V rámci letošního festivalu Svět knihy zavítal do Prahy kolumbijský básník, prozaik a novinář žijící v Berlíně Luis Fayad, jedna z nejvýznamnějších postav tzv. „postboomu latinskoamerické literatury“. Spisovatel Ángel Rama ho považoval za „nejnadanějšího vypravěče posledních let… živoucího, působivého, srozumitelného ve znamenitém románu Los parientes de Ester, zásadním díle sedmdesátých let“.

Luis Fayad se narodil v roce 1945 v Bogotě, již v mládí se stal divadelním, rozhlasovým a televizním scenáristou. Během studia na státní univerzitě v Kolumbii, kam docházel na přednášky sociologie, začal pracovat jako novinář. První povídku vydal ve dvaceti letech v časopisu Letras Nacionales, povídková sbírka Olor de lluvia (Vůně deště) mu vyšla v roce 1973. Literaturou, novinařinou a dalšími činnostmi se zabýval až do roku 1975, kdy odcestoval do zahraničí, v období poznamenaném bezpečnostními předpisy omezujícími svobodu a partyzánskou vojenskou expanzí. V Paříži docházel na přednášky sociálních věd, historie a umění na různých univerzitách a odborných pracovištích. Čas strávený v exilu se protáhl déle, než Luis Fayad zamýšlel, postupně se přestěhoval do Barcelony, na Kanárské ostrovy a do Německa. V roce 1978 mu v madridském nakladatelství Alfaguara vyšel román Los parientes de Ester (Esteřino příbuzenstvo), který autor napsal nejdříve rukou a až následně jej přepsal na stroji. Kniha byla přijata jako výjimečný a objevný počin a okamžitě si získala úspěch. Zatím se dočkala deseti vydání ve Španělsku, Kolumbii, Mexiku a na Kubě. Poslední, letošní vydání připravil profesor José Manuel Camacho Delgado ze Sevillské univerzity pro nakladatelství Ediciones Cátedra. Esteřino příbuzenstvo je próza umístěná do typicky městského prostředí, která nabídla novou estetiku a překročila zavedený snový pohled na latinskoamerickou přírodu a život. Poznamenejme, že tato novinka vyšla pouhý rok po Podzimu patriarchy Garcíi Márqueze, jednom z nejzásadnějších děl magického realismu.

Využili jsme příležitosti na festivalu Svět knihy a požádali Luise Fayada o rozhovor, v němž jsme se k této zajímavé okolnosti vrátili.

iLiteratura: Rád bych zahájil naše povídání otázkou vztahující se k vlivu „zázračného reálna“ na kolumbijské čtenáře a autory sedmdesátých let. Od kdy byla vnímána potřeba změnit hledisko, opustit exotické kulisy a zaměřit se na žitou skutečnost kolumbijských měst, psát literaturu zajímající se o každodenní život?
Luis Fayad: Únik do přírody je v latinskoamerické literatuře přítomen již pět set let, nejdříve vznikaly kroniky prvních španělských cestovatelů po Latinské Americe. Postupně jsem nabýval dojem, že si tito kronikáři příliš vymýšleli, svými zápisky chtěli ohromit. To je můj odhad a dodnes si za ním stojím. Během uplynulých pěti set let pokračovala latinskoamerická literatura především v tomto duchu. Příroda nakonec získala v latinskoamerických románech takřka božskou moc. V kronikách se o přírodě hovoří opravdu hojně, ale o kmenech či obyvatelích země, kterou dobyvatelé a dobrodruzi procházeli, nemáme nejmenší svědectví. Pro mě osobně, jelikož jsem žil v exilu, má lidský rozměr větší cenu než krajina. Moje kniha Testamento de un hombre de negocios (Závěť jednoho obchodníka) je první kolumbijský román, který se věnuje tématu životního prostředí, ekologie.

iLiteratura: Všudypřítomnost latinskoamerické přírody, ty telurické kulisy v latinskoamerické literatuře ve mně téměř vždy vyvolávaly úžas. Jeden příklad za všechny: Zelené peklo od Josého Eustasia Rivery. Mladým kolumbijským spisovatelům se takové pojetí románu může jevit jako zastaralé, málo přesvědčivé, jako skica plná mýtů a ozdob, pozůstatek koloniálního smýšlení.
Luis Fayad: Literární smýšlení už není to, co se jeví jako zastaralé. Svět jako místo se začíná ztrácet, kontakt nových spisovatelů s přírodou a vztah k ní už není takový jako dřív. Oni znají jiné, městské prostředí. Déšť býval prvek definující určité období sklizně, dnes je déšť motiv, který dokresluje zachmuřenou atmosféru schůzky. Vztah k dešti je jiný na venkově a ve městě, proto jsou tak jiné i jednotlivé scény zasazené do městských kulis.

iLiteratura: Kolumbie je bouřlivá země, pro mě samotného málo pochopitelná, ohromující však pro mě je počet intelektuálů, kteří stále kultivují její kulturu a humanitní vědy. Mnozí z nich přitom cítí potřebu publikovat v zahraničí, mnozí odešli do exilu. Je Kolumbie pro literární tvorbu nepříznivá?
Luis Fayad: Kolumbie je země odvážných spisovatelů, protože existuje mnoho autorů, kteří tam stále pracují: velmi seriózně, velmi prozíravě a s velkým literárním uvědoměním. To dokazuje, že všichni tito spisovatelé nežádají odměnu za svou práci, pokračují v psaní a vydávání. Literatura psaná v Kolumbii existuje.

iLiteratura: Opustit svou zemi a přestěhovat se do zahraničí je velmi vážné rozhodnutí. I nemálo českých intelektuálů to zažilo na vlastní kůži. A ve vašem prostoru se jedná o historický fenomén, pro latinskoamerické autory velmi typický. Třeba Argentinec Domingo Faustino Sarmiento žil dlouhá léta ve vyhnanství v Chile. Člověk se může celý život chovat jako bojovník, přesto se nevyhnutelně přizpůsobuje různým okolnostem. Protože s životem mimo rodnou vlast máte vlastní, dlouhou zkušenost, můžete prozradit, jak se téma exilu odráží konkrétně ve vaší tvorbě, jak se cítíte, když píšete v zahraničí?
Luis Fayad: Je to přesně tak, jak říkáte, jedná se o vážné rozhodnutí. Mnozí si uvědomí, že je to vážné, až poté co se rozhodli. U mě byl jediný důvod ten, že jsem chtěl na chvíli odjet ze země, chtěl jsem krátce žít v Paříži. V Paříži jsem zůstal téměř dva roky, déle, než jsem původně zamýšlel. V mém případě život v zahraničí neovlivnil literární tvorbu, moje romány se odehrávají v Kolumbii.

iLiteratura: Jak vám vyhovuje život v Berlíně, v německé kulturní megalopoli, kde jste od roku 1986? Jaký máte vztah s německými iberoamerikanisty?
Luis Fayad: Z Kolumbie jsem odešel z vlastní vůle, žil jsem v Paříži, Stockholmu, Barceloně, na Kanárských ostrovech, nyní bydlím v Berlíně. To, jak se cítíte, jak píšete, je všude stejné. Začnu psát a nemám kolem sebe žádné hranice. Mým neštěstím a každodenním zápasem je snaha nalézt způsob, jak vyjádřit to, co chci. Nemusím ani vyjít na ulici a potkávat Němce nebo Pařížany, bojuji s předložkami a subjunktivy.

iLiteratura: Existuje něco jako exilová latinskoamerická literatura, nebo tvorbu jednotlivých latinskoamerických autorů, kteří píší v exilu, nic nespojuje?
Luis Fayad: Exilová latinskoamerická literatura existuje: všichni tito autoři mají mnoho zkušeností. Ale stejně také existují latinskoameričtí spisovatelé, kteří píší o svých rodinách přicházejících z jiných světadílů do Latinské Ameriky. Jedná se o latinskoamerickou literaturu psanou na jihoamerickém kontinentu, je ale postavená vzhůru nohama. Je to exilová literatura, ale je celá naopak.