Jak se dozvídáme hned v mottu knihy, kterým je úryvek z básně Teda Hughese Rozvaliny Elmetu, království Elmet bylo „poslední nezávislé keltské království na území Anglie, které původně zahrnovalo i oblast Yorské nížiny“ a až do 17. století představovalo „nebezpečnou oblast, útočiště pro uprchlíky před spravedlností.“ Právě do této bájné oblasti zasadila Fiona Mozley (1988), anglická spisovatelka a medievistka, svůj literární debut, který se dostal mezi finalisty prestižní Man Bookerovy ceny za rok 2017 a u nás nyní vychází ve zdařilém překladu Martiny Knápkové.

Čtrnáctiletý Daniel, vypravěč celého příběhu, žije se svou o rok starší sestrou Cathy a otcem Johnem na samotě v lese, v domě, který si sami postavili. Snaží se být co nejvíce soběstační, a tak se živí převážně tím, co si sami uloví nebo vypěstují. Děti nechodí do školy, otec nepracuje a cíleně se straní ostatních lidí. Předtím bydleli ve městě u Severního moře, kde se o ně až do své smrti starala babička, protože matka nebyla nikdy pořádně doma. Objevila se vždy jednou za několik týdnů, aby se vyspala a nechala si vyprat prádlo, a pak opět zmizela neznámo kam. Nakonec jim babička bez dalších podrobností oznámila, že se matka už nevrátí. Otce děti také příliš často nevídaly, protože se živil jako kočovný boxer. Taťka, jak ho obě děti láskyplně nazývají, je vykreslován jako takřka mytická postava – muž obrovitých rozměrů, neporazitelný kolos, v jistých kruzích známý po celé Anglii a Irsku. Je brutální i něžný, živí ho násilí, ale své děti izoluje, aby je právě před násilím ochránil. To se mu daří až do okamžiku, kdy se dostane do křížku s panem Pricem, místním gaunerem, který ovládá a vykořisťuje celé hrabství a jemuž patří pozemek, na kterém si rodina postavila dům.

Soukromé vlastnictví a především vlastnictví půdy je jedno z témat, kterými se Mozley ve své prvotině zabývá. John nechápe, jak vlastně může půdu někdo vlastnit, proč potřebuje kus papíru k tomu, aby si někde mohl postavit dům? On se do remízku nastěhoval, protože zkrátka potřeboval někde bydlet, a pan Price se o les stejně nestaral. Jak lakonicky vysvětluje nájemnice pana Price: „Solím prachy za právo žít na kousku země, která kdysi patřila nám – nám všem.“ (s. 143) S tím souvisí i téma domova – jak je utvářen, co všechno je potřeba k tomu, abychom se někde cítili doma, co pro nás domov znamená a co všechno uděláme pro jeho zachování.

Poměrně dost prostoru je věnováno vykreslení genderové identity obou dětí. Daniel je popisován jako neobyčejně krásný, citlivý a vnímavý, stará se o domácnost, pěstuje květiny a zeleninu, ale také je pasivní, fyzicky slabý a často se nechá vláčet ostatními. Tvrdí, že o sobě nikdy nepřemýšlel jako o muži, nepřipadá si tak a ani o sestře a otci nepřemýšlí jako o ženě a muži, bere je prostě jako Cathy a taťku. Přesvědčuje nás, že vlastně neví, jaké chování se od mužů a žen vyžaduje. Cathy má naopak více než jasno v tom, co se od žen očekává, a urputně proti tomuto stereotypu bojuje. Děsí se toho, že se z ní stane žena, protože ženskost pro ni znamená zranitelnost (když pozoruje Vivien, otcovu přítelkyni, která má na starosti jejich vzdělávání, všímá si jejích širokých boků a zneklidňuje ji, že s takovou postavou přece nemůže utíkat). Odmítá pasivní roli oběti přisuzovanou ženám a ve snaze vzít osud do vlastních rukou se přiklání k druhému extrému – Cathy je nebojácná a drsná jako její otec, definuje ji vztek, agresivita a násilí. V postavě Cathy Mozley dále zkoumá hodnotu svobody a to, jakou cenu jsme za ni ochotni zaplatit.

Hlavní devízou Království Elmet je jeho jazyk a styl. Příběh Daniela a jeho rodiny se odehrává v krajině „upředené z mýtů“, na půdě, která se „hemžila zpřetrhanými příběhy, které se z ní valily ven a uhnívaly a pak znovu nabíraly tvar, prodíraly se podrostem a vracely se nám do života“, na území, kde se kdysi proháněl Robin Hood a jeho tlupa zbojníků. Ačkoliv se hned zkraje objevují zmínky o turniketech, kamionech a televizích, které příběh fakticky ukotvují v současnosti (případně nedávné minulosti), tajemná až mystická atmosféra, kterou Mozley tak mistrně navozuje, naznačuje, že příběh, který se nám Daniel chystá vypravovat, je nadčasový a mohl by se odehrávat prakticky kdykoliv.

Styl vyprávění je jednoduchý a prostý, bez zbytečných příkras a kudrlinek, ale zároveň velmi poetický, především v pasážích popisujících okolní krajinu. Přesto se děj neutápí v lyrických popisech přírody, naopak, Danielův tón je svěží a originální a zejména ze začátku je román velmi čtivý. Na Danielově vyprávění zaujme jeho smysl pro detail, neotřelé postřehy o světě, který nás obklopuje: „Kamínky, jimiž byla cesta vysypaná, nebyly ohlazené, ale nasekané, jako to umí jen těžká technika, a i když nebyly nijak velké, naporcovaly světlo na ještě menší kousky.“ (s. 50) Velkou pozornost Daniel věnuje každodenním úkonům a činnostem, které lidé okolo něj vykonávají – s až obsesivní důkladností kupříkladu popisuje přípravu oběda nebo zatápění v kamnech.

Danielova obsedantní pečlivost při popisu vnějšího světa je v kontrastu s neurčitostí, s jakou je popisována minulost hlavních postav, jejich motivace a psychologie. Například vše, co se týká Danielovy matky, je zamlžené a líčené jen v náznacích. Svým způsobem tento styl vyprávění reflektuje Danielův pohled, který je z podstaty věci omezený, protože on sám prostě neví, co se stalo a co se odehrává v mysli ostatních. To je samozřejmě v pořádku, ale zároveň takto omezený pohled brání bližšímu ztotožnění s postavami, protože o nich zkrátka máme příliš málo informací. Volba Daniela jako vypravěče se projevuje jako problematická i v jiných aspektech. Danielovo vyprávění je na nedovzdělaného čtrnáctiletého teenagera často příliš lyrické a expresivní. Daniel o sobě sice tvrdí, že hodně čte, ale když na několika místech promluví nespisovným yorkshirským dialektem, lze jen stěží uvěřit, že by jindy skutečně mohl sám přijít s tak vzletnými frázemi. Přílišná lyričnost je do očí bijící i v případě promluv jiných postav. Těžko si lze kupříkladu představit, že muž, který přišel Johna uprostřed noci varovat před panem Pricem, by na hrozící nebezpečí skutečně upozornil dvoustránkovým monologem plným filozofických zamyšlení nad smrtí.

Jistá vágnost a nedotaženost je znát i v jiných stránkách románu. Mozley věnuje spoustu energie tomu, aby načrtla nekonvenčnost genderové identity Daniela a Cathy. Bohužel, tento pokus zůstává opravdu jen náčrtem, protože autorka toto téma nijak dál nerozvíjí ani nekomentuje. Navíc pasáž, ve které Daniel vysvětluje, že se necítí jako muž a ani neví, jak se vlastně muži chovají, působí dost nuceně a neautenticky.

Úvod románu slibuje neobyčejný, tajemný epický příběh, ale v okamžiku, kdy John začne bojovat s panem Pricem, je naše očekávání zklamáno. Vyprávění se uhnízdí ve všednodennosti, ztratí tempo, zešedne a místy až nudí. Naši pozornost získá zpět až v poslední třetině, kdy děj začíná gradovat.