Dánka Lene Kaaberbølová je autorka sérií pro děti Dcera čarodějky a Divočarka a také krimirománů, z nichž česky vyšel Chlapec v kufru. V devadesátých letech na sebe upozornila úspěšnými knihami W.I.T.C.H. o pětici čarodějek. Kaaberbølová je zkušená vypravěčka žánru fantasy pro náctileté. Její příběhy jsou pohádkové, plné magie, nadpřirozených sil a boje dobra se zlem.

iLiteratura: Proslavila jste se románovou sérií pro děti Dcera čarodějky o dívce Dině, která dokáže lidem pohlédnout až na dno duše a probudit v nich oprávněný pocit studu. Jak vás tato superschopnost napadla?
Lene Kaaberbølová: Kdybyste znala moji maminku, tak by vám to bylo jasné. Stačil jí jediný pohled a hned věděla, co jsem provedla. Nešlo jí lhát, dokázala prokouknout každého. Nemohla jsem ji obelstít, ani když mi bylo patnáct nebo šestnáct let a když by se mi to občas hodilo. S námětem na schopnost probudit v někom stud mi tedy nepřímo pomohla právě ona. Samotný nápad s očima, hlasem a vůbec schopností Studu samozřejmě nestačil, potřebovala jsem postavy, které jsem ale vymyslela mnohem později. Uvědomila jsem si, že příběh nebude o paní Studu, ale o dívce, se kterou se kvůli jejím jasnozřivým očím nechce nikdo kamarádit, protože nevydrží její pohled.

iLiteratura: Dcera čarodějky byla zfilmována a natáčení probíhalo z velké části v České republice. Byla jste mu přítomná? Co říkáte na pozměněný děj?
Lene Kaaberbølová: Natáčení v ateliérech na Barrandově jsem se opakovaně účastnila, byl to úchvatný zážitek. Pozměněný děj mi nevadí. Klidně bych příběh mohla svírat v náruči jako míč a křičet: „Ten je můj, na ten mi nesahejte!“, ale podle mě je mnohem větší zábava míč vhodit do hřiště a sledovat, kdo do něj kopne, koho trefí a kam doletí. Přesně to se stalo, filmaři se ho zmocnili po svém a přetvořili ho ve vlastní příběh. Natočili pěkný snímek, mám z něj radost.

iLiteratura: Oproti Dině, jejíž příběh se odehrává ve středověkých kulisách, je hrdinka vaší další knihy, divočarka Klára, soudobá školačka, která má ráda přírodu a zvířata. Čím jste se inspirovala při vytváření této postavy?
Lene Kaaberbølová: Do Kláry jsem vložila svou lásku ke zvířatům, domácnosti v divokém světě jsem dokonce zařídila stejně útulně jako u sebe doma. U Klářiny tety Isy nebydlí jen domácí mazlíčci, ale i divoká zvířata. V každé místnosti se nacházejí vyskládané krabice, v nichž jsou ptáci či v nich přezimovávají ježci. U mě doma ježci nezimují, ale mám dva psy a byly časy, kdy jsem jich měla i šest najednou.

iLiteratura: Rozumíte si se psy i beze slov, tak jako Klára se svými divokamarády?
Lene Kaaberbølová: Psi pro mě rozhodně představují rodinu. Když jsem si pořizovala auto a chtěla velký rodinný vůz, vybrala jsem si menší dodávku, kde byla jen dvě sedadla vpředu. Prodavač byl v šoku a varoval mě, že tohle auto není vhodné. Odpověděla jsem mu, že pro moji rodinu je ideální.

iLiteratura: Každá vaše série se odehrává ve zcela odlišném fantasy světě. Jak se vám daří vžívat se do tak rozdílných prostředí?
Lene Kaaberbølová: Po Dceři čarodějky, kde neustále hrozí nějaké nebezpečí, jsem potřebovala chvíli žít v utěšenějším světě. Ten divočarský více odpovídá mojí realitě, potrpím si na atlasy ptáků, staré knihy, plakáty zvířecích rodů a podobně.

iLiteratura: Dcera čarodějky Dina i divočarka Klára vyrůstají bez otce. Proč?
Lene Kaaberbølová: Rodiny se často rozpadají a má to složité následky. Je nutné o tom psát, tematizovat to. Dina se těžce vyrovnává se zjištěním, kdo je vlastně její otec. Oproti tomu divočarka Klára svého tátu dobře zná a hezky s ním vychází. Má ho ve škatulce prázdninový táta – pečou spolu housky a lenoší.

iLiteratura: Dina i Klára jsou zpočátku obyčejné dívky, které jednoho dne objeví své schopnosti a pochopí, že jenom ony mohou zvítězit nad narůstajícím zlem. Není to pro malé holky až moc velký závazek?
Lene Kaaberbølová: Ony jsou prostě ty vyvolené, je to trochu klišé a zároveň břímě fantasy. Nebýt těch dvou, vzal by děj rychlý konec a málokomu by se to líbilo. Nic jiného jim nezbývá. Zároveň jsou to příběhy o nalézání odvahy a vnitřní síly, o dospívání a zodpovědnosti.

iLiteratura: Děj Dcery čarodějky jste zasadila do minulosti, Divočarka se odehrává v současnosti – neuvažujete o sci-fi z budoucnosti?
Lene Kaaberbølová: Sci-fi mám ráda, ale o tom, že bych se tomuto žánru nebo dystopii věnovala, neuvažuji. Mám ráda šťastné konce.

iLiteratura: Pracujete na nějaké nové knize pro děti?
LeneKaaberbølová: Ano, píšu o myši, která má velmi dlouhé nohy a velmi ostré drápky. Bude to takový mušketýrský příběh a rozhodla jsem se ho psát i pro klučičí čtenáře, z hlavní postavy jsem proto nakonec udělala myšáka.

iLiteratura: Jako malá jsem hltala vaše knihy W.I.T.C.H. Má tato pětice čarodějek něco společného s vašimi dalšími hrdinkami?
Lene Kaaberbølová: W.I.T.C.H. jsem psala anglicky pro společnost Disney. Se světem divočarů jsem se k W.I.T.C.H. trochu vrátila. Klára z Divočarky žije stejně jako čarodějky W.I.T.C.H. ve skutečném světě a všechny mají speciální síly.

iLiteratura: Kromě knih pro děti jste napsala i několik knih pro dospělé, především krimi. Pracujete paralelně na titulech pro obě skupiny čtenářů?
Lene Kaaberbølová: Přemýšlím o třetím dílu krimisérie o Madeleine Karvo, ale teď si užívám spíše texty pro děti, na těch mi záleží nejvíc.
Když se mi podaří napsat dobrou knihu pro dospělé, tak se možná stane fajn zábavou na jeden víkend. Pokud ale můj příběh zasáhne dítě ve správnou chvíli, může z něj udělat čtenáře na celý život. Dodnes od dětí i od dospělých, kteří četli Dceru čarodějky jako děti, dostávám bezpočet pozitivních reakcí a uvědomuju si, jak důležité je objevit zálibu v literatuře už v útlém věku.

iLiteratura: Jednu detektivní řadu jste vytvořila spolu se spisovatelkou Agnete Friisovou. Jaké to bylo psát v tandemu?
Lene Kaaberbølová: Byla to legrace. Psaní je osamělá činnost, ale když člověk tvoří s někým dalším, může s ním sdílet krize, kterými prochází. Byla to skvělá spolupráce. Já jsem bydlela na venkově v Jutsku a Agnete v Kodani. Každou chvíli jsme si telefonovaly, provolaly jsme hodiny a hodiny, až se Agnete jednou ozval operátor s tím, jestli by nechtěla nejčastěji volané číslo propojit se svým účtem, protože by tak mohla ušetřit spoustu peněz. Bylo to pochopitelně moje číslo.

iLiteratura: První kniha této společné série, Chlapec v kufru, byla přeložena i do češtiny. Námět románu je dost drsný. Jak vás napadl?
Lene Kaaberbølová: Na začátku jsem měla v hlavě spíš výjev než přímo námět. Před očima mi vytanul pohled na chlapce zamčeného v kufru v šatní skříňce kodaňského hlavního nádraží.

iLiteratura: A to se skutečně stalo?
Lene Kaaberbølová: Ne, to jsem si vymyslela, ale vlastně k tomu nakonec došlo. Přibližně v době, kdy jsme knihu dokončovaly, policie vypátrala pohřešované dítě, nalezli ho v kufru. Dítě se pak vrátilo k rodičům.

iLiteratura: Často se stěhujete; jak si vybíráte místa, kde budete žít?
Lene Kaaberbølová: Před pár lety jsem žila na Sarku, malém ostrově v Lamanšském průlivu. Tehdy mě zaujala televizní reportáž o tomto místě, kde nejezdí žádná auta ani tam není zavedeno pouliční osvětlení. Zatoužila jsem to zažít, připomínalo mi to krajinu z Pána prstenů. Bylo to trochu jako bydlet v Hobitíně a přitom být se světem spojená přes internet. Teď bydlím na Bornholmu, který je nejzazším místem Dánska v Baltském moři. Bornholm mi připomíná Sark, navíc tam mohu mít své psy. Plánuju ale přestěhovat se zpátky na Sjælland, ušetří mi to spoustu času s dojížděním do Kodaně a budu se moci víc věnovat své zvířecí rodině.