Román s nezvyklou, ale uspořádanou kompozicí je z velké části postmoderním epistolárním románem, který vysokoškolský přednášející píše své žačce/milence. Kromě otevřeného vyprávění o svém milostném životě, s nímž se na svou mladou lásku obrací, jí dává rady čtenářské i rady do života. Tak se odehrává děj většiny knihy, která byla jako celek zatím kromě češtiny přeložena do makedonštiny a srbštiny a jejíž části byly přeloženy do italštiny a angličtiny. Text doprovází spoustu aluzí na jiná literární, ale i hudební nebo výtvarná díla a mnoho poznámek pod čarou. Ag Apolloni (nar. 1982) dává v narážkách na stejnou roveň citát z Jacquese Derridy („každý diskurz je brikoláž“) i z videoklipu Rihanny či Eminema („I love the way you lie“). „Fyzickou lásku si nejde představit bez násilí,“ cituje na straně 36 Kunderu a vzápětí i sám sebe. To je dnes vcelku tradiční přístup, jenž přináší postmoderní anebo soudobá moderní literatura.

Apolloni se totiž podle vlastních slov za postmoderního spisovatele nepovažuje, a to proto, že jeho próza je citově založená. Když se tedy čtenář dostane přes popisy milostného života s dívkami a přitom si občas dost možná, inspirován vsuvkami v textu a poznámkami, pustí na YouTube nějaký ten videoklip, přijde řada na pasáže, kde se autor rozepisuje o svém dětství v kosovských horách nebo o válce, kterou rodina prožila v exilu ve Skopje v Makedonii. Zazní i rozhovory reflektující chování politiků, neutěšený stav zdravotnictví i proces pomalého vyrovnávání se s válečnými křivdami v dnešních ulicích Prištiny. Poznámek pod čarou náhle ubývá, zužuje se i intertextualita a pasáže textu se stávají mnohem čtivější, promlouvají k lidskému nitru a jsou univerzálnější.

„Vražda má nesčetně podob, jako například bída, nezaměstnanost či netečnost,“ píše Apolloni na str. 221. Pomyslným vrcholem tohoto promlouvání, které se čtenáře dotýká svou univerzálností v době i místě, je kapitola Žebrákův první den (str. 143). V kapitole rozdělené do krátkých sekvencí si člověk v průběhu jednoho dne uvědomí, nerad a s velkou bolestí i nechutí, že mu již nezbylo nic jiného než žebrat. „Chudoba se tu prochází po ulicích jako sultán, zatímco ochránci naší bídy prohlašují, že práce je, ale nejsou lidi. I Bůh je tady nezaměstnaný, protože my se umíme soudit navzájem,“ stojí v ní.

Vytí vlka, vlka vytí (alb. Ulurima e Ujkut) je první román současného kosovského spisovatele, dramatika a básníka Aga Apolloniho. Vystudoval na univerzitě v Prištině albánskou literaturu a dnes na své alma mater na katedře albánské literatury přednáší. Je šéfredaktorem časopisu Symbol, jednoho ze dvou etablovaných kosovských literárních periodik. Rok po Vytí vlka, vlka vytí vydal Apolloni druhý román Zazen (2014) a letos knihu esejů s názvem Můj středověk (Mesjeta ime, 2019), která podobně jako Vytí vlka, vlka vytí začíná citátem z Božské komedie Danta Aligieriho. Loni se na pulty knihkupectví dostala jeho divadelní hra Skanderbeg (Skenderbeu, 2018) a v roce předminulém hra Hamlet podle Horatia (Hamlet simbas Horacit, 2017). Apolloni je rovněž laureátem několika kosovských literárních cen.

Otázkou zůstává, jaký typ čtenáře by mělo Vytí vlka, vlka vytí přitáhnout. I když označení „postmoderní epistolární román“ na první pohled působí jako text psaný pro studenty literární komparatistiky, podle Apolloniho je kniha vhodná pro „prostého i elitářského čtenáře“ – a odkazuje se v tomto přístupu na Umberta Eca. Důkazem toho budiž, že od roku 2013, kdy vznikla, se velmi dobře prodává jak v Kosovu, tak Albánii. Dotisk se připravoval celkem šestkrát. Přitom sedmatřicetiletý Apolloni rozhodně nepatří ke konformistickým autorům. Přes společensko-kritickou rovinu knihy v ní nacházíme věrohodně a otevřeně popsaná i témata, která jsou jistě univerzální, tedy poplatná lidem vždy a všude, ať už jde o sex a vztahy, existenční těžkosti, politiku. Na druhou stranu se autor dotkne, i když jen zmínkou, témat patřících výlučně albánskému lidu, jako je Kanun (tradiční albánské právo) a besa (držení slova, slib). Ani ta neujdou kritickému peru spisovatelovu. Zařadí se Apolloni svou nadčasovostí po bok právě Eca či Albánce Ismaila Kadareho, anebo na něj albánské i světové publikum časem zapomene? Uvidíme.