V roce 2016 zaznamenala mezi českými čtenáři značný ohlas povídková sbírka Co nám oheň vzal od argentinské prozaičky a novinářky Mariany Enriquezové (* 1973). Autorka publikovala první knihu již krátce po dvacítce a postupem času se stala jednou z nejvýraznějších tváří mladé generace hispanoamerické literatury. V překladu Lucie Trägerové nedávno brněnské nakladatelství Host uvedlo na český knižní trh druhou knihu Mariany Enriquezové, novelu Tohle je moře.

Její protagonistka Helena je na samém počátku příběhu členkou Roje. Roj je tvořen magickými bytostmi, které v lidské podobě vřeští na koncertech v prvních řadách a s pomalovanými obličeji, čímž podporují hvězdy populární hudby na jejich cestě k celosvětové slávě. Helena má však vyšší ambice, chce bydlet v Domě na Pobřeží. Ten obývají Světlonošky, jež jsou členkám Roje hierarchicky nadřazené a mají obtížnější úkol: z oněch známých zpěváků, které opěvuje Roj, dělají Světlonošky nesmrtelné Legendy.

Helena se seznamuje s několika „vysloužilými“ obyvatelkami Domu. Jedna z nich udělala Legendu z Kurta Cobaina, jiná z Jima Morrisona. Ty nejzasloužilejší pomohly k nesmrtelnosti nepřekonaným celebritám – Johnu Lennonovi a především Elvisi Presleymu. Zatímco Roj dělá hudebním veličinám fanatický fanouškovský kompars, Světlonošky se ke slavným zpěvákům musejí dostat blíž. Osud budoucích hudebních Legend totiž utváří nejen cesta ke slávě a skvělá muzika, ale i příhodně načasovaná smrt, o což se právě Světlonošky starají.

Helena má za úkol udělat Legendu z Jamese, frontmana stále populárnější kapely Fallen. Ta zrovna objíždí svět se svým rekordně dlouhým turné: během dvou let má odehrát tři sta padesát koncertů. Díky magickým schopnostem Světlonošek není pro Helenu žádný problém stát se Jamesovou osobní asistentkou. A pak už to jde takříkajíc ráz na ráz. Z kapely se stává globální fenomén, z Jamese modla… a pomalu se začíná blížit nevyhnutelný moment jeho odchodu z hudební scény i ze života. Helena je zvláštní bytost, fyzicky se sice podobá lidem, ale většinu ostatních lidských potřeb a tužeb nesdílí. Přesto se do jejího „pracovního“ vztahu s Jamesem postupem času vkrádá i to, co my, obyčejní lidé, obvykle označujeme jako city.

Muzika jako zrcadlo doby
Enriquezová velmi umně propojila mytické – v lecčem až pohádkové – vyznění fabule s přízemními a obscénními kulisami hudebního průmyslu (opakované večírky, srazy s vyjevenými fanoušky, Jamesova promiskuita, drogové excesy…). Vznikl tak krátký, svižný, v mnoha ohledech lákavý příběh. Hudební fajnšmekři se zaradují, čtou-li o osudech nejznámějších rock-and-rollových enfants terribles posledních dekád (není překvapivé, že mnozí z nich jsou členy takzvaného klubu 27). S Jamesovými vzpomínkami kniha nabízí i drsný příběh dospívání v chudinském prostředí, který se postupně přetavuje v příslovečný americký sen. Vyprávění je však také jímavé a výrazně nostalgické a díky jeho magickému rozměru jím nepohrdnou ani ti, pro něž hispanoamerickou literaturu pořád ještě představují především autoři jako Gabriel García Márquez či Julio Cortázar.

Zároveň se v příběhu Heleny odráží i cosi z aktuální společenské situace. Jak se záhy poté, co převezme kontrolu nad Jamesovým osudem, Helena dozví, ona má být jednou z posledních Světlonošek: „Lidé se mění. […] Doba se zrychluje. Panuje nuda. James je poslední z téhle éry. Éry rocku? Tak nějak tomu říkají […].“ (s. 26)

Jedná se sice „jen“ o muziku, ale skutečně je možné, že doba rockových hvězd, mladých rebelů, kteří dokážou obrátit svět vzhůru nohama, nám pomalu mizí před očima. A taková změna o soudobé společnosti možná vypovídá víc, než si myslíme. Už jen z toho důvodu, že mnoho lidí nachází v hudbě víc než jen zábavu – někdy i smysl života: „Tak třeba tahle dívka s růžovočervenými vlasy […]. Bylo jí dvacet a ještě nepoznala, jaké to je, být opravdu šťastná […], a pravděpodobně to ani nikdy nepozná. Dívku to ale zase tolik netrápilo, protože kromě tohoto neštěstí existoval ještě James Evans. […] Tito fanoušci milovali, prožívali a žili intenzivněji než většina lidí, tedy kromě věřících. Věřící ale bývají nešťastní. Fanoušci ne.“ (s. 58–60) Je rovněž pozoruhodné, že příběh o Světlonoškách napsala Enriquezová zrovna v době, kdy se pro čím dál více mladých hudebníků stává modlou Kurt Cobain – díky propojení syrové, depresivně laděné muziky a života, který skončil Cobainovým dobrovolným odchodem ze světa. Na mysl se tak dere otázka, zda fetišizace „heroické“ smrti skutečně nevytváří hudební legendy víc než hudba jako taková.

Krátce poté, co nakladatelství Host vydalo tuto novelu Mariany Enriquezové, publikovalo nakladatelství Argo v překladu Dity Aguilery Grubnerové knihu Mimo dosah od Samanty Schweblin. V doslovu ke knize Daniel Nemrava uvádí, že současnou argentinskou literaturu v poslední době ovládá několik generačně spřízněných autorek. A právě Enriquezová a Schweblin patří mezi čelné představitelky generace těchto výrazných prozaiček. Jejich krátce po sobě vydané tituly jsou si lecčím podobné. Na první pohled především rozsahem. Obě knihy jen lehce překročí hranici sta stran. Až by se chtělo dodat, že je to čtenáři nakonec trochu líto. Protože sugestivní atmosféra obou titulů by určitě unesla delší a rozvinutější příběh.

Pozn. k uvádění jména Mariany Enriquezové: podle španělských pravidel by se příjmení mělo psát s čárkou, autorka sama ale požaduje, aby byla uváděna bez čárky. Nakladatelství Host její přání respektuje.