Strašidelné, prokleté či jinak neobvyklé domy (třeba postavené na indiánském pohřebišti) jsou bezpochyby jednou z nejoblíbenějších propriet tvůrců literárního (i filmového) hororu. Však takřka v každé pořádné antologii narazíme na opuštěné stavení s neblahou minulostí, do něhož se nastěhuje (nebo jej alespoň navštíví) nějaký ten mladý odvážlivec, který nic nedbá na babské povídačky, načež se začne na vlastní kůži přesvědčovat, že „na každém šprochu pravdy trochu“. Pro příklad vzpomeňme na Soudcův dům Brama Stokera, Nájemné od ducha Henryho Jamese, Strašidelný dům Edwarda Bulwera-Lyttona, Dveře dokořán Charlotte Riddellové, Příběh prázdného domu Edwarda Frederica Bensona či v jistém smyslu též Krysy ve zdech samotného H. P. Lovecrafta – a v podobném duchu bychom mohli pokračovat dlouho. Podivné domy se samozřejmě neomezují jen na povídky, jak dokládá třeba Dům na kopci Shirley Jackson či Žena v černém Susan Hillové, byť v případě delšího literárního útvaru už je potřeba se čtenářem pracovat trochu jinak než u povídek, kde výsledek většinou stojí a padá s pointou.

Na toto už notně zorané pole se nyní v knize Duch domu Ashburnů (The Haunting of Ashburn House, 2016) vydala i australská autorka Darcy Coatesová, a to rozhodně ne poprvé, jak napovídají některé její další, do češtiny nepřeložené tituly (The Haunting of Blackwood House, 2015, The Haunting of Gillespie House, 2015, The Haunting of Rookward House, 2017, The House Next Door, 2017 či Craven Manor, 2017). Pro českého čtenáře to nicméně bude první setkání s autorkou, i když si troufám odhadnout, že ne poslední. Hlavní hrdinkou „ashburského strašení“ je dívka Adrienne, jejímž jediným blízkým přítelem zůstává po matčině smrti vykutálený kocour Wolfgang a která si jakožto autorka na volné noze zatím užívala spíše strastí než radostí (avšak co chybí v peněžence, vyrovnává takřka dokonalá povaha). Vše se změní, když se Adrienne dozví, že jí zesnulá teta Edith (Ashburnová), o níž samozřejmě nikdy neslyšela, odkázala starý dům kdesi na venkově. Ani na chvilku neváhá, veškerý svůj život sbalí do dvou kufrů a vydává se poznat nový domov, kde by mohla začít pěkně od začátku, s čistým štítem.

Nadšení sice trochu ochladne, když zjišťuje, že se dům nachází uprostřed lesů, na vysokém kopci a poměrně daleko za městem, navíc už něco pamatuje a elektřina je zavedena pouze v jeho spodních patrech. Mladá dívka se ale výzvy nezalekne, a třebaže je zcela sama, beze špetky strachu stráví ve svém novém panství první, víceméně klidnou noc. Hned druhý den ji navštíví čtveřice dívek z města, od nichž se dozvídá, že s Ashburn house i jeho předešlou majitelkou se ve městě pojí všelijaké strašidelné povídačky, jenže vzhledem k jeho poloze i samotářské nátuře a podivným zvykům stařičké tety Edith není vlastně vůbec divu. Naopak to začíná vypadat na docela romantické hnízdečko, ačkoli některé aspekty, jako třeba podivné nápisy po celém domě, naprostá absence zrcadel či prapodivná sbírka rodinných portrétů mohou působit lehce zneklidňujícím dojmem. Podivných událostí (vypadávání pojistek, záhadná nehoda jedné z dívek, objevení hrobu na nedaleké mýtině) ale kvapem přibývá, načež se Adrienne dozvídá, že historie místa, v němž se usadila, a rodiny, do níž vlastně sama patří, je daleko temnější a děsivější, než si dovedla představit. Jenomže i kdyby se s ohledem na nové informace přece jen rozhodla zbaběle prchnout, je už příliš pozdě. Začíná nemilosrdná hra o přežití.

Duch domu Ashburnů, který láká na zdařilou obálku (lepší než v případě originálu) a veleoblíbené téma strašidelných domů, sice nenabízí nijak hluboký a výrazněji zapamatovatelný děj, leč čtenáře patrně nezklame, a to snad i díky poměrně zajímavému zvratu, jenž celý příběh posouvá do trošku jiného žánru, než by se dalo na základě prvních dojmů očekávat. Na druhou stranu nelze ani vyloučit, že tento úkrok stranou od zdánlivě vytyčené cesty by se pro někoho naopak mohl stát důvodem, proč knihu Darcy Coatesové odmítne, jelikož po čtenáři vyžaduje, aby přistoupil na trochu jiná pravidla hry, má-li si děj opravdu užít. Obecně lze autorce přiznat, že v některých momentech se jí daří navozovat i docela dobrou atmosféru, ačkoli k tomu notně přispívá samo zvolené prostředí, které dělá polovinu práce za ni. Stejně tak jako u dalších současných hororů je i zde zajímavé sledovat, jak se autorka vypořádá s nevyhnutelnou skutečností, že v podstatě každý má dnes neustále mobilní telefon či internet, pročež je těžké hlavního hrdinu dostat do situace, kdy bude zcela odříznutý od světa. Nutno přiznat, že se jí to povedlo docela nenásilně a neskončilo jen u výpadku elektřiny, vybití baterky či slabého signálu.

Naopak zklamáním je trochu zbytečně uspěchaná druhá polovina, respektive rozvíjení temné stránky Ashburn house, jež by si zasloužilo víc pozornosti. Příliš velkou stopu nezanechá ani samotná protagonistka, jejíž charakter je zbytečně černobílý a navíc oplývá až nepřirozenou statečností. Tam, kde by se aktéři klasických strašidelných příběhů svíjeli hrůzou, ztráceli příčetnost a v horečkách upadali do mdlob, zůstává víceméně chladná a racionální, čímž ovšem uklidňuje i čtenáře, který tak přichází o část napětí. Potenciál děje tak zůstává trochu nevyužitý. Pomyslnou korunu tomu nasazuje poněkud nepatřičný, chtělo by se říci až komický závěr. Celkově je Duch domu Ashburnů spíše zajímavá jednohubka než dílo, které by si v konkurenci podobných titulů vydobylo trvalejší pozici. Bude ale zajímavé sledovat, jestli se nakladatel uchýlí k dalšímu překladu autorčiných děl, což by jistě u čtenářů, kteří se s nimi seznámí, podněcovalo chuť sáhnout i po těch dřívějších.