Rennée Ballardová slouží u losangeleské policie, kam nastoupila, když vyslyšela svou vnitřní potřebu pomáhat lidem a touhu něco skutečně změnit. Smysl pro čest a důvěra v to, že i v jejím okolí jsou lidé, kteří sdílejí podobné hodnoty, ji však přivedly do kariérní pasti. Po střetu s nadřízeným, v němž se za ni nepostavil parťák, byla převelena k noční směně. Od té doby je její práce koloběh marnosti. Vidí to nejhorší, co mohou lidé napáchat jeden druhému, ale reálně s tím nemůže moc dělat. Případy totiž pouze připravuje či hlídá pro kolegy z denní směny, kteří se na ni dívají skrz prsty. Jedna noc ji však přivede hned ke dvěma událostem, které Rennée nehodlá jen tak nechat být. Nejprve narazí na brutálně zmlácenou prostitutku a následně je přivolána do restaurace, kde bylo chladnokrevně zastřeleno několik lidí včetně mladé servírky – a zrovna poslední případ dostane na starost její bývalý tým.

Michael Connelly se už několikrát pokusil své psaní oživit. Vedle hlavní série příběhů o Harrym Boschovi, které se dočkaly i výborné seriálové adaptace z produkce Amazonu, je autorem také „právnických“ kriminálek s Mikem Hallerem (jinak Boschovým nevlastním bratrem), které udělaly pro příběhy ve stylu Perryho Masona to, co kdysi první generace drsné školy pro klasickou „anglickou“ detektivku. A sepsal i dvojici ryzích thrillerů ve stylu devadesátých let Básník a Strašák. V samotné boschovské sérii pak vedle svého hrdiny vystřídal několik parťáků, nechal ho odejít do důchodu, stát se na čas soukromým očkem, pracovat pro obhájce a nakonec nastoupit na zapadlou policejní stanici, kde je o jeho zkušenosti stále ještě zájem…

Bohužel však nakonec vždycky sklouzl k jakési rutině. Jeho knihy jsou psány střízlivým jazykem, který nijak nezdržuje čtení, ale dokáže přesně zprostředkovat procedurální část příběhu – sběr stop, jejich byrokratické ošetření, procesy spojené s vyšetřováním. O něco hůře slouží k zachycení nějaké hlubší psychologie – přestože svět, v němž se Connellyho postavy pohybují, je plný šedivých odstínů, oni sami jsou poměrně jasně vybarvení… Třeba u Bosche více než desetkrát zpracované dilema o smyslu práce v policejním sboru i jeho následné „zabejčení“ v průběhu děje a vyšetřování se nakonec tak trochu omrzí. Což se daří maskovat svižným tempem, kdy se nezřídka spojuje pátrání po dvou zločinech, u kterých je často největším překvapením to, že spolu nesouvisejí.

Bohužel ani tak radikální změna, jakou je nová hrdinka, která navíc pokrývá zase trochu jinou oblast policejní práce (onu „noční směnu“), nepřináší nic zásadně nového. Morálním, psychickým i pracovním nastavením je Rennée prostě Boschova kopie. Jen se občas připomene, že se jedná o ženu, ale zachytit nějaké výraznější rozdíly je v podstatě nemožné. A totéž platí o jejích kolezích a typu případů, které se snaží dotáhnout do konce. Nic nového pod sluncem. Stále je to popisná, žurnalisticky poctivá detektivka, která však je na hony vzdálená (abychom jmenovali knihu, která nahlížela na podobnou „noční směnu“) současným vrcholům žánru, jakými jsou například Sráči Richarda Price.

To neznamená, že je Noční směna špatná kniha. Jen je to pouze autorův standard. A je otázka, zda lze pokládat za pochvalu konstatování, že Connelly dokáže standardně napsat jeden a půl dobrého, ničím překvapivého románu ročně (inu, termíny mu díky novinářské praxi asi problém skutečně nedělají). A zda se vlastně o něco nového a překvapivého snaží či snažit má. Jeho knihy jsou vlastně efektivní. S minimem ingrediencí se snaží nabídnout maximální zábavu. Náhledy do fungování policie a vnitřních třenic mezi odděleními a jedinci; losangeleská topografie; narážky na další příběhy a postavy z connellyovského universa (například na zmíněný seriál Bosch). To vše přispívá k tomu, že četba jeho knih přináší především příjemný pocit z návratu do známých míst. Navzdory předvídatelnosti a nakonec vlastně i velmi lacinému rozuzlení obou detektivních linií (pachatelem je v obou případech jasný podezřelý a vše se vyřeší jednou jedinou konfrontací – i když jedna z nich je dosti fatální) stále platí, že se nová connellyovka přečte za večer, a pokud máte hodně práce, pak za dva.

Ostatně i zapojení do boschovského světa – a Rennée se dokonce v dalším románu s Boschem spojí – ukazuje, že Connelly už ze své komfortní zóny asi nikdy nevystoupí. Doufejme, že nevzrušenost, kterou se už v několika posledních knihách vyznačovala jejich finále, nebude nakonec u dalších dominujícím pocitem. Zatím Connelly stále své psaní drží daleko od vod, v nichž nakonec skončil třeba takový Robert B. Parker, který v poslední etapě své kariéry nabízel jen rozhovory stárnoucích bílých macho typů, neustále se vzájemně utvrzujících ve své neporazitelnosti a charismatičnosti (za přihrávání jedné silně nereálné ženské postavy a bez ohledu na to, že jeden z nich měl být gay). Blinkr mu už však tím směrem ukazuje.