Naléhavý stav naší krajiny, rapidní snižování druhové biodiverzity a změny klimatu, projevující se na místní i globální úrovni, jsou hlavními důvody, proč lidé, kteří nejsou k tomuto negativnímu vývoji lhostejní, realizují postupy, jak přírodě pomoci. Tato publikace je drobným kamínkem na cestě hledání, kudy se v rozumném zahradničení a hospodaření s půdou obecně dát. Dovolím si říci, že ne zásadním, ale jistě inspirativním a podnětným.

Autoři navrhli záhony pro širokou škálu stanovišť, se kterými se můžeme na zahradách setkat, od slunečných až po zcela zastíněné, od těch na lehkých písčitých půdách až po místa s půdou těžkou, jílovitou. Najdeme tu tipy na zeleň odolnou vůči sešlapu, druhy, které zvládnou silnou kořenovou konkurenci keřů a stromů, ukázky rozmanitě osazených skalek, bylinkových zahrádek nebo koutů pro motýly. A také doporučení, kam se jaký záhon hodí vzhledem ke světovým stranám a umístění u domu. Byť je knížka tenká, základním způsobem zmiňuje pravidla sestavování jednotlivých rostlinných druhů, aby vznikl harmonický a estetický celek. Zabývá se tedy také velikostí a habitem rostlin a tvarem a barvou květu i listu.

Proč původní trvalky?
Důvodů, proč použít původní rostliny (tedy takové, které se na konkrétní území rozšířily bez přispění člověka, a také archeofyty, které se tam dostaly do roku 1492), je v knize uvedena řada. Nejsou nápodobou přírody, ale přírodou samotnou. K životu na určitém stanovišti jsou dlouhodobě uzpůsobeny, bývají odolnější vůči škůdcům, chorobám, povětrnostním podmínkám a jsou úzce provázány s mnoha živočišnými druhy, ať už se jedná o motýly, včely, čmeláky, nejrůznější další hmyz, ptactvo, či dokonce obojživelníky, plazy a savce. Proto by měly být dobrou volbou, která pomůže udržet druhovou pestrost a vytvoří oázu v monokulturní, chemikáliemi zamořené zemědělské krajině.

Přírodě blízké trvalkové záhony jsou navíc méně náročné na údržbu než ty klasické – tak praví autoři. A měly by se v zahradě lépe udržet.

Zelená jest všechna teorie. Ale co praxe?
Kdo se marně snažil dlouhodobě udržet na určitém místě v zahradě třeba „obyčejnou“ kopretinu, musí být k těmto doporučením skeptický. Jak se říká, můžete přivést koně k vodě, ale nemůžete ho přimět, aby se napil. Argument, že založení přírodních záhonů bude znamenat pro zahradníka méně práce, nemusí být zdaleka pravda. I když budeme ctít doporučení autorů, může nás čekat velmi náročná práce s půdou. Základem pro pěstování původních trvalek je většinou půda chudá na živiny, často až doslova vyčerpaná. Jenže tu dnes hledat s lupou, když je všude tolik dusíku, který lučním květinám nedovolí, aby se na záhonu dlouhodobě usadily.

Navržené záhony jsou v knize zpodobněny jen líbivými kresbami. Škoda, že nebyla zvolena cesta fotografického zdokumentování, jak realizace vypadají v proměnách roku, jak se vyvíjejí během několika let. Zda se dařilo všem druhům, jak si rostliny navzájem konkurovaly. Chybí mi tu delší zkušenost, a jak autoři sami přiznávají, u všech návrhů ji také nemají. Jedná se tedy o osázení zakreslené s dobrou znalostí, co rostliny potřebují a jak se budou pravděpodobně vůči sobě chovat: jen obecné očekávání, že trvalkové výsadby s domácími druhy by se měly v konkrétním koutu zahrady déle a lépe zachovat než nepůvodní druhy. A udržet vůči nim trávník bude, podle mého soudu, i přes ujištění autorů, stejně obtížné jako u druhů šlechtěných.

Uvádí se, že i při špatné péči jsou záhony sestaveny tak, že vytvoří stabilní, trvale kvetoucí louku. Díky genetické variabilitě mají možnost se přizpůsobit měnícím se podmínkám – přesévají se, odnožují, zaplní prázdné plochy. Myslím, že dobře zvolené odrůdy mohou udělat stejnou službu. I mezi nimi najdeme spoustu medonosných rostlin, které včely ocení, a med z nich nebude o nic horší. A že starší záhony budou vyžadovat méně péče? Kéž by, ale nevěřím. To by nesměla existovat sukcese. Bez zahradnické péče se každý pozemek stane po pár letech divočinou.

Inspirace, ne dogma
Naše země je ve stavu, kdy jakékoliv pestřejší osázení je cenné a není zas až tak podstatné, zda volíme rostlinu, která tu bydlela ještě před kolumbovskou érou. U keřů a stromů je to zásadnější téma, to nepopírám, u trvalek bych tak přísná nebyla. Publikace je jistě dobrým návodem, které druhy jsou vhodné do daného prostředí. Můžeme se striktně držet osazovacích plánů, nebo vhodně zařadit některou z lučních rostlin do záhonů šlechtěnějších.

Pro mé oko je knížka bohužel trochu nepřehledná. Kvůli nepříliš zřetelné grafice vypadají všechny kapitoly stejně a je potřeba hodně čtenářské pozornosti k orientaci, o jakém záhonu je vlastně řeč. Dalším kamenem úrazu je, že původní trvalky se nám budou obtížněji shánět. V závěru je uvedeno několik našich zahradnictví, kde by se daly dohledat, výběr ale není zdaleka tak široký jako na současném německém trhu. I z toho důvodu budeme možná nuceni improvizovat. Rozumný zahradník ale vždy pracuje s podmínkami, které má, a neporoučí větru a dešti. I s kultivary můžeme vytvořit na zahradě vhodné mikroklima, útočiště pro zvířata, oázu pro hmyz.

Jistě je dobré si stále připomínat, že zahrada přívětivá k lidem musí být zákonitě harmonickým prostorem respektujícím všechny přírodní složky. A v tomto ohledu není práce Brigitte Kleinod a Friedhelma Stricklera zbytečná.