnostáři na příjezd menší flotily amerických válečných lodí a výstřely třinácti ran směrem ke staré španělské pevnosti tak, že přiveslovali k bitevníkům, poděkovali Američanům za pozdravnou salvu a omluvili se, že by jim opětování takové zdvořilosti zabralo dost času, neboť by museli přitáhnout děla z jiné části ostrova. Po několika trapných chvílích jim Američané vysvětlili, že nešlo o pozdrav, nýbrž že se snažili zahájit bitvu, protože vypukla válka.“ Guam se o pár dní později oficiálně vzdal – což člověk, který není zainteresovaný na španělské straně, může chápat vlastně jako happyend.

První událost, již Phillips zaznamenává, je jakýmsi „prvotním pádem“, ovšem nikoli v biblickém smyslu. Autor tím totiž myslí předpokládanou smrt naší prapředkyně, samičky druhu Australopithecus afarensis, jejíž kostra byla nalezena v 60. letech 20. století a pojmenována jako Lucy. Podle některých stop na kostech se archeologové domnívají, že Lucy spadla ze stromu a zabila se, což je ale pouhá spekulace. A nejnovější omyly lidstva se opět týkají našeho pohybu směrem do výšek. Během kosmických výprav do vesmíru tam zanecháváme narůstající množství odpadů, takže nám hrozí, že si „obalíme planetu do závoje vysokorychlostních ničivých střel. Výsledkem by se staly nefunkční satelity a smrtelně nebezpečné cesty do vesmíru. Sami sebe bychom navždy uvěznili na planetě Zemi“.

Příhody, které autor vypráví, někdy znějí až neuvěřitelně fantasmagoricky, ale minimálně větší část z nich lze zřejmě dohledat a doložit (a pokud uvádí zatím ne zcela doloženou teorii, je na to čtenář explicitně upozorněn). Ostatně Phillips pracoval i jako redaktor společnosti Full Fact, britské organizace pro kontrolu faktů, takže s nimi umí zacházet opatrně. I když se jeho postup může zdát bulvárně dryáčnický, celkově kniha není škodolibá ani nihilistická. Autor by možná dokonce souhlasil s tezí slavné publikace Faktomluva: Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají (Jan Melvil Publishing, 2018), podle níž je na tom svět jako celek „mnohem lépe, než si myslíme“. Nepopírá lidské schopnosti vynalézat nové věci a zvládat problémy, jen varuje před tím, k čemu pak tyto vynálezy používáme, a dodává, že mnohé problémy si způsobujeme sami. Nevylučuje, že se jednoho dnes lidstvo stane „moudřejším a osvícenějším“, ale zatím zdrženlivě a realisticky soudí, že zásadních omezení a sklonů ke zcela iracionálnímu jednání se nikdy nezbavíme. A týká se to i našich nejmodernějších výdobytků a vizí. Pokud dnes někteří sní o tom, že počítače za nás časem budou rozhodovat to, co nezvládáme my sami, pak autor oprávněně mírní toto nadšení a právem varuje, že „počítače ve skutečnosti spíše jen zesílí veškerá informační zkreslení a chybné předpoklady, kterými je nakrmíme“. V tomto smyslu je tedy kniha čtivou lekcí vedoucí ke zdravé skepsi. Záleží pak na jednotlivém čtenáři, jestli ji bude číst jen pro zábavu, pro historické poučení, nebo se v jejím duchu zamyslí nad tím, nakolik její závěry souzní s tradičním křesťanským učením o bazální lidské hříšnosti nebo s etologickými tezemi Darwinova popularizátora Thomase Huxleyho, že evoluce dala každému svému dítěti svoji „porci dědičného hříchu“. Respektive: od přírody asi nejsme vybaveni špatně, ale hlavní chyba může vězet v tom, že se soudobým vývojem evoluce prostě nepočítala. Podle některých vědců jsme v podstatě „nahé opice“, které vytvořily složitý svět plný strojů a paragrafů, na který se ještě zcela nestihly adaptovat…