Norský spisovatel Morten Andreas Strøksnes (nar. 1965) dorazil na Svět knihy 2019 u příležitosti českého vydání úspěšného titulu Kniha o moři aneb Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského. Za knihu, která vyšla poprvé v roce 2015, získal v Norsku prestižní Cenu kritiků a Bragiho cenu pro literaturu faktu, v Německu ocenění Wissensbuch des Jahres (2017) a u nás za její překlad obdržela Jarka Vrbová Magnesii Literu. Strøksnes působil dříve jako reportér, publicista a sloupkař, dnes se soustředí především na psaní vlastních knih. Je autor devíti titulů, které se vyznačují širokým tematickým záběrem a jazykovou pestrostí. Tvrdí, že předěl mezi literaturou faktu a beletrií nikdy příliš nebral v potaz, důkazem je sama Kniha o moři, která kombinuje napínavou reportáž z lovu žraloka s faktickými pasážemi o oceánografii nebo mořské mytologii.

iLiteratura: V roce 2011 jste získal cenu Språkprisen, kterou uděluje Norská jazyková rada za vynikající využití jazyka v literatuře faktu. Jak jste se vlastně naučil psát, bylo pro vás důležité studium?
Morten A. Strøksnes: Člověk si nikdy nesmí myslet, že už umí psát. Po dvaceti třiceti letech píše určitě o něco lépe než na začátku, ale vzdělání na tom patrně nemá žádný podíl.

iLiteratura: Vy jste nestudoval tvůrčí psaní ani žurnalistiku?
Morten A. Strøksnes: Ne, studoval jsem literaturu, filozofii a historii.

iLiteratura: Studium tedy není předpoklad dobrého psaní?
Morten A. Strøksnes: Ale ano, je důležité studovat, aby si člověk vytvořil rezervoár nedocenitelných znalostí a vědomostí. Když chcete dělat dobrou finanční žurnalistiku, nemůžete se obejít bez studia ekonomie, a totéž se týká kultury a společnosti.

iLiteratura: Vy jste sice nevystudoval biologii ani oceánografii, a přesto jste napsal úžasnou knihu o moři.
Morten A. Strøksnes: Máte pravdu, nicméně jsem postupoval metodicky, přečetl jsem mnoho akademických i neakademických textů o moři, abych dokázal svému psaní poskytnout historický i politický kontext, analyzoval jsem je, abych v nich nalezl skryté motivace. Myslím, že moje humanitní vzdělání lze aplikovat i na jiné vědní obory.

iLiteratura: Jak dlouho trvá příprava k napsání díla s takovýmhle záběrem?
Morten A. Strøksnes: Nějaký čas to zabere, ale zrovna v případě Knihy o moři to nedokážu určit přesně, protože moře mě zajímalo odjakživa, vyrostl jsem s ním. Jedním z důvodů, proč jsem dostal chuť napsat takovou knihu, bylo, že jsem se chtěl do téhle oblasti pořádně ponořit, svobodně se pohroužit do bádání v obrovské knihovně, která je o moři sepsána. Strávil jsem tím tři roky, tři roky nepřetržitého čtení a psaní, a taky zapomínání, udržet v hlavě všechny texty nebylo možné.

iLiteratura: A mezitím jste podnikal cesty na souostroví Skrova za svým přítelem Hugem, s nímž jste se snažil ulovit žraloka grónského?
Morten A. Strøksnes: Ano, všechno probíhalo souběžně.

iLiteratura: Co bylo impulsem k napsání knihy? Chtěl jste čtenářům předat všechno to, co jste se sám dozvěděl?
Morten A. Strøksnes: Ani ne. Spíš jsem v sobě měl energii, která mě k látce vedla. Zprvu to byl amorfní mrak, ale ta energie mi pomohla ho zformovat. Moje metoda spočívá v tom, že si nemůžu jen sednout do knihovny a všechno nastudovat, na moři musíte být a musíte ho pro čtenáře nasávat všemi smysly, dostat se takříkajíc do správného živlu. Když pracujete tímto způsobem, velká část děje se odvíjí od toho, co probíhá ve skutečnosti, a to se nedá naplánovat. Podle původního plánu měla struktura knihy vypadat jinak, ale události, nad kterými jsme neměli kontrolu, o struktuře samy rozhodly.

iLiteratura: Co by se stalo, kdybyste žraloka ulovili na první pokus?
Morten A. Strøksnes: Žádná kniha by patrně nevznikla.

iLiteratura: Nebojíte se, že se ve snaze zprostředkovat určitou oblast vědění širokému okruhu čtenářů dopustíte zjednodušení nebo omylu?
Morten A. Strøksnes: O své práci nepřemýšlím jako o zprostředkovávání. Toto je moje devátá kniha a témata si vždy vybírám podle sebe. Snažím se psát dobrou literaturu a texty si nechávám odborně lektorovat, takže se mi ještě nestalo, že bych byl obviněn z nepřesností.

iLiteratura: Oslovují vás nakladatelé s žádostmi, abyste zpracoval nějaké konkrétní téma?
Morten A. Strøksnes: Ano, ale ještě nikdy jsem na to nepřistoupil. Musím cítit energii, neřkuli chtíč po nějaké látce, musím se nechat strhnout, abych o něčem mohl psát. Kdybych psal na něčí žádost, tak by tam chybělo něco podstatného.

iLiteratura: Vy se ale nezajímáte jen o ekologii, napsal jste řadu reportážních knih, mimo jiné i o velice složitém a kontroverzním případu, s nímž se pojí jméno norsko-britského námezdního vojáka Joshuy Frenche. Můžete nám o něm něco říct?
Morten A. Strøksnes: Je to patrně mediálně „nejprofláklejší“ kriminální případ za posledních deset let. V Norsku o něm byly napsány snad tisíce článků. Pamatuju si, když jsem se o něm poprvé doslechl. Nejprve přišla zpráva, že v Kongu byli zajati dva norští vojáci Joshua French a Tjolstov Moland. Vzápětí jsme se dozvěděli, že nebyli zajati, ale že uprchli, někdo přitom přišel o život a že se skrývají v pralese. Zmatené zprávy chodily jedna za druhou. Případ se začal vrstvit a mě to nadchlo. Sebral jsem se, co nejrychleji to šlo, a ještě před začátkem prvního soudního líčení se vydal do Konga. Tam, v „srdci temnoty“, v Kisangani, už bylo spousta norských novinářů. Tahle oblast je skutečné srdce temnoty, má za sebou tu nejtemnější historii, s těmi nejpříšernějšími událostmi, které si ani nedovedeme představit. Den po soudu všichni novináři odjeli, já zůstal a vzal na sebe roli jakéhosi vyšetřovatele. Snažil jsem se vypátrat co nejvíc informací, zjistit, co jsou ti muži zač. Když uprchli do Ugandy, tak jsem je následoval, šel jsem v jejich stopách.

iLiteratura: Neměl jste strach?
Morten A. Strøksnes: Měl. Už jsem předtím byl v oblastech bojů a v obtížných situacích, ale tohle bylo dost děsivé. Můj místní pomocník byl zatčen, vojsko chtělo zatknout i mě, pronásledovala mě libanonská mafie, bylo to hodně nepříjemné.

iLiteratura: Setkal jste se nakonec s oběma norskými vojáky?
Morten A. Strøksnes: Ano, jejich cela byla snad jediné místo, kde jsem se cítil relativně v bezpečí.

iLiteratura: Jaké bylo mluvit s lidmi, kteří jsou obvinění z vraždy a kteří jsou schopní udělat cokoli, jen aby se dostali na svobodu? Přece jste jim nemohl věřit, i když to byli vaši krajané, nebo ano?
Morten A. Strøksnes: Ne, nevěřil jsem jim ani slovo. Mým úkolem bylo získat jejich důvěru, pak jsem je konfrontoval s tím, co jsem sám zjistil. Zdánlivě jsme se stali přáteli. Všechna dvířka jsem si nechával otevřená, nesměl jsem padnout do pasti nějakého nezlomného přesvědčení, nýbrž se neustále orientovat podle toho, na co jsem sám přišel.

iLiteratura: Podle vaší knihy Vraždy v Kongu měl být natočen i film, ale nakonec to dopadlo jinak.
Morten A. Strøksnes: Ano, protože případ se dále vyvíjel, i poté, co vyšla má kniha. Moland zemřel v cele, byla to patrně sebevražda, ale French byl konžskou justicí obviněn z vraždy a následoval další soud. Joshua French byl nakonec obvinění zproštěn a vydán do Norska a dnes objíždí zemi s přednáškami. Co se týče filmu, producent si nechal napsat nový scénář od spisovatele Nikolaje Frobenia, ale Frobenius se stáhl, protože nesouhlasil s režisérovým pojetím (Marius Holst, pozn. red.). Film měl premiéru na podzim loňského roku a byl přijat s velmi smíšenou odezvou.

iLiteratura: Vraťme se ještě k tématu přírody. V Česku stále existují vlivné skupiny lidí, které popírají globální oteplování, zásadní vliv člověka na ně, případně se k tomuto problému stavějí nevšímavě. Zůstal ještě někdo takový v Norsku, kdo to popírá a přitom má vliv na veřejné mínění?
Morten A. Strøksnes: Pořád jsou takoví lidé, kteří nevěří na globální oteplování způsobené člověkem, jako by to byla náboženská otázka, věřit, či nevěřit, ale už to neříkají nahlas. Mám na mysli třeba lidi ze Strany pokroku i ty, co sedí ve vládě.

iLiteratura: Jak se norská společnost staví k výzvě, kterou tenhle globální problém představuje?
Morten A. Strøksnes: Je to značně paradoxní. Norsko si chce posilovat image předního ochránce klimatu, používáme více elektrických aut než kdekoli jinde na světě, přičemž se tím snažíme zakrýt, že jsme největším producentem ropy v Evropě, nepočítáme-li Rusko. Dál hledáme nová naleziště a zároveň snižujeme spotřebu fosilních paliv, prostě se chováme jako ten nejhorší typ drogového dealera – ten, co sám nefetuje, jen prodává. Chceme vypadat čistě a svatě, a přitom inkasujeme peníze.

iLiteratura: Jsou lidé, kteří na to veřejně poukazují?
Morten A. Strøksnes: Ano, třeba zrovna já. Nebo politici ze Strany zelených či ze Strany socialistické levice.

iLiteratura: Zvládne Evropa dostát svým ambiciózním závazkům na snížení emisí CO2?
Morten A. Strøksnes: Nevím, myslím, že může nastat něco nečekaného, co změní pravidla hry. Netroufám si kvalifikovaně odpovědět, ale myslím, že pokud se Evropa bude snažit dostát závazkům na úkor ostatních částí světa, pak to postrádá smysl. Skupujeme kvóty na vypouštění CO2 v chudých zemích. Schvalujeme, když se obrovské plochy deštných lesů kácejí kvůli produkci palmového oleje, ze kterého se vyrábí takzvaně ekologické palivo. Vytváříme dojem, že jezdíme čistě, ale přitom způsobujeme ekologickou katastrofu jinde. Je těžké mít přehled. Ekologická hnutí provází spousta rétoriky, symbolické politiky, nezamýšlených důsledků a mnozí se snaží těchto průvodních jevů zneužívat a poukazují na to, že nejde o upřímnou snahu, nýbrž o obchodní záměr.

iLiteratura: Jakou roli v tom hrají novináři, média?
Morten A. Strøksnes: Já už prakticky jako novinář nepracuju, ale myslím, že lidé obecně umějí nalézat velmi rafinované mechanismy, jak si vážnou situaci nepřipouštět. Lidský rod neumí uvažovat kolektivně. Klíčovým faktorem je pro nás ekonomický systém, růst.
Je řada důvodů, proč nebýt optimisty. Můžeme jezdit elektrickými auty, využívat větrnou energii a vypouštět méně CO2, prostě leccos výrazně zlepšit, nicméně se zdá, že bez radikálního zásahu se vývoj neotočí. Proto jsem trochu pesimistický, i když záleží na perspektivě. Výrazně se oteplí, budou následovat přírodní katastrofy jedna za druhou, neúroda, miliony lidí zemřou, ovšem z geologické perspektivy se nic moc nestane: Země to zvládne, moře to zvládne, jen my budeme mít problémy. Země už se do úzkých dostala mnohokrát, ale po nějaké době se zase vzpamatovala. Tentokrát je to jiné pouze v tom, že si za to můžeme sami. A o našem budoucím osudu rozhodne moře, protože je jisté, že hladina moří se výrazně zvedne, což na mnoha místech Země zásadně změní lidské životy.

iLiteratura: Chystáte další knihu a prozradíte, o čem bude?
Morten A. Strøksnes: Na další knize pracuji, ale bohužel o ní nemůžu nic říct.