Muži, kteří zašli příliš daleko – právě tak se jmenuje sedmý a zatím poslední svazek edice Pandaemonium, která čtenářům přibližuje pozoruhodné, leč trochu opomíjené zástupce hrůzostrašné a fantastické literatury 19. a počátku 20. století. Po spisech Henryho Jamese, Edith Whartonové či Montague R. Jamese přišli na řadu bratři Bensonové, z nichž povědoměji zní asi jen jméno nejmladšího z nich, Roberta Hugha Bensona (1871–1914), jehož některá díla u nás již vyšla. Zbylí dva, Arthur C. Benson (1862–1925) a Edward Frederic Benson (1867–1940), budou pro většinu čtenářů patrně neznámí, i když některé povídky druhého jmenovaného se u nás v různých hororových antologiích již objevily. Bratři dostali skvělé vzdělání a pocházeli ze společensky výše postavené rodiny. Jejich otcem byl Edward White Benson, pozdější arcibiskup z Canterbury. Matka Mary Bensonová pocházela ze slavného rodu Sidgwicků. Poměry uvnitř rodiny byly však poněkud neblahé, otec dohlížel na přísnou křesťanskou výchovu svých dětí, ač sám někdy o víře pochyboval a utápěl se v depresích, matka zase několikrát utekla z domu a zažívala lesbické aférky. To vše se značně promítlo i do díla všech tří bratrů. V doslovu o tom detailněji hovoří Ondřej Müller, který se postaral i o sestavení této sbírky.

Křesťanské pohádky i nejtemnější děsy
V knize najdeme celkem 16 povídek, přičemž autoři jsou seřazeni chronologicky, dle data narození. První tak dostává prostor Arthur, jehož dílo zastupují čtyři příběhy. Jejich propojujícím a zdaleka nejnápadnějším znakem je náboženství. Například hrdinou Chrámu smrti, úvodní povídky celé sbírky, je křesťanský misionář: zvěstovatel nové, láskyplné víry, která až zázračně působí na každého, kdo se s ní setká. Otázkou je, jak se nová víra osvědčí v konfrontaci se starým a krvelačným animismem. V dalších třech povídkách se autor prostřednictvím tajuplných příběhů soustředí na problematiku různých lidských neřestí. Jednou z těch, která se s námi táhne už od chvíle, kdy jsme se stali lidmi, je touha po bohatství. Ta však zpravidla nepřináší vysněné štěstí a blahobyt, ale pravý opak (Rudé tábořiště). Jediné řešení je tedy nutno hledat, jak jinak, ve slově Božím. Jak už název naznačuje, z povídky Šedivá kočka vyskočí tento oblíbený chlupatý prvek strašidelných příběhů, který byl již od dob čarodějnických procesů spojován se silami pekelnými. I v tomto případě se vyjeví jako zástupce nečistých sil, které zvolna pohlcují lidskou duši.

Souhrnem lze říct, že náměty Arthurových povídek jsou sice zajímavé, problém však tkví v tom, že víceméně všechny vyznívají tuze naivně. Stejně tak chování postav je i na podobný typ prózy ploché a nerealistické: vždy striktně odpovídá (křesťanské) víře a morálce. Minimálně z pohledu současného čtenáře jsou u Arthura Bensona křesťanské motivy nadužívány do té míry, až to působí nepříjemně (vnucují jasné stanovisko, bez prostoru pro pochybnosti, zamyšlení), což dojem přece jen trochu kazí. Povídky se nakonec ani nejeví nijak zvlášť děsivě, ale evokují spíše maličko temnější věroučné pohádky.

To však ani v nejmenším neplatí pro druhého z bratrů, jehož dílo je rozsahem (9 povídek) pro celou sbírku stěžejní. Texty Frederica Bensona zastupují přesně to, co si většina čtenářů představí pod pojmem strašidelná povídka. Za pozornost stojí hned ta první (Muž, který zašel příliš daleko), která dala název celé sbírce. Objeví se v ní téma touhy po odtržení od nedokonalého světa lidí a návratu k přírodě, kterou si ovšem hrdina představuje jako zhmotněné dobro. Prozře, až když pozná, že v přírodě ani zdaleka nejde o pozitivní emoce a nekonečnou lásku. Snad se jedná o lehkou narážku na pověstný citát z básně Alfreda Tennysona: „Příroda, toť zuby a drápy krvavé“, který byl často uváděn v souvislosti s pohledem na svět po vydání Darwinova Původu druhů. Ve Fredericových povídkách nacházíme různé klasické motivy, které až nápadně často souvisejí se snem. Možná proto, že právě sen či přechod mezi bděním a sněním představuje ten kouzelný moment, kdy je naše mysl nejvnímavější k různým okolním vlivům i k těm, jež za plného vědomí vůbec nevnímáme. Skvělým příkladem je Druhá postel, v níž figuruje jeden z běžnějších motivů strašidelných děl, totiž že intenzivní emoce a prožitky (bolest, utrpení, nejlépe pak smrt) se občas nějakým způsobem vpíjejí do okolních předmětů a nadále z nich sálají. Je nepodstatné, jde-li o dům, místnost, nebo jen o postel. Ve snech mohou vytanout i různé předtuchy budoucích událostí, jako tomu je v Průvodčím. Povídka se navíc nezaměřuje jen na prostý děj, ale autor se prostřednictvím postav zamýšlí nad tím, jak dochází k propojení naší reality se světem duší a proč jsou někteří jedinci (typicky tzv. média) náchylnější k nahlížení do zásvětí než jiní.

Jednou z nejvydařenějších povídek jsou bezpochyby Housenky, v nichž se autor pomocí nadpřirozených (nebo opět jen snových?) prostředků snaží přijít na kloub rakovině, což bylo tehdy sice již známé onemocnění, ale jeho příčiny zůstávaly záhadou. Za vypíchnutí stojí rozhodně i Paní Amworthová, vynikající zástupce upírského hororu. Ve Fredericově části se se vyskytne i jedna povídka, které mnohým nepochybně připomene samotného Mistra, H. P. Lovecrafta. Negotium Parambulans dokonce zaujala i Lovecraftova nakladatele Augusta Derletha, leč, jak v komentáři dodává Müller, lovecraftovská monstra si na rozdíl od těch Bensonových nevybírají jen bezbožníky. Potěší i satanistická Svatyně, která sice nemá takový spád, představí však čtenáři několik báječně naturalistických výjevů, plných larev a much, a konečně i vyznění příběhu je velmi temné a pomalé tempo mu nakonec svědčí. Sečteno a podtrženo, v části věnované Fredericu Bensonovi se nenachází ani jedna slabší povídka, a i když autor často sahá ke klasickým motivům, využívá je nadmíru obratně. Především se mu skvěle daří budovat hutnou atmosféru, která čtenáře pomalu vede k neúprosnému a zpravidla výtečně vypointovanému konci.

Duchové okem vědy
Jako poslední přichází na scénu nejmladší z bratrů – Robert Hugh, který je literárně nejznámější. Není tomu tak dávno, co u nás vyšly oba jeho povídkové soubory (Neviditelné světlo, 1997; Zrcadlo ze Shalottu, 2012). Do Mužů proto byly začleněny pouze tři, spíše kratší texty, které mají za úkol představit hlavní motivy a styl jeho tvorby, aby čtenář měl možnost srovnat ji s díly ostatních bratří. Podobně jako u Arthura hrají i v Robertově díle ústřední roli křesťanské motivy (koneckonců byl kněz), avšak ne již v tak naivní formě. Pozornost si určitě zaslouží Pozorovatel, který si pohrává s ideou, že nad naším bytím ustavičně bdí něco vyššího, něco, co sleduje každý náš krok. Do duchařského šuplíku lze zařadit Pocestného, v němž se objevuje vrah, jehož neklidný duch se rok co rok vrací ke svaté zpovědi. Povídku Robert uvozuje krátkou (leč trochu povrchní) úvahou o sporu vědy a víry a je na nás, jak se ke světu (i k samotnému příběhu) postavíme. Můžeme upřednostnit vědecké vysvětlení, v daném případě důvěřovat, že podobně, jako to popsal již Frederic, existují natolik intenzivní emoce, že nějakým popsatelným způsobem zůstanou uvězněny v materiálním světě („prosákne neživou hmotu“). Vznikne totiž určité fluidum, které lze následně zachytit pomocí vědeckých přístrojů. Víra je však tam, kam pařáty vědy nedosáhnou, kde nám na vysvětlení znalosti už nestačí. Autor se tak ptá, je-li vlastně potřeba se při vysvětlování podobných jevů obracet k vědě, tedy proč by v případě zmíněného příběhu nemohla být ke zpovědi popoháněna sama neklidná duše hříšníka?

Nabízí se, že Robert touto úvahou vyjádřil svůj nesouhlas se snahou některých viktoriánských badatelů vědecky zkoumat různé jevy, jež souvisely s takzvaným moderním spiritualismem. Ten v padesátých letech 19. století zcela pohltil anglickou společnost (a nepochybně byl zásadním inspiračním zdrojem pro duchařskou literaturu) a přetrval v ní až do dvacátých let století následujícího, kdy se jeho nejvýznačnějším obhájcem stal Arthur Conan Doyle (např. román Země mlhy). Již kolem roku 1870 se některými spirituálními jevy zabýval přední anglický chemik a fyzik William Crookes, který se snažil za pečlivě kontrolovaných podmínek měřit tzv. psychickou sílu (média, jež pouze pomocí mysli – podle některých prostřednictvím duchů – hýbala nejrůznějšími předměty). Co čert nechtěl, Crookes prohlásil, že byl úspěšný a neznámou sílu prokázal, čímž si vysloužil uznání v řadách spiritualistů (ač podle Crookese ve spiritualismu nešlo o zkoumání duchů a svůj objev neměl za projev nadpřirozených sil, ale spíše za demonstraci nové, dosud nepopsané síly). Samozřejmě následovaly i výsměšné reakce některých kolegů, ale z těch si Crookes obvykle mnoho nedělal.

Zásadní doslov
Celou sbírku posouvá o stupínek výš výborná práce jejího editora Ondřeje Müllera, který napsal jak doslov, v němž představuje životní osudy bratrů a vůbec celé Bensonovic famílie, tak i komentáře a vysvětlivky (ke všem textům), jejichž prostřednictvím uvádí představené náměty do širšího kontextu. Nezastupitelný význam doslovu tkví v tom, že čtenáři umožní proniknout mnohem blíž k prezentovaným autorům a pochopit jejich příběhy v souvislosti s jejich vlastním životem, respektive nacházet v nich různé autobiografické prvky. Díky tomu jsou pak mnohem zajímavější i povídky, které by čtenáři možná samy o sobě tolik nedaly. Snad je škoda, že doslov se nestal předmluvou, protože číst jednotlivé bratry se znalostí jejich osobního života by bylo nepochybně přínosnější než si vše dávat dohromady až zpětně. Na druhou stranu to mohl být záměr, jehož cílem bylo motivovat čtenáře, aby se ke knize ještě vrátil.

A právě doslov smazal veškeré pochybnosti o tom, zda bylo nutné do sbírky zahrnout všechny tři bratry, když by bývalo stačilo udělat výbor složený výhradně z Fredericových povídek a hravě tak splnit veškerá čtenářova očekávání, alespoň co se onoho literárního mrazení týče. Zpětně je však velmi příjemné pozorovat, jak každý z bratrů přistupoval k tajemnu svou osobitou cestou i co se vlastní tvorbou snažili jednotlivě sdělit. Nezbývá než pochválit nakladatele, že českému čtenáři předložil takto ucelený pohled na trochu pozapomenuté bratry Bensonovy, a lze jen doufat, že edice Pandaemonium nás brzy potěší dalším „děsivým“ počinem.